Platívalo, že když chcete ovlivňovat publikum, tak o tom nemluvíte, ale prostě to děláte. Lidem se zpravidla nezamlouvá, když jim prozradíte, že se je snažíte k něčemu přimět. Rádi si myslí, že si názor utvořili sami. Samozřejmě existovalo povědomí o reklamních technikách či třeba velkých osobnostech reklamy, ale o tom vědělo jen specializované publikum. Ale dnes jsme odborníci všichni. Dnešní eskamotér či kouzelník by asi měl přímo při vystoupeních ukazovat, jak své triky provádí.

Dřív jen odborníci mluvili o tom, jak který politik komunikuje. Oni sami nás buďto přesvědčili, nebo nepřesvědčili. Dnes pomalu nemine dne, aby nám nějaký politik nekomunikoval to, jak komunikuje. Začalo to zřejmě Jiřím Paroubkem, který rád mluvil o tom, jak sází na „politický marketing“. Stala se z toho klíčová dovednost. Když je politik odvolán či ho spolustraníci někam nezvolí, říkají, že proti němu nic nemají, ale že „špatně komunikuje“. I podle prezidenta Pavla dělá vláda nutné kroky, ale měla by je „lépe vysvětlovat“.

S nástupem internetu a sociálních sítí se z komunikace v podstatě stal samotný předmět vládnutí. Na jedné straně skýtají možnosti, takže některé instituce se přímo chlubí svými videotýmy a, jak jsme se třeba čerstvě dověděli, z ředitele Správy železnic se stal influencer hodnocený i podle toho, zda se mu podaří „navýšení dosahů“ o pět procent na Instagramu a o deset procent na TikToku. Na druhé straně je ovšem internet nepřítel šířící dezinformace, mluví se o informační bezpečnosti či informační suverenitě.

Politici nás začali zvát do své komunikační kuchyně. Chlubí se komunikačními strategiemi, týmy a manuály. Když jde o vytváření pocitu, že je vše pod kontrolou, není nad odborné termíny (ovšem stačí jen trochu zašťourat a občas se ukáže, že jde opravdu jen o iluzi kontroly – vzpomeňme na trápení, jaké ministryni Langšádlové připravil pojem „strategická komunikace“). Už tím, že se vytvoří tým a ten s někým spolupracuje, či dokonce „vyvíjí součinnost“ a „odkomunikuje to“, jako by byl problém skoro vyřešen.

Ve výstavním provedení to předvedl ministr vnitra Rakušan v rozhovoru pro Českou televizi 4. ledna na téma tragické střelby na filozofické fakultě. Tolik intervenčních týmů, konzultací, specializovaných pracovišť a strategií na jednom místě se hned tak nevidí. Rakušan je odborník, protože disponuje odbornými termíny – „měkké cíle“ nebo „pravidlo Dívej se a mluv“, překlad anglického „See something, say something“. Ještě než si ministr řekl o víc peněz na bezpečnost, tak se pochválil, že „jsme ukázali, že jako Česká republika věcně i komunikačně na takhle obrovskou tragédii umíme zareagovat“. V momentu, kdy jsou vedle sebe kladeny „věcná“ a „komunikační“ reakce jako dvě rovnocenné, stejně důležité složky, je možné se ptát, zda dnešní vládnutí není hlavně jakási performance vládnutí a zda to není celé špatně.

K pádu rektorky Harvardu, o níž jsme v Echu informovali, napsal jeden z nejlepších textů komentátor Josh Barro. Ač sám absolvent Harvardu, precizně popsal důvody, proč univerzity ztrácejí důvěru. Zajímavé je ale i to, že Barro začal v poslední době pro osvěžení doprovázet své komentáře ilustracemi generovanými programem umělé inteligence I on nás tentokrát pozval do své komunikační kuchyně. Ilustrace nesla titulek „Akademici absolvují proces restorativní spravedlnosti, při němž odčiňují své plagiáty a napravují újmu, již způsobili druhým“. Ale to byl až čtvrtý pokus. Dall-E nejprve odmítl ilustrovat téma „Akademici kopírují jeden od druhého“, jelikož by to prý bylo „nevhodné a neetické, neboť by to propagovalo škodlivou činnost“. Pak odmítl prompt „Akademici spravedlivě trestáni za plagiátorství“, protože nemůže zobrazovat „trestání nebo negativní důsledky pro jednotlivce, a to ani v kontextu řešení neetického jednání“. A odmítl i prompt „Akademikům je důrazně vyčteno jejich plagiátorství“, neboť to by prý stále zdůrazňovalo „negativní a potenciálně škodlivý scénář“.

Američtí akademici by se měli bát, že je nahradí umělá inteligence. Umí mlžit a vykrucovat se stejně dobře jako oni.