Krátce po vyhlášení voleb do Evropského parlamentu se rozhořel boj o to, kdo vlastně volil seskupení kolem Filipa Turka. Formace Přísaha / Motoristé sobě, jejíž byl Turek hlavní postavou, fantasticky zvládla koncovku volební kampaně a získala přes deset procent hlasů. Neobvyklá stabilita preferencí ve všech regionech naznačuje, že šlo hodně o hlasy protestní, podobně jako kdysi v případě Věcí veřejných.

Šéf agentury STEM Martin Buchtík tvrdí, že Turek čerpal hodně od lidí, co se neúčastnili ani sněmovních voleb v říjnu 2021, ani prezidentských v lednu 2023. Turkovi se podle něj povedlo něco, co nikomu před ním – přivést tyto lidi k volebním urnám.

Politolog Jakub Lyska na svých modelech zase ukázal, že Turek získával hlasy v menších obcích s vyšším podílem méně vzdělaných voličů, kteří ani v roce 2019 k volbám nepřišli. Současně dodává, že pro část mladých z těchto oblastí byl Turek víc stranou protestu než Piráti nebo SPD.

Dokud někdo neudělá srovnávací analýzu okres po okresu, která tyto věci specifikuje, můžeme konstatovat: Volba Filipa Turka byla protestní volbou ne tolik vyhraněných voličů mimo velká centra. Proč je to tak důležité? Jsme svědky sestavování budoucí vládní většiny, což je spojeno s všeobecným zmatením jazyků.

V rozhovoru pro Právo předseda Motoristů sobě Petr Macinka říká, že „jsme ideologicky vyprofilovaná strana, velmi napravo“. V jiné části naznačuje příští účast ve sněmovních volbách s cílem změnit českou politiku. Když se ho redaktorka zeptala, koho po nich vnímají jako budoucího vládního partnera, jednoznačně se hlásí k Babišovu hnutí ANO. Ilustruje tak dlouhotrvající úsilí okolí exprezidenta Václava Klause vytvořit koaličního partnera Andreji Babišovi. Když to svého času nevyšlo s Trikolórou, vstupují na scénu Motoristé sobě, doprovázení Přísahou plukovníka Šlachty, jehož celých deset let právě lidé z okolí Václava Klause kritizovali za razii na Úřadě vlády.

V určitých konzervativních kruzích už začala před volbami dvojí rehabilitace – Andreje Babiše a Roberta Šlachty. Babiš začíná být zobrazován jako bojovník za morální hodnoty staré Evropy a vlastně takový strejda, kterému mediální mainstream jenom křivdí. Horlivý plukovník Šlachta je zase vykreslován jako nezištný bojovník s korupcí, který pro samou práci „snad ani nikdy v životě nebyl na dovolené u moře“, jak uvádí v rozhovoru pro Právo Petr Macinka, když heroizuje jeho neskrývanou asociálnost.

Odsunuty do pozadí jsou podstatné rozdílnosti „pravé pravice“ s Babišem jako rozpočtová odpovědnost, důchodová reforma, sociální programy, podřízení zemědělské politiky státu zájmům Agrofertu nebo vztah k Rusku. Naopak nafukovány jsou a budou morálně-kulturní otázky, což jsou v české politice témata druhého řádu. Ve skutečnosti je to všechno ideologický most od „pravé pravice“ k levicovému populistovi Babišovi. A čím víc se budou blížit sněmovní volby, tím víc budeme konfrontováni s tímto příběhem, za nímž je jenom mocenský kalkul.

Protestní voliči Filipa Turka na konci tohoto příběhu k deseti dekům „pravé pravicovosti“ povinně dostanou také půl kila levicového populismu Andreje Babiše. To nejde nevzít.