Dnes budeme mluvit o trampování na Kokořínsku. Není divu, že se nás sešlo tolik, a to jsem musel některé zájemce ještě odmítnout. Bohužel se mezi nimi nevyskytovaly žádné trampky, z čehož nelze usuzovat, že by snad tramping byl jen mužskou záležitostí.

Jde o to, že na Kokořínsku, ale možná je to i jinde, probíhá pomalu již horká fáze zuřivého konfliktu mezi řekněme puristy a liberály, nebo by se dalo říci mezi defenzory čili ochránci přírodního ideálu a přívrženci řekněme tvůrčích zásahů do něj. Konkrétně jde o to, že se zjistilo, že v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko je na sto objektů, jež nesou stopy lidské činnosti: různé příbytky, boudičky, skrýše, chatičky, obvykle vybudované pod skalními převisy. Tyto specifické artefakty zaevidoval s důsledností pro něj typickou Ivan Brezina, který pak přesvědčil orgány, aby začaly konat. Prostě je bourat. To samozřejmě vyvolalo protireakci nejen trampů samých, ale i odborné veřejnosti, vědců z různých oborů, kteří v lednu vydali „odborné stanovisko“, v němž se budovatelů těchto svérázných děl zastali. Konstatovali, že jde často o specifický způsob soužití člověka s krajinou, o její tvůrčí doplnění či doladění. Jak tam přímo zazní: trampská estetika je součástí našeho kulturního dědictví.

Stáhnout MP3

Pánové, nyní můžete využít skvělé příležitosti říci, co chcete. Ale já bych přece jen nejprve vyzval Ivana Brezinu, aby svůj kampf zdůvodnil, což vám vytvoří skvělou možnost vznést námitky.

Brezina: S dovolením se nejdřív krátce představím. Kdysi jsem vystudoval ekologii, v současnosti studuji kulturní antropologii, navíc jsem novinář, ale především jsem dlouholetý tramp. Odmalička jezdím na čundry a vandry, donedávna se všemi atributy včetně lžíce v kanadě. Postupně jsem se ale dostal k jiné výbavě, takže už si tramp neříkám. Nicméně pořád spím desítky nocí ročně venku, a to i v zimě, neboť je to nádherná náplň mého života. Z toho se odvíjí ten problém. Na Kokořínsko jezdím od poloviny osmdesátých let, pak jsem měl nějakou pauzu, ale znám to tam velmi dobře. No a když jsem se tam po letech znovu vypravil, tak jsem se naprosto zhrozil. Protože už to nebyla víceméně nedotčená krajina mého dětství, ale industriální zóna. Já jsem to začal mapovat, mám zmapováno sto dvacet míst, jsou to černá tábořiště, nelegální chatky, různé přístřešky… A řekl jsem si: Sakra, tady je jediný malý kousek relativně nedotčené přírody a teď se z toho stalo tohle: antropogenní zóna. A začal jsem po tom jít. Ano, s důsledností sobě vlastní. Zburcoval jsem všechny možné orgány, které to pak musely začít bourat, neboť jim podle zákona nic jiného nezbylo. Já, když někam jedu, tak mám zásadu, že po mně nic nezbude, večer si roztáhnu celtu, ráno si uvařím na vařiči kafe, to je všechno. Nikdo nesmí poznat, že jsem tam byl. To, co je na Kokořínsku, je v naprostém rozporu s touhle morální zásadou.

Haluzík: Když jsem tohle poprvé takhle slyšel z úst Ivana Breziny, tak jsem si řekl, ano, to je opravdu alarmující, s tím se musí něco udělat. Pak jsem si ale prohlédl fotografie, které dal na web, a spíš bych řekl, že to jsou trampské stavby, které nijak nevybočují z trampského stylu, jak ho známe z osad zlatého věku trampingu, tedy z první republiky nebo z doby normalizační. Spíš mi přišlo, že je to typická trampská estetika, která je blízká jeho ideálu. A spíš jsem byl příjemně překvapen, že ten tramping ještě někde žije. Protože to mě jako sociálního antropologa velmi zajímá. Když totiž jezdím po krajině, tak trampů vídám čím dál méně, dokonce i na těch obvyklých místech: když třeba přijdu v sobotu ráno na nádraží v Braníku, kde jich byly vždy desítky, tak jsou tam dva tři, nebo nikdo. Tak jsem byl rád, že to pořád žije. A z té alarmistické zprávy se to u mě změnilo na zprávu vlastně pozitivní.

