Zpráva, že v pondělí zemřel Franz Beckenbauer, patří k těm podivným a smutným zprávám z Německa, kterých není v poslední době právě málo. Skoro by měl člověk sklon na to nahlížet symbolicky. Beckenbauer, přezdívaný Kaiser čili Císař, to byla zářivá postava nejen německého fotbalu, ale i starého dobrého západního Německa, toho státu, na který vzpomínají nostalgici, přičemž dobře vědí proč. Bylo to totiž poněkud jiné Německo, v něčem hodně podobné Beckenbauerovi a jeho hře: tedy střízlivé, racionální, efektivní a spolehlivé. Tak se chtělo jevit po historické katastrofě, v nové éře, do níž se v září 1945 Franz v Mnichově narodil. Fotbal byl jedním z prostředků, jak se měli Němci znovu vrátit mezi slušné a respektované národy. Beckenbauer, ten precizní libero, který snad nikdy nefauloval, jim v tom pomohl jak málokdo.

Západní Němci měli tehdy bezvadný tým, v němž zářili hráči Bayernu Mnichov: vedle elegantního Beckenbauera je nutné vzpomenout Gerda Müllera, jenž kromě toho, že měl ty masivní kotlety, uměl vyvinout svýma mohutnýma nohama úžasnou ekvilibristiku na malém prostoru, takže tísněn i třemi obránci dokázal zpracovat míč a téměř bez nápřahu vystřelit s obrovskou razancí na bránu. Nebo vlasatý Paul Breitner, který připomínal George Harrisona: právě Breitner při tom finále vyrovnával z penalty, kterou kopnul podobně frajersky, jako to o dva roky později provedl Antonín Panenka v Bělehradě Seppu Maierovi. Tehdy jsem vyhráli my, v bráně stáli dva tak úžasní muži, jako byl právě tento Sepp Maier – a pak náš Ivo Viktor. Beckenbauer byl pořád kapitán, po zápase si hráči vyměňovali trička a on si na chvíli oblékl propocené tričko s tím komunisticky upraveným lvíčkem. To bylo myslím také docela symbolické, i když jistě ne úmyslně.

Měl jsem tehdy rád oba týmy stejně a žádné nacionální napětí mi do toho nevstupovalo. Když hráli naši s Němci, samozřejmě jsem fandil našim, tedy Čechům a Slovákům – nesmím zapomenout na Maďara Kolomana Gögha –, kterých byla za trenéra Vengloše v národním družstvu většina, ale Němci ve mně nevzbuzovali žádné kmenové atavismy, protože jsem si jich vážil jaksi bez ohledu na to, že momentálně hrají proti nám.

Jednou jsem ovšem silně zakolísal ve svém přirozeném fotbalovém vlastenectví: to bylo při historicky asi největším výprasku naší reprezentace právě od Němců, v roce 1986, kdy se hrála na Strahově kvalifikace na mistrovství světa v Mexiku. Byl jsem u toho. Prohráli jsme potupně 5:1! Němci, které trénoval právě Franz Beckenbauer, viděl jsem ho lavičce a bylo to, jako bych viděl někoho z Beatles. Tehdy jsem se na stadion dostal velmi rafinovaným trikem: s jedním kamarádem jsme se převlékli za zmrzlináře, vzali jsme si na sebe bílý plášť, snad jsme si sehnali i nějaký tác či co, prostě prošli jsme branou na stadion Evžena Rošického bez lístku a díky těm plášťům jsme se dostali na hlavní tribunu hned vedl lóže.

Podíval jsem se na ni a užasl. Kromě Husáka, který už tehdy byl myslím poloslepý, tam seděl snad celý ústřední výbor KSČ, funkcionáři. Byl tam Jakeš, který ještě ale nebyl generální, byli tam vrchní ideologové Vasil Biľak a Jan Fojtík, byl tam šéf pražské partaje Antonín Kapek a další… Josef Kempný, Josef Korčák, Peter Colotka, Alois Indra... celý ten kolaborantský spolek. Pár metrů ode mě.

A jak nám ti Němci sázeli jeden gól za druhým, upadaly ty jejich plechové, šedivé, nicméně dobře zaopatřené držky do větší a větší pochmurnosti, stahovaly se do uražené grimasy a z jejich výrazů čišelo obrovské vzteklé nasrání. Takový debakl s jejich úhlavním nepřítelem, se západními Němci! A já, jak jsem sledoval jedním okem bezmoc našeho mužstva a druhým tu popuzenost té asi nejhorší politické vrchnosti, co této zemi kdy v nových dějinách vládla, přesouval jsem své city a sympatie k tomu elegantnímu a bravurně hrajícímu i skvěle vypadajícímu mužstvu západních Němců (opravdu Němců), ale vlastně i k celé té zemi, jejímž skvělým hrdinou byl ten Franz, kterému říkali Kaiser.