Dnes začínají Vánoce. Pro mnoho lidí nejmagičtější svátky v roce. Svátky, které mají na rozdíl od jiných velmi duchovní, osobní a soukromý charakter. Stahujeme se do svých domovů, ke svým nejbližším. Chceme být co nejméně rušeni tím veřejným. Chceme mít klid od provozu a politiky.

Když nastoupil na Pražský hrad v roce 2013 Miloš Zeman jako první přímo volený prezident, zavedl novou tradici. Místo tradičního novoročního prezidentského projevu přišel s vánočním, který pronáší na Štěpána, druhý svátek vánoční.

U nás žije nemalá část společnosti představou, že i český prezident je jistou verzí monarchy. Že sídlo na Pražském hradě by mělo být cosi ve stylu kazatelny, odkud znějí velké myšlenky formulující národ. Ta ambice vidět tam kus něčeho magického, pohádkového až monarchistického v lidech zůstává.

Miloš Zeman svým stylem, povahou, vystupováním lidi z těchto iluzí hodně vrátil na zem. A ani nikdo z jeho potenciálních nástupců není tím typem osobnosti, která by z Hradu byla schopná to silné symbolické místo udělat.

Už se Zemanem to bylo v dobrém i zlém velmi civilní prezidentství. Počínaje tím, že zemi rozhodně nespojoval, ale spíš rozděloval. V této chvíli není jasné, kdo se stane Zemanovým nástupcem. Žádný ikonický formát nás ale nečeká. V lepším případě to bude kvalitní civilní prezidentství. Což v dnešní době vůbec není málo.

Kromě okamžitého kompletního otevření areálu Pražského hradu včetně všech zahrad a příkopů, které Miloš Zeman na dlouhé roky zabarikádoval ochrankami, by bylo příjemné, kdyby se příští Vánoce už obešly bez prezidentského projevu. K našemu stylu prezidentství sedí Nový rok jako příležitost výrazně víc než Vánoce.

Politici si bohužel od sociálních sítí nedávají pokoj ani na Vánoce, takže vidíme spoustu vánoček, cukroví a stromečků. Pravidelný projev hlavy státu jako rituál je ale přece jen jiný žánr.