Ano, dá se na to nahlížet tak, jestli tramp není vlastně chráněný živočich, cosi jako bobr nebo ondatra… Ale vy, pane Slámo, asi budete chtít zaútočit…

Sláma: Klidně zaútočím. Ono když se řekne sto dvacet nelegálních tábořišť nebo, jak pan Brezina říkal s oblibou, černých staveb, za což ho AOPK (Agentura ochrany přírody a krajiny) musela opravovat, tak to zní děsivě. Jenže pan Brezina točí pořád stejné fotky z pěti šesti kempů a s oblibou říká, že tam jsou dveře z OBI a montážní pěna, jenže ty byly tak akorát na Bombastiku, který je už zbouraný a opravdu pro něj nikdo asi plakat nebude. Ale většina těch míst je velmi skromných, maximálně dvě tři klády nad převisem a ohniště. To číslo je od AOPK, která to mapuje opravdu důsledně, a když někde vidí něco z vyskládaných kamenů, tak si zapíše souřadnice a zařadí do počtu, ale říkat tomu nelegální tábořiště je hodně přehnané. To se ptejme, jestli někomu a něčemu opravdu vadí ohniště v písku?

Vadí?

Sádlo: Ohniště v písku jsou tady minimálně třicet tisíc let. Jasně že když je převis a jsou pod ním čtyři ohniště, tak je to poněkud divné. To je vidět, že to je pro čtyři party, které se moc nemusejí. Ale to je spíš vidět v lesoparcích, kde úřady umožní udělat ohniště pro grilování, ale ti lidi se moc nemusejí, tak si udělají vedle tři ohniště vlastní. Ale trampové se, myslím, dohodnou mnohem snáz.

Brezina: Ale tohle se právě na Kokořínsku stalo. Začaly tam pronikat desítky part, které se spolu asi nesnesly, takže si udělaly každá svůj kemp, výsledkem čehož už snad není na Kokořínsku převis, který by nebyl obsazený. Každá parta si tam prostě udělala své tábořiště. Pro mě je to pozůstatek myšlení komunistů: přijdu na pozemek, který mi nepatří, tam si postavím něco z materiálu, který jsem někde nakradl. Začnu tam jezdit, pálím tam cizí dřevo, vlastně si to místo privatizuju. A když se to někomu nelíbí, tak začnu křičet: To je můj kemp! To patří mně! To mi nesmíte bourat! Čili žádný zákon neplatí, žádné vyhlášky neplatí, můžu si dělat, co chci…

Sláma: Ale to je s dovolením úplná blbost! Když si postavím tři čtyři klády pod převis, tak co jsem komu ukradl?

Brezina: Ukradl jste lidem krajinu, pane Slámo. Ukradl jste ji lidem, kteří to tam nechtějí, lidem, kteří tam přišli proto, aby se prošli lesem, kde nejsou pozůstatky lidské činnosti, od čehož byla vyhlášena chráněná krajinná oblast.

Sláma: A proč tam potom zvete tisíce, nebo možná desetitisíce lidí prostřednictvím svojí aplikace?

Brezina: Žádná moje aplikace neexistuje, žádnou aplikaci nemám a nikoho tam nezvu.

Sláma: Pane Brezino, vy lžete, o té aplikaci existují desítky důkazů, mnoho lidí ji vidělo a mnoho lidí o tom nepochybuje.

A co je, prosím, aplikace? Něco v mobilu, podle čeho lidé chodí po Kokořínsku?

