Našinci milují vánoční trhy, a to především ty rakouské a německé, jako by byly lepší, přinejmenším útulnější, vkusnější, snesitelnější než ty české, jako by byly něco víc nóbl – ostatně pro některé generace ještě mohou symbolizovat nabytou svobodu po osmdesátém devátém, tedy možnost snadno a bez buzerace vyjet za západní hranice (třebaže v těchto týdnech se kontroly na hranice paradoxně vrátily, protože německá policie si hlídá, kdo se jí valí do republiky), jiným mohou svou načančaností připomínat devadesátá léta, kdy trhy tuzemské působily proti těm jižním a západním sousedním jako chudý příbuzný.

To už je ale dávno pryč – pokud jde o míru hodokvasu, v tom jsme Evropu dávno dohnali. Přesto pořád platí, že navštívit některý adventní víkend saský, bavorský nebo vídeňský trh patří k českým rodinným radostem. Přitom to těžko chápat: bývá narváno, všude jsou hory jídla a pití, což je absurdní protiklad adventního postu; na ten už nikdo nemyslí. Jsme nenažraní, přitom vůbec nemusíme přemýšlet nad tím, jak jídlo vyrobit ani jak ho uchovat (což jsou ty praktické příčiny, proč se půst kdysi držet začal – protože bylo těžké se k jídlu v některých měsících dostat). Prostě stůl je stále plný a krmě přilétá odkudsi jako pečení holubi, pouze za ni pořád ještě musíme platit.

Adventní trhy ovšem neplní ani svůj druhý původní význam: dávno nejsou místem, kde se prodává nedostupné zboží a kde se shání to, co není. Protože v naší části světa zkrátka všechno je, takže ty tam jsou obrázky ponožek, hrnců, různých zástěr a vařech, které se na trzích prodávaly dřív – ano, u nás ještě i v těch devadesátých letech. Dneska sice ponožky či punčochy koupíte také, ale jsou to pouze ornamentální fusakle, s vánočním motivem, abyste se mohli dojímat, že ty máte právě akorát tak na Vánoce a že je máte zrovna z (před)vánočního trhu, kde si napřesrok beztak koupíte nové.

Navštívit předvánoční trh je zkrátka pro člověka citlivější povahy a plachého naturelu jistý protiúkol, je to vlastně nepohodlné a těžko takový zážitek vydržet. To jistě platí pro autora těchto řádek. Avšak s jednou výjimkou, a to je adventní trh v hlavním městě Horní Lužice, v Budyšíně: a sice nejstarší adventní trh v Německu, trh, který se letos koná již po šestisté čtyřicáté a který založil český král Václav IV. (respektive on udělil městu právo pořádat masné trhy od podzimu do Vánoc). Ostatně každoročně král přichází trh otevřít a pak je ve své neživotné podobě instalován na radnici, kde vsedě na jednom z kamenných nosníků dohlíží celý prosinec na to, aby jeho Václavský trh – neboli německy Wenzelsmarkt neboli lužickosrbsky Wjacsławske wiki – dopadl dobře.

Pyšní se sice v Drážďanech rádi tím, že trh nejstarší mají oni, jenže to lžou. Nejstarší je skutečně ten malebný budyšínský, ten, jejž přineslo české království a jenž se táhne celou Bohatou ulicí mezi Hlavním náměstím a Bohatou věží, což je údajně nejšikmější evropská stavba na sever od Pisy: je padesát šest metrů vysoká, má náklon 1,44 metru a z některých úhlů skutečně působí, že se skácí a že vylézt na ni by si troufl jenom dobrodruh. Jako o dobrodruzích o sobě zřejmě uvažují také někteří prodejci, protože Budyšín, jenž leží na dávné hranici mezi slovanským a německým živlem, přirozeně přitahuje prodejce z Polska, Česka, nebo dokonce Maďarska.

Slyšel jsem je čílit se, jací jsou ti Němci pitomí, protože ani nechápou, jak jíst smažený a posypaný langoš, který se jim proto naučili servírovat nakrájený jako pizzu. Maďaři u toho kroutí hlavou, zato Němcům, Lužickým Srbům, Čechům a Polákům to tak chutná. Ostatně našinec se nad uherskou plackou nebo nad ruskou polévkou soljankou rád dojme: „V Budyšíně jsou nejkrásnější vánoční trhy! Opravdová vánoční atmosféra, místní koledy, jídlo zdejších farmářů a vkusné řemeslné výrobky,“ psala mi jednou paní. A to ještě nebyl v prodeji „serbski kebab“: což je aspoň originální lužickosrbská variace na Döner Kebab, rozšířený po Německu i u nás snad až příliš jednotvárně.

Lužickosrbský kebab je vtipným spojením tureckého způsobu servírování, tradičních lužickosrbských jídel a vyhlášené budyšínské hořčice. To znamená, že reálně dostanete trhané hovězí maso s kyselým zelím a křenem v kapse z našeho černého typu chleba, vše zalité hutnou hořčicí, která je něco mezi naší plnotučnou a dijonskou, jenže lepší než obě. A tak se nemačkejte v Drážďanech: nechce-li se vám popojet do Lipska, kde na Čechy narazíte stěží, zajeďte si do Budyšína. Tam je Čechů sice dost, ale vzhledem k malebnosti místa se to dá vydržet.

Říkám to ostatně pořád: je dobré zajímat se o Lužici, o tu maličkou zemi, která dřív patřila k českému království, která dodnes k nám vzhlíží jako k velké a řídící kultuře a která si ve svých lužickosrbských dějinách užila s Němci stejné potýkání a stýkání jako my Češi. Je dobré znát své sousedy, obvykle totiž jsou zrcadlem nás samých. V Lužici to rozhodně platí. A tak vzhůru do Budyšína a žohnowane Hody vám všem!