Izrael předevčírem začal s masivním bombardováním Libanonu. Jedná se o zvyšování tlaku na teroristické hnutí Hizballáh. To de facto ovládá jih země a části Bejrútu a tvoří stát ve státě. Od 7. října hnutí ostřeluje sever Izraele, údajně v solidaritě s Hamásem. Jeruzalém byl proto nucen evakuovat asi 60 tisíc lidí z příhraničního pásma. Ti žijí již téměř rok po hotelích. Je to situace, kterou by žádný jiný stát nebyl ochoten dlouho tolerovat. Přesto se Izrael zatím omezoval na případné pohraniční přestřelky.

Počínaje údery na vysoké představitele Hizballáhu přes výbuchy pagerů a vysílaček po právě probíhající bombardování – vše má jediný cíl, a sice ukázat technologickou a vojenskou převahu Izraele a donutit Hizballáh stáhnout se z jihu, aby již nemohl ohrožovat židovský stát.

Administrativa Joea Bidena je v mezinárodních vztazích nesmírně opatrná. Sice podporuje své spojence v obraně proti agresi, ale zároveň se snaží omezit prostředky k jejich vítězství. Vidíme to v Gaze, kde Izrael nejspíše postupoval mnohem pomaleji, než mohl, právě s ohledem na Američany. Washington také stále usiluje o uzavření příměří, i když celému světu je jasné, že nic takového není na stole.

Můžeme to ale také vidět na Ukrajině. Američané dodávají Kyjevu dostatek zbraní, aby zadržel ruský útok, ale jen neradi poskytují prostředky, jež by mohly vést třeba k vytlačení Rusů z ukrajinského území. Posledním příkladem je debata ohledně poskytnutí dalekonosných střel ukrajinské armádě. Prezident Volodymyr Zelenskyj tvrdí, že je potřebuje k bombardování skladů hluboko v ruském území – a tím k narušení ruských vojenských operací.

Washington je na Ukrajině i na Blízkém východě paralyzován strachem z přílišné eskalace. Jenže války se vyhrávají právě eskalací, musíte na nepřítele udeřit tvrdě a rázně. Kroky Bidena a jeho týmu vedou jen k prodlužování války bez konce. Také to vede k představě, že USA dokážou války na Ukrajině a na Blízkém východě nějak na dálku řídit.

V případě Izraele to není pravda. Samozřejmě nechce naštvat svého nejdůležitějšího spojence, ale nakonec národní bezpečnost vždy bude na prvním místě. Pomáhá tomu izraelská mentalita na nikoho se příliš nespoléhat. Panuje mylná historická představa, že Spojené státy podporovaly Izrael od samého počátku. Ano, podpořily jeho vznik, ale nebyly jeho hlavním spojencem či dodavatelem zbraní. To se změnilo po šestidenní válce, kdy Izrael dokázal, že je hlavní mocností v regionu. Konec americké podpory by byl nepříjemný, ale Izrael by to existenčně neohrozilo.

To se nedá zcela říct o Ukrajině, která je na dodávkách ze Západu zcela závislá. Ale i tam se ukazuje, že snahy Washingtonu řídit válku na dálku jsou k ničemu. Američané sice nadále blokují bombardování vojenských objektů hluboko v ruském území, ale třeba výbuch obřího vojenského skladu ve městě Toropec v Tverské oblasti je dokladem, že Ukrajinci to dokážou i prostředky domácí výroby.

Washington si myslí, že zabraňuje velké regionální válce na Blízkém východě a jaderné odpovědi Moskvy. V neděli vyšel ve Washington Post článek s odkazem na zdroje blízké Kremlu, podle kterých si Rusové uvědomují, že jeho „červené linie“ nikdo nebere vážně a je velmi nepravděpodobné, že by někdy použili atomovky. Írán zase hodně mluví, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se chystal nějak bojovat za svou loutku. Kéž by si to uvědomili i v Bílém domě.

Zelenskyj má v následujících dnech představit svůj plán pro vítězství. Hrubé obrysy jsou již známy. Nejspíše i on si uvědomuje, že totální vítězství Ukrajiny je daleko, chce ale být v situaci, aby mohl jednat s Ruskem z pozice síly. Proto potřebuje likvidovat jeho vojenské zásoby. K tomu se hodí rakety.

Výsledek amerických snah je tak oslabení vlivu u spojenců, prodlužování konfliktu a udržování nepřátel Západu při síle. Člověku vytanou na mysli slova Winstona Churchilla z ledna 1941 směrem k Americe: „Dejte nám nářadí a my práci dokončíme.“ Tragédie současné americké vlády spočívá v tom, že dodat nářadí svým spojencům vytrvale odmítá.