Mnichov je město v Bavorsku, ale pro nás je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat a nejspíš s ním ani vyjednávat.

Což už je tedy přece jen otázka. Hitler byl zajisté zlo, ale byl v roce 1938 absolutní zlo? A bylo Československo jednoznačné dobro? Nyní znovu, tváří v tvář tragédii na Ukrajině, se takové otázky nutně vynořují. Nemohlo se přece jenom udělat před několika lety víc, aby k válce nedošlo? A chtělo se to udělat? A pomohlo by to? A byl Kyjev ve všem a vždy jen a jen v právu? To jsou mnichovské otázky a mnichovské rébusy naší doby.

V minulých dnech se připomínalo už 85. výročí oné konference, která měla prý přinést mír, ale jen trochu oddálila válku a de facto znamenala zánik Československé republiky. Pro nás, tedy pro uživatele jazyka, jímž je psán tenhle článek, to byla tragédie a potupa nejvyššího řádu, ale pro jiné obyvatele tohoto státu s jiným obcovacím jazykem to představovalo často již zcela něco jiného. Pro drtivou většinu Němců to byla satisfakce a splnění jejich tužeb (práva na sebeurčení), pro Maďary a Poláky příležitost pro totéž a pro mnoho Slováků ostatně taky. Hmatatelná pohroma to byla pro Židy všech jazyků.

Nikdy se tito občané z donucení nestali loajálními příslušníky onoho státu a nikdy se nepodařilo stmelit Československo do kompaktního celku, přičemž je pravda, že okolnosti byly pro takový projekt spíše nepříznivé. Československo bylo zmenšenou středoevropskou „říší“, ve které vládli Češi, kteří se k tomu snažili získat Slováky, přičemž si moc nevšímali, že v té protáhlé zemi je ještě několik milionů jiných. Toto soužití s menšinami, které obývaly velká území, kde byly většinou, byl riskantní projekt a s chladným pohledem se člověk nemůže ubránit dojmu, že se Češi nemohou zas tak moc divit, jak to dopadlo. Že to bylo, jak napsala Milena Jesenská, nad jejich síly.

V Zeleném salonku Kolovratského paláce, kde 30. září 1938 vláda generála Syrového vyslechla ortel a přijala kapitulaci, minulý týden zazněly projevy lidí, kteří k tomu měli co říci, i projevy především rétorické. Petr Pithart tam připomněl tajnou misi Benešova ministra Jaromíra Nečase, která na poslední chvíli měla odvrátit katastrofu – ovšem za cenu podstoupení velké části Němci obývaného území. Plán byl přísně tajný, neboť si Beneš byl vědom toho, že by ho mohl taky čekat polní soud. Jak by si mohl dovolit nabídnout území, které se má přece do poslední kapky české krve bránit? Území, kde přitom Češi skoro nežijí, kde nejsou po staletí usazeným obyvatelstvem vítáni a kde jsou vnímáni, jako kolonisté, kteří rozhodují o věcech, jež si oni jsou schopni – a lépe – spravovat sami? Jak by taková obrana vypadala a jak by ji asi vnímal svět? Brzy by na české straně byl maximálně tak Stalin, který už by si brousil zuby, jak se vecpe do Evropy.

Byla taková iniciativa zradou, nebo realistickým pokusem o kompromis, i když málo heroickým? Plán přijat nebyl, pro Hitlera to bylo málo, pro Čechy by to bylo moc a Československo bylo zanedlouho celé vydané bestii napospas. Ale jestli byl nějaký zoufalý pokus zároveň zradou a statečností, tak to byl tenhle. Byla to zrada, ke které byla třeba velká odvaha.