V tradiční záplavě letních témat zaměstnávajících média typu manželský trojúhelník náměstka ministra vnitra za Piráty, což je obzvlášť pikantní v kontextu jejich nechutně moralistní politické agendy, kterou rozpoutávají kulturní války a rozeštvávají společnost, nebo sporů o předražené dovolenkové pobyty v Chorvatsku, máme také obvyklé letní požáry v jižních částech Evropy, především v Itálii a Řecku. Tentokrát se ale zeleným ideologům nedaří tak úspěšně vyvolávat paniku a strach jako obvykle. I v západním politickém establishmentu začínají sílit hlasy ratia a argumentů. Ideologie klimaaktivistů, která si v diktátech nezadá s jinými totalitami, totiž nevede k odpovědnosti, ale omezování lidské svobody. Rozum ale přichází pod tlakem veřejného mínění.

Nikdo soudný nemůže popřít, že procházíme změnou klimatu, zažíváme dramatičtější proměny počasí, které jsou ale také dramatičtěji prožívány díky masivnímu nasazení médií digitálního věku. Zásadní totiž zůstává otázka, nakolik je změna klimatu způsobena existencí člověka a jeho průmyslového života spojeného s fosilními palivy. Nakolik jsou méně neškodné jeho tzv. zelené, obnovitelné zdroje energie, jejichž náklady se klimatickým ideologům daří umně skrývat, a zda není rozumnější hledat kompromis mezi odpovědností a přizpůsobením, protože proměny klimatu byly i v jiných stoletích existence Země. V čele zelené revoluce stojí staré a nejsilnější státy Evropy, v jejich společnosti dostatku začalo veřejné mínění požadovat změnu, kterou vidělo v zelené ideologii. Nyní ale naráží na realitu změn, které se dotýkají jejich životního standardu a vyšších nákladů a snižování životní úrovně. V dosud nejzelenější zemi Evropy, Německu, přicházejí první protesty, v Bavorsku se lidé bouří proti nucené výměně kotlů za dražší tepelná čerpadla, navíc tamní strana Zelených se sama diskredituje korupčními skandály, v Nizozemsku povstali tamní farmáři proti vybíjení stád skotu a jejich strana se dokonce dostala do vlády a progresivistické záměry zastavila. První signály se objevují i v Británii, která dokonce uzákonila dlouhodobý záměr bezemisní existence jako oběť Zelenému údělu, a to jak u konzervativců, tak u starých labouristů ústy někdejšího jejich premiéra Tonyho Blaira, který připustil, že společnost nemá nástroje, jak zabránit klimatické změně.

Evropské země sebezničující opatření navrhovaly v naivní představě, že je vnutí celému světu. Slábnoucí Evropa se střetává s tvrdou realitou, ve které si Čína nebo Indie prosadí své zájmy, do nichž si nenechají zasahovat. Je známý fakt, že problém emisí spojený s fosilními palivy není v Evropě, ale v jiných, rozvíjejících se a sílících zemích, především v Asii. Je nakonec jedno, co Evropu přivede k rozumu. Podstatné je, aby rozum zvítězil, než se starý kontinent stane ještě více bezvýznamnějším.