Přímo do památkářsky nejstřeženějšího místa republiky „pronikly“ po dlouhé době moderní novostavby. V rámci generální opravy chátrající historické budovy pár kroků od svatovítské katedrály došlo ke zpřístupnění dosud uzavřeného nádvoří s nezvyklými výhledy na hradní areál.

Uniknutí demolici

Na Pražský hrad se návštěvníci vydávají především za architektonickými památkami, stále početnější zástupy také za moderními zásahy Josipa Plečnika. Od letoška se však mohou pokochat i ryze soudobými objekty, které vznikly na nádvoří po dekády chátrající stavby Nového probošství přímo na náměstí U Svatého Jiří. Tu navrhl v neogotickém stylu v druhé polovině 19. století architekt Josef Mocker – v době, kdy pracoval na svém životním díle, dostavbě katedrály sv. Víta se dvěma monumentálními věžemi. Budova původně sloužila jako sídlo probošta svatovítské kapituly, to se však změnilo za druhé světové války a následně za vlády komunistů, kdy byla reprezentativní stavba degradována prakticky na pouhé skladiště stavebního materiálu. Tomu odpovídala také její údržba, stavba po dekády chátrala a ještě před pár lety byla v katastrofálním stavu. Jen o chlup přitom unikla demolici, jelikož na ni byl v sedmdesátých letech dokonce vypsán demoliční výměr.

Na lepší časy se začalo blýskat roku 2016, kdy bylo Nové probošství vráceno státem metropolitní kapitule, která zanedlouho poté začala připravovat generální rekonstrukci budovy. Její návrh vzešel z vyzvané architektonické soutěže, kterou vyhrál projekt zavedeného Studia acht v čele s architektem Václavem Hlaváčkem. To v projektu mohlo zúročit své bohaté zkušenosti s renovováním cenných památek, jako je například budova Národního muzea, Sázavský klášter, Strakova akademie nebo několik staveb hradního areálu. Studio acht se zpravidla snaží o důsledné navrácení památek do jejich původního stavu; nové prvky zpravidla pojímá v soudobém designu, aby bylo na první pohled jasné, co je staré a co nové.

Hledání dialogu

Se stejnou filozofií architekti přistoupili také k rekonstrukci Nového probošství. Co se týče samotné budovy s cihlovou fasádou, došlo k pietní obnově všech původních prvků, a kde už záchrana možná nebyla, přistoupilo se k výrobě věrných replik. Zdobné interiéry s působivou dlouhou enfiládou, kazetovými stropy a výmalbami doplnily pouze novodobé vstupy v podobě kapotáže radiátorů a osvětlení. Byla to doslova mravenčí práce nejen architektů, ale také restaurátorů, památkářů a řemeslníků.

Mnohem výraznější změny se udály až na nádvoří přiléhajícím k severní parkánové zdi hradního opevnění, odkud se otvírá nádherný pohled přes Jelení příkop směrem na renesanční Míčovnu. Na nádvoří se nacházely zchátralé hospodářské objekty přimykající se k dvorním křídlům, jejichž odstraněním vznikla vzácná příležitost přinést na hrad soudobou architekturu. Přestože měli památkáři přísné požadavky týkající se hlavně tvaru a velikosti nových objektů, podařilo se Studiu acht vytvořit sebevědomě pokorné objekty obložené kompletně pískovcem. Objekty budou sloužit jako kavárna, záměrem bylo probudit život na dosud uzamčeném nádvoří, do kterého se proto novostavby otevírají velkými prosklenými plochami. Ve štítových stěnách směrem k Jelenímu příkopu jsou naopak usazena jen malá okna, architekti totiž nechtěli narušit nápadnou uzavřenost zástavby při severní hraně, která je patrná z druhé strany právě třeba od Míčovny.

Kromě novostaveb na nádvoří přibyla také nová kašna s obeliskem z mrákotínské žuly. Právě na tomto místě měl stát (nebo možná skutečně stál) zdobný pavilon podle návrhu Josefa Mockera – architekt Václav Hlaváček chtěl dát zhotovit jeho kopii. „To se setkalo s rozpaky památkářů. Ne že by to přímo zakázali, ale říkali, že pokud bychom tady chtěli něco nového se zachováním funkce chrliče a kašny, tak nám bránit nebudou,“ vzpomíná s pobavením Hlaváček, který se svým týmem vypracoval novodobé pojetí kašny. Ta spolu s přístavbami naplno stvrzuje, že citlivá soudobá architektura historicky cenným prostředím sluší a jen podporuje jejich mnohovrstevnatost, na které jsou ostatně sama založena. A také to, že památkáři nejsou nutně staromilci zakazující jakékoli změny, jak se často tvrdí.