Už několik měsíců držíme v Evropě velmi nepříjemný rekord. Jsme zemí s největším pádem životní úrovně. S postupujícím časem také už zůstáváme jednou z posledních, kde se stále reálné příjmy propadají. V červených číslech pádu s námi podle aktuálních dat zůstává už jen sousední Slovensko. Průměrný plat se ve druhé čtvrtině roku u nás propadl o 3,1 procenta. Na Slovensku o 2 procenta. Ještě v první čtvrtině roku s námi ve smutné skupině s pádem životní úrovně bylo i Německo. To už se teď vytáhlo alespoň na stagnaci. Průměrný plat tam reálně rostl o 0,1 procenta.

V průměru stouply platy v zemích Evropské unie o pět procent. Reálně. Po odečtení inflace. Průměrný Evropan si za to, co vydělá, koupí o pět procent více než loni. Průměrný Čech o 3,1 procenta méně. Reálné platy u nás padají ve všech oborech s výjimkou energetiky, kde mírně stouply o 2,6 procenta.

Žádný z těch trendů není nový. Trvají už měsíce. A moc spolu nehrají dohromady. Když je něčeho nedostatek, což je v našem případě lidí, zpravidla se to projevuje tak, že je to vzácné, a tím pádem to zdražuje. V této konstelaci by tedy měly rychle růst reálné platy. Firmy se přetahují o lidi, a aby je získaly, musí je lákat za lepším. Jenže ty platy reálně klesají. Na rozdíl od zemí, kde je vyšší nezaměstnanost, a kde tím pádem mají firmy z čeho vybírat.

Jediná odpověď může být v mentalitě. Lidé v Česku neumí tuto situaci využít a říct si o vyšší plat. Vyjednávat ve chvíli, kdy je o ně velký zájem. Jiné vysvětlení než neochota vyjednávat a měnit není. Poradenská společnost PricewaterhouseCoopers nedávno zveřejnila velký průzkum Global Workforce Hopes and Fears Survey 2023. V něm se mimo jiné ptala, kolik lidí si v nejbližších měsících plánuje říct o vyšší plat. U nás to bylo jen 24 procent všech zaměstnanců. Světový průměr je 42 procent. V zemích, kde reálné platy výrazně rostou, si velká část lidí o vyšší příjem pravidelně říká.

Není to ale tím, že by Češi měli pocit, že mají dost. Každý pátý si raději snaží nějak přivydělat, než aby si řekl o vyšší ohodnocení své současné práce. Vypadá to totiž, že řada lidí se s pádem životní úrovně smířila a nechce nic měnit. Se svou současnou prací včetně příjmu je spokojeno 65 procent lidí, z toho 13 procent je dokonce velmi spokojeno.

Proč by v takové chvíli firmy přidávaly? Když jsou lidé spokojeni a víc nechtějí. Stejně tak není důvod nezvednout ceny, když za ně lidé zboží, které není nezbytné, dál nakupují. A protože firmy mohou zvedat ceny a nemusí zvyšovat platy, přirozeně jim rostou zisky. Ty máme na evropské poměry také rekordní.

Ekonomie je čistá psychologie. O svém pádu životní úrovně bohužel lidé hodně rozhodují v práci i v obchodě. Kdo víc nechce, zpravidla víc nedostane. Jiní v Evropě tak smířeni nejsou, a proto jim životní úroveň roste.