Městský park je součástí našeho veřejného prostoru bezmála dvě stě let a minimálně od konce 19. století můžeme parky vnímat jako běžné. První zahrady ovšem otevřela veřejnosti šlechta a dobové popisy již tehdy nešetří poznámkami k chování veřejnosti, které někdy vedlo až k opětovnému uzavření či omezení vstupu. Znám je například příběh pražské Kanálky, která byla zčásti v místech dnešních Riegrových sadů.

V některých zemích podnes převažují parky na noc zavírané a střežené. Běžně se s nimi lze setkat zejména v jižní Evropě, pobývání přes noc v parcích je tam trestáno. Ostatně uzavřené návštěvnické objekty máme hojně zastoupeny i u nás například botanickými zahradami nebo zámeckými parky. Diskuse, které rozhodně rozvířily aspoň regionálně toto téma, jsme ojediněle zažili i u nás. Park v Lednici na Moravě otevřeli veřejnosti již Lichtenštejnové a pro odpor obce se ho Národnímu památkovému ústavu nedaří uzavřít. Dalším zajímavým případem byla prostupnost Botanické zahrady v Praze-Troji pro pěší provoz místních a trasy nahoru do Bohnic.

Stále nám tu probublává téma vandalismu a poškozování parků, které je sice doménou velmi malého procenta osob, ale je i přes narůstající trend silně tolerováno. Zejména správci zeleně a zahradníci jsou nuceni toto jednání prostě strpět. Podstatnou roli v tom hraje to, že dodržování vyvěšeného návštěvnického řádu ve skutečnosti nikdo nevymáhá. Proč?

Městské parky vznikaly obvykle z široké vůle obce, tedy lidí v ní žijících, a jako takové byly dlouhé dekády vnímány. Stromy byly sázeny při různých příležitostech a o park se staral městský zahradník, který byl živou součástí společnosti. Všichni ho znali. Při květinových slavnostech získávali vztah k parkům občané již jako děti a šlo to s nimi celý život. Hlídač parku byla často poněkud formální úloha zejména pro vysloužilce, kteří ale byli dostatečně důrazní v případě ničení parku a prostřednictvím píšťalky ihned přivolali nejbližšího strážníka pochůzkáře, nebo věc vyřešili sami holí. Když jsme u toho, hlídači parku byli součástí veřejného prostoru až do 60. let, a pokud se díváme na staré fotografie plné květin, vitálních stromů, fontán a laviček, nešlo zdaleka tolik o peníze. Šlo především o souhru osobně zodpovědného zahradníka, hlídače a místní komunity, všichni společně si dokázali park ochránit.

Dnešní pohled je nejbizarnější v tom, že park považujeme za něco, co patří „městu“; a to se má o něj starat. Vzdálené uživatelské pasivní vnímání je hlavní příčinou lhostejnosti vůči osudu parků. Jako společnost jsme si zvykli na absolutní svobodu chování v parcích a prohřešky nijak závažně neodsuzujeme ani netrestáme. Zapálení jednoho z největších dubů ve Stromovce zaujalo opravdu jen pár místních a dojalo zahradníky. Škody na stromech a keřích či mobiliáři jsou obvykle malé a policii nezajímají. Z četných rozhovorů se strážníky je třeba i cítit osobní sympatie mezi lidmi, kteří slouží ve stejném prostoru a denně se potkávají, ale převažuje bezmoc.

Čelakovského sady byly obnoveny investicí 140 milionů Kč ku slávě stého výročí vzniku Československé republiky. V mnoha směrech ukázaly um stovky zahradníků, kteří na díle pracovali. Loni park z významné části zničila docela malá skupina několika set osob. Škody bohužel dosáhly jen 1,5 mil. Kč a přes desítky dopisů a osobní schůzky se zainteresovanými, sliby a přísliby se nestalo vůbec nic. Praha 1 se rozhodla po dobu nutné regenerace park oplotit. Všichni doufáme, že si někdo všimne, jak zoufalý je to čin. Podle slov správců zeleně v jiných městech je to jen špička ledovce.