Sláma: Ano, pan Brezina buzeruje už několik let správu CHKO, donutil je, aby tábořiště mapovali, pak si na nich vyžádal souřadnice a fotografie a ty, poté, co je jako jediný člověk získal, se záhy objevily na té aplikaci. Nehledě na to, že na těch fotografiích se objevil specifický prstýnek, který pan Brezina nosí: prsten moci lorda Voldemorta…

No páni…

Brezina: Ano, tady ten prsten mohu všem ukázat. (Ukazuje prst s prstenem.) Ale mohu vás, pane Slámo, ujistit, že to bylo přesně obráceně. Ty fotky do té aplikace použili tvůrci té aplikace, já jsem s nimi v kontaktu, jsou velmi dobře zakonspirovaní z důvodu, aby je nenapadali a nešikanovali lidé, jako jste vy, pane Slámo. A ty fotky si vzali z mých stránek…

Sláma: Vy jste tam žádné fotky nezveřejňoval…

Brezina: Nechte mě domluvit, já jsem vás taky nechal domluvit.

Sláma: Vy máte s falešnými profily velkou zkušenost.

Obávám se, že se dostáváme někam jinam, než jsem měl v úmyslu. Nevím, jestli je nutné mluvit o nějakých aplikacích.

Sláma: No moment, pak Brezina zneužil zákon 106 (zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – pozn. red.) a nafukuje si vlastní kauzu. Bojuje proti tábořištím, ale zároveň si o té aplikaci napsal článek do domovského periodika.

A ta aplikace, když už tedy o ní mluvíme, je k čemu? Je to důležité?

Sláma: Z mého hlediska je to úplně zásadní.

Šída: Z mého pohledu je zásadní jiná věc. Říkáme, že chceme čistou přírodu, tu ale nemůžeme udržet tak, že tam nacpeme všechny turisty, kteří tu přírodu chtějí konzumovat a užívat způsobem, který se s přírodou neslučuje. Představa čisté přírody ve střední Evropě je čistá iluze. Je to jako představa krásné minulosti, která ale takhle nikdy nefungovala. Zákaz odběru dřeva nebo hrabanky je poměrně nedávný, z dob Marie Terezie. Dřív to fungovalo desítky tisíc let, takže říkat, že když si někdo nasbírá klestí, chová se jako komunista, je trochu nesmysl. Ano, je pravda, že na Kokořínsku je těch nelegálních míst, když tomu tak budeme říkat, docela dost. Ale záleží na tom, jak přírodu vnímáme: naše ochrana přírody, jak ji chápeme dnes, se snaží vytvořit něco, co je bez lidí. Takhle byl před lety vyčištěný Český ráj a další oblasti a logicky se ti pravověrní trampové stáhli do jediné oblasti, tedy do Roverských skal na Kokořínsku, což je ovšem důsledek intolerance, která tady nastala.

Haluzík: Stav české přírody není obecně dobrý, ale není to tím, že by tam moc lidí chodilo. Je to právě naopak! Je to tím, že v ní málo lidí pracuje! Nám totiž zmizela z krajiny činnost člověka. Zmizela generace zemědělců, byť třeba už pracovali v JZD, kteří se ale pořád starali o políčka, sekali louky, vypalovali meze, furt něco v přírodě dělali. To už dneska není. Dnes je v přírodě lidí strašně málo. To vám řekne každý, kdo dělá praktickou ekologii, že nám příroda zarůstá roštím. Mizí nám obraz krajiny, který se tady vytvářel tři tisíce let intenzivní prací v té krajině. To od devadesátých let mizí, mizí ti „přírodní“ lidé – a příroda je prázdná… Já bydlím půl roku na venkově, chodím na procházky, skoro nikoho v krajině nepotkávám.

