Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Zpětně vzato to byly větší výzvy, než kdokoli z nás čekal, protože jsme pojali první kolo našich pokusů velmi jednoduše. Na každé křížení cest vysadíme tři až pět vysokých solitérních peren a ty budeme udržovat vyžínáním okolních trav. Už to je samo o sobě dost pracné a na kytky se musí myslet, že tam někde jsou. Jinak je převálcuje drn.

Inspirovala nás prastará denivka po Thurn-Taxisech, která tu roste desítky let a zachránili jsme ji z přestínění nálety, v kterých už nedokázala vůbec kvést. Dneska má stovky květů každý rok a velice se jí daří. Protože se v zastíněném prostředí chovala jako pýr a přešla z trsnaté formy na výběžkatou ve snaze utéci ze tmy a najít si své světlo, kousek jí zůstal nakonec také v louce za cestou. Přestože je to jinak rostlina bujná a svéhlavá, v louce se chová jako beránek a celé roky jejích několik květních stvolů zůstává veskrze ve stejném počtu.

To nás mělo varovat, protože oranžové denivky Hemerocallis fulva jsou mezi perenami obecně ten nejsilnější kanonenfutr, s kterým lze pracovat, a přestože se neumějí semenit, dokážou se rozrůstat v rámci trsu. Hovoří-li se o jejich zplaňování, pak k němu přesvědčivě dochází právě vegetativní cestou, vyvážením kompostů za humny a výkopovými pracemi.

Drn byl mnohem silnější a první kolo našich křižovatkových výsadeb skončilo celkem fiaskem. Několik rostlin jsme zachránili, ale bylo vidět, že prostou výsadbou do louky celá věc nekončí. Poučili jsme se o to, že obohacování lučních porostů kulturními rostlinami je nutné dělat s trsy dostatečně vzrostlými a silnými. To nám doložily zkušenosti ze zahraničí s kulturními rostlinami a i praxe u nás v chráněných územích s dosazováním trsů rostlin, které obtížně klíčí a předpěstovávají se.

Začali jsme tedy sázet a pečovat trochu lépe, ačkoli to stálo víc úsilí. Přilepšení na začátku, malé lože, očistit od trav a držet vyžínáním. Trvalo tři roky, než se první výsledky dostavily, a to až při opravdu zahradnické péči. Podařilo se nám pracovat s vysokými rudbekiemi, sadci, mužáky, vernoniemi a několika dalšími vysokými perenami vesměs severoamerické provenience. Ty přece s trávami rostou a jsou na konkurenci zvyklé. Zajímavé pro nás bylo jejich kvetení v druhé polovině roku. Bohužel se po senech octnou na čas na křižovatce úplně samy a mají tendenci k válení. Takže opory.

Vyzkoušeli jsme i několik dalších vysokých a robustních denivek, aby měla ta oranžová dobarvení. Celkem bez šance. Byli jsme vděčni za několik druhů, které přece jen narostly v úctyhodný trs, a říkali jsme si, že už to půjde samo. Kdepak. Buď stagnují, nebo rostou do země. Naše louka udolá vše a stabilní společenstvo jejího drnu je neproniknutelné. Můžeme mít zahrady plné kulturních rostlin, mohou se i semenit v záhoně a rozrůstat, ale za plot nikdy neproniknou, neboť je trvalá společenstva prostě zahluší buďto ihned, anebo časem. Těch pár výjimek, s kterými se straší, nebyly vesměs rostliny zahradní, ale přišly s dopravou nebo s vodou. Nepéče o krajinu jim dala prostor.