Z konstatování, že Spojené státy jsou politicky a společensky hluboce rozdělené, se dávno stala celosvětově přijímaná rutinní pravda. Často doplňovaná poznámkou zasvěcených, že míra tohoto rozštěpení Ameriky se spíš zvyšuje. Příkopy jsou postupem času hlubší, neporozumění obou hlavních politických a ideových táborů – zhmotněných do dua klíčových politických stran – zásadnější, intenzita nesvornosti silnější, možnost dohody na čemkoli obtížnější.

Tento text se nechce věnovat analýze toho, jak, proč a kdy přesně toto „rozpojení země“ vzniklo. A ani tomu, proč se stalo dalším veleúspěšným americkým kulturním artiklem exportovaným postupně do mnoha zemí demokratického světa. Jde o cosi jiného. Při všem tom rozdělení jsou totiž stále otázky, na nichž se oba nesmiřitelné tábory shodnou.

A jednou z těch klíčových je, že Spojené státy by se měly v budoucnu hospodářsky, investičně, výrobně či finančně mnohem víc soustředit na sebe, přizavřít se, zaměřit se silněji dovnitř, méně ven. Tedy méně oproti zlatým dekádám globalizace, které právě Amerika vítězstvím ve studené válce v 90. letech 20. století spouštěla, po dlouhou dobu podporovala a tvorbou a vymáháním pravidel udržovala v chodu. První deglobalizační tendence se objevily po velké recesi vzniklé v roce 2008. Jen dočasně. Další kolo přišlo s nástupem Donalda Trumpa v roce 2017 a poslední, nejsilnější po covidovém otřesu a vzniku zásadního protekcionistického zákona Inflation Reduction Act (viz Týdeník Echo č. 2/2024) za prezidenta Bidena. I z uvedeného výčtu je jasné, že na této tendenci se moc nezmění bez ohledu na to, kdo vyhraje letošní americké prezidentské volby. Volání „America First“ bude otevřeně či skrytě heslem i pro další léta. Proč tomu tak je?

My jsme to ale vážně mysleli dobře!

Vysvětlení, které nabízím, možná bude znít provokativně. Aťsi. A nejen pro ty, kdo Ameriku považují za arciďábla z definice. Jistě i pro ty, kteří „jen“ mají pocit, že tato země má víc geopolitického vlivu a moci, než by mít měla. A že když ne dlouhodobě, tak minimálně v mnoha posledních letech tuto moc a vliv uplatňuje chybně. A nakonec možná i pro ty, kdo mají svou představu světového řádu, s níž jim globální počínání Ameriky neladí.

Z průběhu mnoha předvolebních debat a argumentů, které zabírají na velkou část amerického publika, se zdá, že Spojené státy se minimálně podprahově cítí jako zrazená, a tím pádem zhrzená velmoc.

Amerika začala světu dominovat ve 20. století a v jeho průběhu dvakrát pomohla zachránit starý kontinent od sebedestrukce, do níž v obou případech Evropa nakonec vtáhla celý svět. Pokud zapomeneme na traumatizující Vietnam, stála v témže století Amerika vesměs úspěšně na straně řádu proti neřádu i v Asii. Ostatně poválečné západní Německo, Japonsko nebo Jižní Korea jsou zlaté plody americké péče o fungování svobodného světa. Se zmíněným vítězstvím ve studené válce začala být globální dominance USA téměř absolutní. Amerika chtěla v éře padajících hranic, otevřenosti a celosvětové dělby práce ukázat a prosadit svůj hospodářský a politický model, vyvézt jej na všechny strany, a tak vytvořit svět, který i pro ni bude výhodný a pro život vhodný. Bezpečnostně i ekonomicky. Heslovitě řečeno: Pokud budou všechny země aspoň trochu jako my, bude na světě lépe. Jim i nám. To je romantické motto romantické velmoci. V dějinách jsou typičtější velmoci čistě silové (k použití síly Amerikou se dostaneme), které vyhrožují: Dělejte to, co chceme, nebo budete zatraceně trpět.

