Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) se poslední dobou profiluje jako tweetovač nepohodlných až neskladných postřehů. Nejnověji upoutal postem o Gruzii, která se v minulých dnech otřásala demonstracemi proti zákonu o zahraničních agentech. Podle Blažka je dobré vyslechnout si obě strany, a jemu se ve čtvrtek naskytla příležitost mluvit v Praze o zákonu se svým gruzínským protějškem. Blažek: „Mediální mainstream mi k získání objektivního stanoviska nestačí.“

Schytal to od některých politiků z pětikoaličního tábora, jako je poslankyně STAN Barbora Urbanová. Samozřejmě že prudce opačný názor mají i ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti): „Gruzínská vláda se tímto krokem... začala z vlastního rozhodnutí vzdalovat od členství v EU.“ Nebo ministr pro Evropu Martin Dvořák (STAN): „Gruzie má otevřené dveře do Evropy. Návrhem zákona o zahraničním vlivu se Evropě spíš vzdaluje. Stejně jako desetitisíce protestujících bych si pro Gruzii přál evropskou budoucnost.“

Takový, ale přísnější zákon mají už více než deset let v Rusku, takže mu odpůrci gruzínského zákona říkají „zákon v ruském stylu“. Ale první takový zákon pod zkratkou FARA přijali ve Spojených státech roku 1938, když se zhoršovala mezinárodní situace, FARA je dosud v platnosti.

Z gruzínského zákona nevyplývá nic dalšího než evidence. Prudká reakce ze zemí, odkud do Gruzie putují „neziskovkám“ peníze, naznačuje, že jim tematizování těchto finančních toků z nějakého důvodu není příjemné. Ale peníze na vznešené účely jen zřídkakdy putují bez postranních úmyslů. V České republice, kde Evropská komise, ambasády USA či Británie podporují mezi „politickými“ jen ty nevládky, které pak českou vládu vyzývají k podpoře obnovitelných zdrojů, k zavírání uhelných elektráren nebo k LGBT agendě, zato nikdy nepodpoří Jihočeské taťky nebo Alianci pro rodinu, jsme snad za ty roky s poznáním také dál.

Zajímavým typem kritiky Gruzie je dotčenost. Poněvadž zákon tamní vláda připravila proti „jejich“ nevládkám a ani se tím netají, doslova čteme, že to je urážka spojenců. Amerika v roce 1938 zákon FARA přijala proti Hitlerovi a japonské generalitě, zatímco my jsme přeci přátelé.

A jsme speciální druh přátel, který může slabšímu příteli například neomaleně mluvit do jejích domácích věcí. Dokumentem doby je tu stať ředitele amerického National Endowment for Democracy (NED), což je sice neziskovka, ale rozhodně ne nevládka, protože je financována přímo Kongresem. Prezident NED Damon Wilson vládě v Tbilisi „uděluje přísnou výtku“, zmiňuje nedávné jednání s delegací gruzínského parlamentu na návštěvě ve Washingtonu: Řekli jsme jim – tedy především politikům vládní strany Gruzínský sen –, že se nás nezbaví, a že „jsme připraveni na dlouhý běh. Protože na ten jste připraveni i vy (rozuměj demonstranti ve Tbilisi). Jak senátoři Shaheen a Risch spolu s dalšími dvanácti kolegy zdůraznili v dopise z minulého týdne, Bidzina a další, kdo budou hlasovat pro legislativu v ruském stylu, ponesou následky. A ponese je každý, kdo stojí v cestě touze gruzínského lidu po svobodě a demokracii. V historických chvílích neuhneme.“

Bidzina Ivanišvili je zakladatel Gruzínského snu. Tento oligarcha před dvanácti lety ve volbách porazil kandidáta Washingtonu, přesněji tamních neokonů, Michaila Saakašviliho, a byť i on Gruzii dál směřoval do západních struktur, ve vztazích s Ruskem výslovně odmítl „harašení zbraněmi“. Na rozdíl od Ukrajiny můžeme předpokládat, že v Gruzii nesměla u hranic s Ruskem vzniknout síť základen CIA. Gruzie odsoudila vpád Ruska na Ukrajinu, ale nepodílí se na sankcích Západu.

Obě tyto postsovětské země roku 2008 za povzbuzování Washingtonu podaly přihlášku do NATO. Gruzie vzápětí s Ruskem vedla krátkou, katastrofální válku, načež vystoupila z geopolitické kopané mezi USA a Ruskem, protože v ní byla jenom míčem. Ukrajina se posléze rozhodla tím míčem zůstat. K tomu do nějaké míry přispělo pět miliard dolarů, které USA před Majdanem investovaly do rozvoje ukrajinské „občanské společnosti“ (to jsou slova Victorie Nulandové z amerického ministerstva zahraničí).

Kupodivu částečná finlandizace bezpečnostní politiky nevedla v Gruzii ke konci demokracie a lidských práv. Dnešní stav obou uchazečů o vstup do NATO z roku 2008 nemůže být rozdílnější. Generická „stanoviska“ ministrů české vlády Dvořáka, Lipavského a dalších ke Gruzii vedou k myšlence, jestli už náhodou nežijeme ve světě, kde zkušenost nic neznamená.