V malé středoafrické zemi jménem Rwanda se schyluje k volbám. Kandidáti jsou tři, skutečný ovšem jen jeden: Paul Kagame, faktický vládce země od roku 1994 (a formální prezident od roku 2000). V minulých volbách získal pěkných 98,79 procenta hlasů, což vůbec není podezřelé. Ani letos to nevypadá na méně než 97 procent; co by za to Petr Pavel nebo Donald Trump dali…

Legrácky stranou, Kagame je ten nejmíň typický a nejhůř „zpracovatelný“ druh diktátora: poměrně osvícený a schopný jedinec, který dokáže své horší stránky držet na uzdě. To neznamená, že žádné horší stránky nemá. Několik jeho oponentů zemřelo záhadnou, nepřirozenou smrtí, včetně bývalého šéfa rwandské tajné služby, kterého dohnali vrahové v jihoafrickém Johannesburgu.

Pro západní pozorovatele, včetně vysokých politiků, je jakákoliv touha kritizovat Rwandu za její nedemokratické poměry důkladně utlumena vzpomínkou na to, jak ta země vypadala bezprostředně před Kagamem: v rámci, řekněme, extrémní formy neliberální přímé demokracie se většinová populace Hutuů vydala na genocidální tažení proti bohatším a vlivnějším, ale méně početným Tutsiům a výsledkem byl zhruba milion lidí rozsekaných na kusy mačetami a další cca 3 miliony lidí v uprchlických táborech na území okolních států. Aby ani moderní technika nepřišla zkrátka, celý vražedný podnik byl koordinován rádiem.

Proti takovému stavu by byla i vláda standardního afrického autoritáře významným pokrokem, ale Kagame je přitom nadstandardní autoritář. Politické svobody v zemi nekvetou, ale ekonomika ano: hospodářský růst je solidní a nevylhaný, hlavní město Kigali je snad nejčistější metropolí Afriky, děti chodí do školy a továrny vyrábějí zboží pro světový trh.

Kdyby takto vypadal i zbytek černého kontinentu, mělo by lidstvo o jednu kolektivní starost míň. I proto do Kagameho a jeho tropického samoděržaví raději nikdo moc nezarývá, a Britové dokonce plánovali do Rwandy deportovat odmítnuté imigranty. Zaplatili za to rwandské vládě už dopředu značné peníze (přes 200 milionů liber), jen aby nová labouristická vláda celý plán zrušila; ejhle, další drobné vítězství pro rwandskou státní kasu, kterým se Kagame může pochlubit před svými voliči.

Celý experiment jménem Rwanda ovšem stojí na jednom muži, kterému je aktuálně 66 let. Největší slabinu autoritářských režimů, kterou je předání vlády z jedněch rukou do druhých, ještě Kagame ani neřešil – nemá „vychovaného nástupce“. Momentálně Rwanda vzkvétá, ale není zvyklá si vládnout sama. Co bude, až jednou éra věčného prezidenta skončí? Nevynoří se z úkrytů staré mačety pokryté zaschlou krví? Byl by zázrak, kdyby je někteří lidé neměli odložené na půdě v očekávání věcí budoucích.