Po třiceti letech nyní Amerika vidí, že globalizace, otvírání se světa, padání bariér pro pohyb kapitálu a zboží sice přinesly růst bohatství na mnoha místech planety, ale nepřinesly svět klidnější a bezpečnější, v němž by ubylo amerických nepřátel. A rozhodně ne svět „westernizovaný“, fungující podle známých pravidel washingtonského konsenzu prosazovaného po roce 1989 Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a americkým ministerstvem financí. (Jde o sadu deseti hospodářsko-politických pravidel vytvořených ekonomem J. Williamsonem, která doporučují finanční liberalizaci, deregulaci a privatizaci či přísnou fiskální disciplínu a ochranu vlastnických práv.) Pro duši Ameriky to musí být frustrující pocit: mysleli jsme to dobře, nabídli jsme upřímně to nejlepší, avšak důsledkem těch tří dekád je nakonec jen bohatší a asertivnější Čína, nebezpečnější a méně vypočitatelné Rusko a silná ohniska zla, například v podobě Íránu. Čína je pak dokonce nedávno zbohatlým globálním rivalem Ameriky útočícím na samu geopolitickou hegemonii Spojených států. Konkurentem usilujícím o to, být novým „generálním ředitelem planety“, ale se svou sadou nedemokratických a neliberálních pravidel. „A za to všechno plus k tomu za malus nových nepřátel, které jsme nepoptávali, jsme zaplatili tím, jak vypadá Rezavý pás Spojených států – kdysi výkladní skříň amerického průmyslu?“ Tak možná onen stesk zní. Pokud toto pozorovatelé Ameriky zvenčí pochopí, možná pochopí i tón a příchuť několika posledních amerických prezidentských kampaní.

Právě jen specifickým způsobem romantická a zároveň poněkud zhrzená velmoc s globální ambicí může emocionálně souznít s výroky Donalda Trumpa v duchu „Ostatní ve světě nás už neberou dost vážně“. A uražená velmoc, která má pocit, že není doceněna za svou velkorysost a dobré úmysly, pak chápe slova viceprezidentského kandidáta J. D. Vance směrem ke starému kontinentu a též k NATO: „Spojené státy poskytovaly Evropě bezpečnostní krytí příliš dlouho. Po skončení studené války provedly evropské státy hluboké a trvalé škrty ve svých rozpočtech na obranu… Měli bychom na peníze, které Evropa nevydala na obranu, pohlížet jako na to, čím ve skutečnosti jsou: jako na implicitní zdanění amerického lidu, které umožňuje zajistit bezpečnost Evropy.“ Evropa tedy léta neplnila své závazky, nicméně vždy měla dost času a nevyčerpatelnou zásobu pokrytectví na to, dávat Americe hraběcí rady, jak věci globálně dělat. Aby se pak třásla hrůzou o svou bezpečnost v okamžiku, kdy Amerika hrozí, že na její bezpečnostní deštník se černí pasažéři z Evropy už nemohou bezvýhradně spolehnout.

Je to paradox paradoxů, když je obránce světového řádu neustále mnohými většími nebo menšími protivníky obviňován z toho, že je původcem všeho zla, a on sám si přitom vnitřně říká: „Jako opravdu? Já? Takže pro dobrotu na žebrotu?“ Z takových pocitů se určitě nikdy žádné příjemné vyhlídky nerodí. Ani u lidí, ani u velmocí.

Soft power, hard power a jeden světový četník

Ten paradox je zajímavější o to, že Spojené státy jsou vesměs vnímány a popisovány jako země uplatňující (občas neúspěšně) tvrdou mocenskou a vojenskou sílu, tedy hard power. Naopak rivalitní Čína je brána jako velmoc superúspěšně používající měkkou, nenásilnou moc, soft power. To je ale přece až úsměvné, pokud si uvědomíme, jak drtivá a neutuchající je například měkká síla americké kultury, médií, marketingu, korporátních pravidel, univerzit, sociálních sítí či trhů. S výjimkou TikToku nemá Čína nic, v čem by mohla v těchto oblastech Americe konkurovat. Rusko či Írán dokonce nenabízejí naprosto nic. Americké filmy se promítají všude, čínské možná v několika sálech pro náročného diváka. Americký pop zná celý svět, kdo zná ten čínský mimo kulturní okruh Číny samé? Americké akcie obchodované na nejlikvidnějším trhu si běžně kupují investoři na celém světě, čínské nikoli. Čína není studnicí čehokoli, co by ostatní chtěli kopírovat, když zapomeneme na léta etablovanou kuchyni. A právě chuť ostatních v něčem danou zemi či kulturu kopírovat je tou pravou definicí měkké síly. Takže, Ameriko, spi klidně, v tomto ohledu čínské politbyro spíš trpí a žárlí, než by se vytahovalo. I americké peníze jako nástroj měkké moci jsou mocnější zbraň než ty čínské, je jich stále prostě víc. A dolar v nejmenším neztrácí pozici dominantní světové měny. Pokusy dostat do této role čínský jüan jsou zatím až komicky neúspěšné. Ještě dlouho budou.

