Jsou roky přelomové. 2013 byl jedním z nich. Jen krátce to vypadalo, že se budou psát jen ty velké politické dějiny, ale naše vlastní životy se ze dne na den nemůžou zásadně změnit. Trvalo to jen třináct dní. Třináctého června rozjel tehdejší šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta (dnes aktivní politik s parlamentní ambicí) a žalobce Ivo Ištvan (dnes řadový prokurátor Nejvyššího státního zastupitelství) bezprecedentní razii na Úřadu vlády.

Šokovaný premiér Petr Nečas podal jen čtyři dny poté, 17. června v 18.03, demisi. Pár dní nato jsme seděli s tehdejšími kolegy Martinem Weissem a Danem Kaiserem v dejvické restauraci U Veverky s našimi přáteli z významných pozic v tehdejší pravicové vládní koalici. Bylo jasné, že přichází dlouhý pobyt v opozici, přemýšleli jsme, jak se svými pracovními životy smysluplně naložíme. Bavili jsme se o zajímavém zahraničním stipendiu.

S vědomím pevných pozic v nejvlivnějším mediálním domě té doby, německé Mafře, v prestižních Lidových novinách, jsme se smáli, jak se ti, kdo ještě před pár dny vládli, skoro perou o jedno zahraniční stipendium. Ten smích nás přešel hodně rychle. 26. června měl pohřeb zpěvák Filip Topol. Hodně kolegů se s ním šlo rozloučit. Redakce na Andělu poloprázdná. Těsně po čtvrté hodině přišel všem mail od předsedy představenstva Mafry Johannese Werleho. Německý manažer stručně a suše oznamoval, že Mafra byla právě prodána Agrofertu Andreje Babiše. Byl to šok. O Babišově ambici pořídit si pro nástup do politiky média se dlouho spekulovalo. Vždycky ale o Blesku. Nikdy ne o Mafře. Andrej Babiš se svými kolegy z úseku červeného masa v Agrofertu se pár dní nato dostavil do redakce. Bylo jasné, že je konec jedné éry a začíná nová.

Tehdy začala cesta k Echu. Přesvědčení, že přišel čas zkusit s nejbližší partou z Lidových novin vlastní projekt. Bylo euforické sledovat, kolik nejbližších kolegů zvyklých na pohodlné zázemí bohatého německého vydavatelství mělo jasno, že s Babišem nikdy, a neváhalo jít do rizika. Idea a směr byly jasné, vycházely z DNA tehdejších Lidových novin, kterou jsme měli rádi a sdíleli ji.

Měli jsme chuť do nového dobrodružství, motivaci i odvahu. Byli jsme dobrá parta, tým, který spolu chtěl něco vytvořit. A především jsme měli skutečného lídra, bez nějž se nikdy nic hodnotného nepodaří. Dalibor Balšínek se toho ujal s nasazením, energií, optimismem a humorem sobě vlastním. Jméno Echo přinesl tehdy, jestli si správně vzpomínám, do burzy nápadů Ondřej Štindl. Dalibor sehnal startovní kapitál, krásnou kancelář s úchvatným geniem loci ve Fragnerově domě na Malostranském náměstí.

Ti skuteční zakladatelé Echa byli Andrej Babiš a Dalibor Balšínek se svojí partou, k níž jsem měla v té době čest patřit spolu s Martinem Weissem, Danem Kaiserem, Ondřejem Štindlem, Kamilou Klausovou, Honzou Dražanem, Mílou Janíkem a kolegy, kteří nám vytvářeli zázemí. Energie vzniku dala Echu sílu a vliv do dalších let a přitahuje další skvělé autory. Skvělé projekty stojí na silných lídrech, kteří přitáhnou skvělý tým. Apple byl dílem Steva Jobse, Echo Dalibora Balšínka. Bylo to skvělých deset let. Nabitých událostmi, potřebou růst a měnit se. Až jsem si ani nevšimla, jak rychle utekly. Nikdy během své kariéry jsem nikde nestrávila ani polovinu času, jako bylo těch deset let v Echu. Tu kapitolu jsem až koncem roku 2023 uzavřela se skvělým pocitem éry, která mi pracovně i osobně dala strašně moc. Díky!