Voltairův výrok (údajně údajný) o nutnosti hájení práva na názor, byť bych s tím názorem nesouhlasil, by se dal modifikovat i na právo pozvat si k sobě domů i toho, s kým bych se já nikdy v jedné místnosti ocitnout nechtěl. Lidé mají totiž různé důvody stýkat se s různými lidmi, dokonce i s těmi, se kterými vy byste se rozhodně nestýkali. Posuzovat druhé podle jeho známých je samozřejmě možné a člověk se tomu nevyhne, jen by si měl dát pozor, aby to nedělal někdo potom s ním. Především pak platí, že mu do toho, jaké má kdo známé a hosty, zas tak moc není.

Před týdnem vzbudila pohoršení řady citlivých lidí skutečnost, že kardinál Duka přijal v salonku arcibiskupství společnost, která by podle pohoršených přijímána být neměla. Šlo o bývalého prezidenta Zemana a jeho ekipu, což je tedy, mezi námi, podařená kamarila, to věru ano, já třeba bych se při setkání s nimi hned klidil, ale mě také oni nikam nezvou. Exprezident Zeman tam prezentoval knihu Spiknutí, v níž jde údajně o to, jak se ho údajně snažili spiklenci zbavit svéprávnosti. Sama povaha té věci vyvolává dojem, že mohlo jít o dosti veselou událost.

Ale víme, o co jde. Kardinál Duka leží některým lidem v žaludku, protože říká jiné věci, než oni by si mysleli, že by říkat měl, chová se jinak, než oni by si mysleli, jak by se měl chovat, a stýká se s lidmi, se kterými by se stýkat neměl: třeba s bývalým prezidentem. V otevřeném dopise, který v reakci na kauzu vznikl, byla akce nazvána „podivnou“ a lidé, kteří se jí zúčastnili, „pochybnými“. Kardinál prý tím „zasazuje rány, které se možná nikdy nezahojí“. Myšleno je to pravděpodobně tak, že kardinál poškozuje katolickou církev a důvěru v ni, možná ohrožuje i víru v Boha. Je to prý v protikladu k chování kardinála Tomáška a k jeho výzvě „Vzpřimte se a zvedněte hlavy!“.

To je samozřejmě možné a může to opravdu na někoho tak působit. Lze si ale představit i jinou interpretaci, že naopak tím, jak se kardinál Duka stýká, s kým chce, prokazuje… odvahu. Odvahu nedbat na představy jiných, jak by se duchovní jako on měl chovat. Třeba se chová evangelijně: nevyhýbá se ani „pochybným“ lidem a nepovyšuje se nad nimi. Třeba má k tomu svůj důvod. Ten je nakonec jen na něm. A třeba je mu mezi nimi lidsky jaksi dobře. Třeba by mu už mezi těmi stěžovateli být nemuselo. Co my víme? V posledku platí ten upravený Voltaire. Ten se ale vždycky lépe pronáší, než dodržuje.