Na přímou otázku, zda OSN někdy zaznamenala, že se pod Gazou staví tunely, odpověděl 10. ledna mluvčí generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric, že ne. „Zdá se mi, že všechna tato infrastruktura byla vybudována velmi utajeným způsobem,“ vysvětloval. Je to pozoruhodný výkon ve lhaní. Pokud se někdo nechce smířit s tím, že mluvčí generálního tajemníka OSN lže, musí se vypořádat s ještě pozoruhodnějším výkonem ve schopnosti nevidět.

Tunely se v Gaze stavějí už dlouho, jejich výstavba akcelerovala po roce 2001 a zejména 2008, kdy Hamás plně uchvátil moc. V posledním desetiletí o tom vyšla řada odborných studií i mimo Izrael, byly o tom reportáže v mainstreamových médiích. Nevšimnout si něčeho takového, zvlášť když OSN zaměstnává v Gaze tisíce lidí, by byl nadpřirozený výkon.

Před současnou válkou Izraelci odhadovali celkovou délku tunelů na necelých pět set kilometrů. Boje je přinutily odhad masivně zvýšit – na 550 až 700 kilometrů. Z povrchu do nich vede až 5700 šachet. Připomeňme, že Gaza má o něco menší rozlohu než Praha (365 oproti 496 kilometrům čtverečním).

Nechme ale nyní stranou válku, politiku i klaunskou roli OSN a podívejme se na jinou otázku – jak je možné něco takového vybudovat? Bídná humanitární situace obyvatelstva Gazy je konstantou mezinárodního zpravodajství. Současná krize jen připomíná, že Gaza je třeba co se týče energie nebo pitné vody cele závislá na dodávkách z Izraele. Proč tomu tak je téměř dvě desítky let poté, co se Izraelci z Gazy stáhli?

Gaza je udržována při životě zahraniční pomocí v míře, jež naprosto nemá srovnání u žádného jiného krizového regionu – jen v jediném roce se výjimečně pomoc do Sýrie přiblížila pomoci Gaze v přepočtu na obyvatele. Jinak se jedná až o dvacetinásobky částek putujících do regionů, jež máme zafixovány ze zpráv jako dějiště humanitárních katastrof. A to ještě není jasné, zda tento graf, založený na datech OECD, zachycuje veškerou pomoc. Například těch 1,3 miliardy dolarů, které od roku 2012 poskytl Katar. Určitě nezahrnuje íránskou vojenskou pomoc, jež se podle samotného Hamásu blíží stovce milionů dolarů.

Opět pro srovnání, Gaza má asi polovinu obyvatel Prahy.

Jak je možné, že se za ty peníze nikdy nepořídil zdroj pitné vody (hlubinné zásoby vody pod Gazou jsou), ale postavily se stovky kilometrů tunelů?

Celkové finanční náklady je obtížné vyčíslit, protože Hamás nezaměstnává normálním způsobem zaměstnance. Ale spoustu věcí musíte koupit od výrobců a dovézt – speciální dveře, vzduchotechniku a tak dále. Odhaduje se, že stavby spolykaly 6000 tun betonu a 1800 tun železa. To musíte nějak koupit a nějak to do Gazy dostat. Ovšem všechen ten materiál musel být deklarován jako pro mírové účely, z čehož mimo jiné vyplývá, proč je humanitární situace v Gaze horší, než by mohla být, ale i horší, než si leckdo mohl myslet.

Přesto přese všechno velká část obyvatel Gazy, i když ne všichni samozřejmě, Hamás podporovala a stále podporuje.

V nedalekém Jemenu panují podmínky místy až středověké, občas tam propuká cholera, existuje tam otroctví a do ozbrojených jednotek jsou rekrutovány děti. Ale Húsíjové mají balistické rakety a drony na úrovni jednadvacátého století. Ale evidentně tam neexistuje politická síla, která by byla silnější a obyvatelům nabídla něco lepšího. Touha bojovat nemůže nasytit žaludky, ale mnohé jiné lidské potřeby ano. Bylo to tak vždy a je strašlivou iluzí myslet si, že to vymizelo nebo v dohledné době vymizí. A tyto primitivní kmeny jsou schopny narušit jednu z nejdůležitějších světových námořních dopravních cest, každopádně nejdůležitější pro Evropu. Odklon dopravy okolo jižní Afriky zvýší náklady a prodlouží termíny dodávek, což bude mít v Evropě dopad na růst a inflaci, a je s podivem, že se o tom už víc nemluví.