Ano, to se stačí podívat na fotografie krajiny před sto lety a vidíme, že krajina byla hospodářsky mnohem využívanější, ovšem s mimořádnou pečlivostí a šetrností. Každé políčko je zarovnané, cesty udržované, vždy přesné linie mezi obydlími a polnostmi, nikde žádné shluky smetišť, skladišť, míst, u kterých nevíme, co vlastně jsou a k čemu slouží. Taky na té krajině pracovalo mnohem víc lidí. A kde takové ochotné lidi dneska vzít? A proč by to dělali? To byla kulturní krajina, ta je bez lidí nemyslitelná. Ale pak si lze představit, že jsou taková zvláštní místa, kde možná by nebylo špatné je úplně nechat přírodě a raději tam vůbec nezasahovat, skoro bych se nebránil představě ani tam nikoho moc nepouštět. A není takovým kusem krajiny právě Kokořínsko? Vždyť ti trampové tam chodí přece proto, že je tak unikátní. Ale právě proto by měla být chráněná i s jistou důsledností. Prostě člověk by do ní neměl nic vnášet. Mně se třeba líbilo na zde přítomném Zbyňkovi, že on si do přírody nosil krabičku, do které dával nedopalky od svých cigaret.

Petráček: To není přece nic zvláštního… Ale já jsem nikdy nebyl organizovaný tramp, i když to je contradictio in adiecto, protože trampové nikdy nebyli organizovaní. Musím přiznat, že tato societa je mi hluboce sympatická. Trampové se totiž vyznačují jednou věcí. Dá se to dobře ilustrovat na poměru vůči skautům. Skauting byl u nás třikrát zakázán. Za nacismu, za stalinismu a za normalizace. Tramping nebyl nikdy zakázán, a to ne kvůli tomu, že by k tomu ty režimy neměly důvody, ale jednoduše proto, že nikdy nebyl organizován, takže ho zakázat nešlo. Proto trampové za sto let přežili všechny režimy; a právě proto si myslím, že sem patří. A patří sem především z pohledu lidí, kteří se trochu osypou, když narazí na projevy právního či politického nebo jiného purismu. Dneska se právní purismus projevuje odshora dolů: od špiček kdesi v Bruselu až po tu nejnižší úroveň, kde se má přesně vytyčit, kdo kam smí a nesmí chodit. Nechci, aby to vyznělo, že jsem proti přírodním rezervacím, chraňbůh, jenom si myslím, že se to často přehání. Já bych si dovolil takovou malou ilustraci. Asi to znáte na Berounce kolem Srbska, v Českém krasu. A tam je lokalita Kodský potok: je to přísná rezervace, krasová vyvěračka, údolí možná čtyři pět kilometrů dlouhé. Stojí tam unikátní mlýn z konce 19. století a pak je tam trampská osada, jedna z nejstarších u nás, založená někdy ve dvacátých letech, Údolí děsu. A tohle údolí se dostalo do první várky přírodních rezervací, které byly vyhlašovány před devadesáti lety. Ten případ je tedy unikátní v tom, že ta rezervace pojímá jak přírodní jevy, jako jsou pěnovkové kaskády, tak tu trampskou osadu. To je přece skvělé.

Haluzík: Oni to tam dokonce nějak hlídají. Když se tam ocitnete, tak můžete narazit na to, že vás upozorní, kudy byste neměli chodit.

Takže přece jen organizovaný tramping. To mají nějaké hlídky?

Haluzík: To jdete tak blízko té osady, že si vás všimnou.

Petráček: To mohu potvrdit a přiznám se, že je to jedno z málo míst v přírodě, kde se chovám partyzánsky a chodím jinou cestou, než která je značená, ačkoli bych tam puristicky řečeno chodit neměl.

Brezina: Ale dneska už to nejsou trampové, ale chataři. To si přiznejme.

Petráček: Dneska už jsou chataři, ale před sto lety to byli ryzí trampové. A tím se dostáváme k zásadní věci a tou je fascinace původností. Co se má chránit a co se má odstraňovat? Máme chránit údolí Kodského potoka, abychom udrželi jeho vzhled z konce 19. století s tím mlýnem, nebo z dvacátých let s trampskou osadou, nebo to vrátit do stavu někam před začátkem holocénu?

