Na Slovensku právoplatně zvítězil jeden z prezidentských kandidátů. Zatleskejme mu a napříště se už věnujme jen vlastním domácím úkolům.

Bylo velkou politickou chybou nechat se vtáhnout do slovenské politiky. Na počátku stála prezidentka Čaputová, která prakticky po celou dobu svého působení hledala oporu v českém prostředí. Krystalickou ukázkou vměšování do předvolebního boje byla cesta premiéra Orbána na předvolební mítink Andreje Babiše do Ústí nad Labem. Stejně jako vstupování Babiše do parlamentních voleb na Slovensku v září 2023. Ze strany českého prezidenta a vlády zas bylo velmi nediplomatické, že nepopřáli Robertu Ficovi, který zvítězil ve volbách do Národní rady Slovenské republiky.

Skutečná slovenskost české otázky je v něčem jiném: nejsou Slováci dnes v politické situaci, v níž budeme za rok a půl v jiném obsazení a jiných kulisách i my? Nedá většina české populace unavená bezbarvostí Fialovy vlády přednost populistickému nacionalismu orientovanému na Rusko?

Politolog Michal Vašečka dnešní slovenskou vládnoucí třídu charakterizoval slovy: „Robert Fico představuje to, co představuje klasická slovenská levice charakterizovaná Gustávem Husákem - silně levicová, v něčem radikální, bližší komunistům než sociálním demokratům, a přitom autoritářská a vnímající potřebu spolupráce se Sovětským svazem.“ Namísto slova Sovětský svaz si dosaďme Rusko, neboť, jak řekl prezident Putin v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem, takto se dřív jeho stát nazýval.

V menší podobě by se totéž mohlo říct o potenciální vládní koalici ANO a SPD, která obhospodařuje někdejšího většinového voliče ČSSD, KSČM a některé další protestně naladěné skupiny. Poslední tři nezvládnuté rozpočty Andreje Babiše (2020, 2021 a 2022) akcelerovaly jednu z největších inflací v Evropské unii. I současný program ANO plný snižování daní a slibů na větší přerozdělování míří stejným směrem. Jde o výsledek tlaku Babišových voličů, z nichž jsou dvě třetiny v důchodovém věku a závislé na průběžném penzijním systému. Stručně řečeno, Babiš během let přetvořil ANO na první evropskou stranu penzistů.

Tuhle danost nemůže změnit ani iluze šířená v národně konzervativním táboře, který tvrdí, že Babiš je politicky bezbarvý. Pokud prý bude vládnout s levicí, bude levicový. A když s pravicí, tak zas pravicový. Těmito argumenty se někteří lidé snaží vtáhnout do hry ODS. To ovšem platilo maximálně před čtyřmi lety. Dnes je ANO čistou stranou důchodců za životní jistoty, stranou sudetského venkova a malých chudých měst. To není hřích, ale bere jí to prostor pro manévry k liberálnější ekonomice a deregulacím.

Dvoje slovenské volby také přesvědčily politiky ANO a SPD, že výborně zabírá téma válka a výzvy k míru. Samozřejmě že válku chce ukončit drtivá většina politické třídy i veřejnosti, jde jen o její podobu. Dnes dvojice ANO a SPD vyzývá ke kapitulaci. Ve fóru jsou opět postoje novodobých Chamberlainů, demonstrujících citlivé pochopení pro bezpečnostním zájmy Ruska, uskutečňující je formou okupace území sousedního státu. Podstatné bude něco jiného: jestli se Česko nechá vtáhnout do koalice států, která se dnes táhne od Slovenska přes Maďarsko až po několik balkánských zemí. Mluvčím a lídrem této koalice je Viktor Orbán.

Proruská politika těchto států není jen reakcí na válku na Ukrajině, ale vychází z vnitropolitického směřování těchto zemí. Na postupné cestě k autoritativnímu státu se dnes shodnou jak čeští levicoví konzervativci, tak národní konzervativci. Vnějškově se to halí do boje proti výstřelkům woke hnutí v západní Evropě. Tyhle kulturní války jsou však oběma směry přefukovány, aby pomohly obhájit proruské postoje a odpor k Evropské unii. Tohle je hodně civilizační dilema.

Přesně to na konci čtyřicátých let vyjádřil ve stolní společnosti Jaroslav Seifert při hádce se stalinistou Jiří Tauferem, když řekl, že raději bude zvracet s Francouzi než se objímat s Rusy. V dnešní terminologii bychom mohli říct: Raději existovat ve sklerotické Evropské unii než se objímat s polototalitním Ruskem.