Zvlášť obtížně pochopitelné je to pro ty z nás, kteří „se nechtějí připravovat na válku, že chtějí žít v míru“. Ve skutečnosti technologický pokrok ani společenský vývoj tuto zdánlivě primitivní tendenci nijak nebrzdil, naopak právě tento vývoj umožnil počínaje první světovou válkou totální válečné nasazení, o jakém se dřívějším absolutistickým monarchům ani nesnilo.

Máme dnes tendenci chtě nechtě obdivovat hospodářskou sílu, jakou dokázal Hitler mobilizovat. Odstranění nezaměstnanosti, zatímco v jiných zemích zuřila velká hospodářská krize, dálnice, rekreace pro dělníky, špičková technologie nejen ve vojenství… A všechno to vydrželo fungovat za podmínek blokády až do posledních dnů války.

Jenže to je jen část pravdy. Hitler nepochybně vyvedl Německo z krize, ale držel životní úroveň nízko. To sebevědomí Němců se rozhodně neopíralo o pocit, že by byli individuálně bohatí. Americký novinář William Shirer byl jedním z pár zahraničních zpravodajů, kteří zůstali v Německu až do války, on konkrétně do roku 1941. Ve svých rozhlasových depeších nemohl říkat všechno, co chtěl, ale psal si deníky (jsou ukázkou vynikající novinářské práce, mimo jiné tehdy odhalil fungování tajného programu eutanazie, jež poválečné zkoumání plně potvrdilo).

Již v srpnu 1939, tedy již po pohlcení Československa a ještě před začátkem války, bylo zavedeno přídělové hospodářství. „Maso, 700 gramů na týden, cukr, 280 gramů, marmeláda 110 gramů, káva nebo náhražka, osmina libry na týden. Taky mýdlo, 125 gramů na osobu na následující čtyři týdny.“ Při jedné z dalších úprav zaznamenává, že „těžce pracující dostanou dvojnásobné dávky a Dr. Goebbels, chytrý to člověk, se rozhodl klasifikovat nás zahraniční zpravodaje jako těžce pracující“. Na příděl byly třeba i gumové galoše, „přednost měli pošťáci, kameloti a metaři“. 12. listopadu byly zavedeny poukázky na oblečení. Každý měl na kartičce sto bodů a s německou důkladností bylo specifikováno, že „punčochy či ponožky stojí pět bodů, ale smíte si koupit jen patery ročně. Pyžamo stojí třicet bodů, skoro třetinu kartičky, ale můžete ušetřit pět bodů, když si místo něj koupíte noční košili. Nový kabát nebo oblek přijde na šedesát bodů“. Už tehdy, před válkou, v Německu nebyly banány a pomeranče. Z ovoce měli jen jablka a fasovali vitaminové tablety.

V roce 1940 byl Shirer na reportáži v čerstvě dobyté Belgii. Popisuje, jak se jejich výprava krmí v Bruselu: „Jíme dobře. Hlavně Němci z ministerstva zahraničí a úřadu propagandy. Takové jídlo není v Berlíně dostupné už léta. Někteří z naší výpravy během pár minut vykupují celou zásobu amerického tabáku v restauraci. (...) Po obědě většina naší výpravy vzala útokem místní obchody s pomocí našich papírových marek, jež mají najednou velkou hodnotu. Kupují boty, košile, pláště, punčochy, všechno.“

To bylo v době, kdy bylo nacistické Německo na svém vrcholu, Hitler už ovládal Evropu a ještě si mohl myslet, že dobude i Británii.

V době evakuace Dunkerku Shirer zaznamenává, že „část Němců začíná cítit, že ty útrapy, kterým je Hitler v posledních pěti letech vystavil, nebyly bezdůvodné. Můj číšník ráno prohodil: ,Francouzi a Angličané si teď možná přejí, aby měli méně másla a více děl.‘“.

V autoritářských, centrálně řízených zemích nemají občané možnost prosazovat, že by stát měl vydávat na obranu tolik a tolik procent HDP, a ne víc. Ale zjevně o to většinově ani nemusí stát. Chtějí méně másla a více děl, nebo méně pitné vody a více tunelů. To je vidět i v Rusku, kde většině obyvatel stačí, že ekonomika nepoklesla natolik, jak se obávali, a válka je tam teď populárnější, než si Putin troufal se spoléhat – soudě z toho, že jí nejdříve opatrně říkal speciální vojenská operace.

Tam, kde se lidé nechtějí připravovat na válku, že chtějí žít v míru, jsou ovšem v dnešním světě v nevýhodě. O to větší, že si to neuvědomují.