Brezina: Dobře, vraťme se ale na to Kokořínsko. Tam je chráněná krajinná oblast, kde jsou nastaveny nějaké zákonné mantinely, jak se tam má člověk chovat, co tam smí a co tam nesmí. A teď tam přijdou lidi, kteří tam začnou něco budovat. My teď máme možnost říct: Ne, tohle už nechceme, neboť pokud to nezastavíme v téhle fázi, tak to bude nejdřív vypadat jako Údolí děsu a za sto let to bude vypadat jako Sázava. Čili tam budou satelity, tenisová hřiště, vyasfaltované cestičky atd. a pořád se tomu bude říkat trampská osada. Na Sázavě už to tak vypadá. A my to na Kokořínsku můžeme včas zastavit a držet se striktně zákona, který říká: Tady nic takového nebude, protože je to jedna z mála oblastí, které jsou v Čechách zatím člověkem nedotčeny.

Sláma: Dvě věci. Argumentujete šikmou plochou, to je jeden z argumentačních faulů, pokud se nemýlím. A zadruhé: když tak razíte ty zákony, proč se stále chlubíte tím, že je porušujete?

Brezina: Protože já je porušuju tak, abych ničemu neublížil.

Sláma: Takže když napíšete článek, který si přečtou desítky tisíc lidí, o tom, jak opakovaně chodíte do nejpřísněji chráněné oblasti Velká jizerská louka, tak je to v pořádku. Když dáváte na Facebook, že se brodíte Křinicí, vstupujete do první zóny národního parku atd., tak je to podle vás taky v pořádku.

Brezina: Ano, protože tohle je ta partyzánština, o které mluvil Zbyněk Petráček. Protože tam nic nepoškozuju, nic tam kromě otisků svých bot v trávě nezanechávám.

Sláma: A když v těch šlépějích půjdou desítky tisíc bot, tak to vás už nezajímá.

Šída: To je přesně ten problém. Lidé si to přečtou a půjdou tam taky. To chcete? A nechte mě domluvit… Říkáte, že ohniště v písku pod převisem je nelegální a škodí těm skalám. Spousta fundovaných lidí vám řekne, že naopak, že to přírodě prospěje. Jak se postavíte k tomuhle? Přírodu, kterou máme v téhle zemi, desetitisíce let formují lidé. Formují ji do takové míry, že si nedovedeme představit, jak by vypadala, kdyby u toho lidé nebyli. My najednou máme vytvořit stav, jako by tam ti lidé nikdy nebyli. Kdybychom totiž lidi z míst, jako je Kokořínsko, odstranili, tak se stane jediné: zaroste to, stane se z toho neprostupná houština, která bude čas od času hořet, požár v Českém Švýcarsku byl proti tomu jen takový ohníček, a chráněné druhy, kvůli kterým to tam chráníme, budou mít tendenci mizet, protože bez lidí by tady většina z nich nebyla.

Sádlo: Já bych se pana Breziny rád zeptal, jak by to třeba dělal na Vinařické hoře u Kladna. Tam chodí velké davy kladenských trampů, neboť tam je to pořád ještě docela živé, a vlastně už sto let tu horu udržují ve stavu, kdy tam může existovat stepní vegetace a lesostepní savany. A to právě díky trampům, neboť si tam berou dřevo na ty svoje ohně. To dřevo jsou většinou soušky, protože živé dřevo blbě hoří. Tramp je pohodlný, takže nejdřív sáhne po suchém dřevu, teprve až pak po živém, a to většinou ne po dubu, protože ten je tvrdý, ale po lísce a podobně. A tímhle způsobem, kterým vlastně napodobují předzemědělské a raně zemědělské civilizace, se jim podařilo udržet vzácné stepní druhy, krásné kytky, brouky a motýly, prostředí, které by jinak bylo dávno už úplně zarostlé nějakým kopřivovým lesem. Tím by se možná vinula turistická stezka a kolem odpadky od turistů. Pro les je totiž turista zpravidla pětkrát horší než tramp.