Ano, je jistě záludné mluvit o měkké moci u toho, kdo se cítí a ostatními je i často tlačen do pozice světového četníka. Kdo chce být vnímán jako četník, musí být přece vidět nejednou se zbraní v ruce. Přitom, jak víme z běžného života, zbraně v ruce policisty mají důvod se bát hlavně gangsteři a zločinci, nikoli slušní lidé ve vedlejší ulici. Pro ně je strážníkova pistole naopak psychologickou podporou vlastního pocitu bezpečí. V globálním řádu jako by tyto triviální pravdy neplatily a verbální ataky gangsterů na zbrojní výbavu policistů se berou jako legitimní debata, hodná pozornosti a péče mezinárodních organizací.

Nicméně zopakujme, že i optikou měkké moci byly Spojené státy v minulých dekádách extrémně úspěšné. Koneckonců, co jsou kulturní války než jedna z dalších amerických inspirací pro celý svět? Těžko ovšem říct, jak produktivních.

Navíc je pozoruhodné, že ani ekonomicky zdaleka Amerika neztrácí dech, výkonnost a výtlak tak silně, jak se to možná jeví z médií a debat na sociálních sítích. Pokud se podíváme na poslední tři dekády, pak podíl Spojených států na světové ekonomice se změnil jen relativně málo oproti silnému propadu Evropské unie, do brexitu stále se jen rozšiřujícího. Škoda že toto vše Amerika a její přátelé přestali vidět, či přestali chtít vidět (viz grafy).

Když chybí konkurence

Jak jsme se dostali až sem? Do stavu, kdy hlavní globální hráč a jeden z tvůrců a garantů poválečného světového řádu je vnitřně tak znejistěn, otřesen a raněn v samém jádru své sebedůvěry? A cítí se nespravedlivě obviňován za mnohé, co ze svého pohledu nespáchal, a nedostatečně oceněn za vše, do čeho ze svého úhlu pohledu investoval peníze, úsilí a lidské životy? A je k tomu vyzýván k souboji o vedení těmi, kdo v nejmenším nesdílejí jeho hodnoty?

Kus vysvětlení nabízí pronikavý postřeh Alexandra Vološina, někdejšího letitého kancléře ruských prezidentů Jelcina i Putina. Ve slavné knize Michaila Zygara Všichni muži Kremlu ji formuluje zhruba takto. Americká vnitřní politika je vysoce kompetitivní, neustále v ní probíhá soutěž, velmi často krutá a nemilosrdná. Ta umožňuje vyvarovat se aspoň největších úletů. Nicméně po pádu železné opony najednou neexistovala vůbec žádná politická konkurence vůči Spojeným státům na globální politické scéně. Amerika se stala monopolistou svého druhu a zvykla si za léta na tuto roli, respektive nepřivykla globální soutěži a novým vyzyvatelům, kterým hegemonická pozice USA vždy ležela v žaludku a chtěli tento monopol narušit, či spíš zrušit. Rusko mezi ně chtělo vždy patřit. Proto někdy reaguje Amerika podrážděnou uražeností či instinktivní snahou se uzavřít spíš než sebevědomou chutí soutěžit a v souboji s ostatními vyhrát, k čemuž má stále dost předpokladů.

Pro ty, kdo věří v sílu konkurence, plyne z tohoto příběhu dvojí ponaučení. Zaprvé, konkurence je asi vážně dobrá vždy. Pokud je férová a podle pravidel, měla by přinášet lepší výsledky. Ať už jde o potraviny, elektroniku, nebo globální politické myšlenky. A je to vidět zejména v okamžiku, kdy se myšlenková a hodnotová nabídka Ameriky a jejích vyzyvatelů začne skutečně seriózně porovnávat. Koneckonců lidé hlasují též nohama a v této soutěži Amerika nad svými konkurenty svou atraktivitou stále vyhrává o parník. A zrovna Evropanům se možná po řádu udržovaném Amerikou bude jednou ještě stýskat. Zkrátka když nic jiného, v soutěži by každý konkurent byl zvyklý minimálně na to, že sama soutěž prostě existuje, a choval by se podle toho.

Ale zadruhé je tu poučení i pro onoho hegemona, možná opět evropské, tedy lacině hraběcí. Kdyby se odjakživa vizuálně prezentoval více skrze onu měkkou moc, a ne hlavně tu tvrdou (ta je nezbytná, ale může být prezentačně druhotná) a nekladl právě na ni okázalý komunikační, mediální, faktický důraz, mohli to mít jeho vyzyvatelé dnes mnohem těžší a svět zítřka mohl být o kus lepším místem pro život. Možná bude právě toto jednou vnímáno jako největší strategická chyba Spojených států v časech jejich globální monopolní dominance.