Brezina: Pane Sádlo, můžu se zeptat, jakým způsobem byste oddělil ty, kteří tam můžou chodit, a ty kteří tam chodit nesmějí?

Sádlo: Tak to je skvělé, začínáme se bavit o hranicích, to jsem chtěl. Co byste tedy udělal na té Vinařické hoře, to je taky přírodní památka, tam byste to taky zakázal?

Brezina: Ne, tam bych to nezakázal. Řekl bych, že tam může jít každý, bez ohledu na to, jestli je to turista, nebo tramp, stejně jako do Revorek…

Haluzík: Myslím, Ivane, že děláš hrozně důležitou věc, ale pláčeš na špatném hrobě. Tvoje činnost by měla být obrácena do trampské komunity, nikoli jako výzva represivním složkám… Měla by se projevovat jako vnitřní diskuse v trampské komunitě. Mně se ten způsob, jak trampuješ, tedy bez stop v přírodě, líbí, ale nemůžeš předpokládat, že lidé, kteří se v přírodě zabydlují jinak, se smíří s tím, že jim nějaké orgány budou ničit jejich útočiště. Ty házíš osvětu na státní úřady, po kterých chceš represi. Navíc to jde evidentně proti tomu, co je skutečně potřeba, tedy abychom lidi do přírody dostali, nikoli abychom je od ní odrazovali.

Brezina: Naprosto souhlasím, a proto mluvím o dvou variantách. Varianta jedna je: zakažme to, zlikvidujme to, zakažme to, hlídejme to. Varianta číslo dvě, a s ní také nemám problém, je: smí se tam tábořit, smějí se tam dělat ohně, smějí se tam stavět boudičky… O. k. Naprosto v pořádku. Změňme ale pak zákon číslo 114 (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny – pozn. red.). Protože dosud je to tak, že se to sice nesmí, ale když jsi tramp, tak to máš povoleno a my nad tím přimhouříme oči.

Šída: To je velmi zjednodušené pojetí. Přitom to není buď, anebo.

Sláma: A když to tak pan Brezina podává, jde mu o přírodu, nebo o zákonnost?

Brezina: O oboje.

Sláma: Takže udělat z toho turistické místo… Ještě přednedávnem jste požadoval, aby tam nezůstalo vůbec nic. Panu Pořízkovi (řediteli CHKO Kokořínsko – pozn. red.) jste vyčítal, že tam chce nechat kemp Bororo, který se přitom skládá ze šesti klád, tedy strašná zátěž pro přírodu. Ale když páni vědci sepsali stanovisko a začalo se mluvit o legalizaci, tak jste najednou ohnul a začal říkat, ať tam tedy chodí všichni, ale vy tomu budete dělat reklamu, že tomu budete dělat turistického průvodce.

S dovolením se do toho vložím. Párkrát jsem byl v Alpách, nikoli lyžovat, ale chodit v létě po kopcích, a tam jsem byl okouzlen podobou jejich útulen, takových těch horských bud a boudiček, které slouží k tomu, aby se tam v případě nutnosti poutník uchýlil. Na nich bylo typické, že byly dokonale sladěné s přírodou, vlastně ji dotvářely. Zásadou tam bylo, že byly celé ze dřeva, nebylo tam nic, co by příroda nedokázala zas nějak pozřít zpět, přitom to bylo velmi útulné, praktické, čisté a úhledné. Inu, obyvatelé Alp vědí, jak na to. Platí tohle i pro ty trampské boudičky kokořínské? Nebo jsou to přece jen spíš peleše?

Brezina: Bohužel, když jsem začal ty kempy mapovat, tak opravdu připomínaly spíš doupata bezdomovců. Tam se válely kusy igelitu, válely se tam PET lahve, umělohmotné flašky od piva, zplesnivělé zbytky jídla, prostě humus. Já jsem dosáhl toho, že ta nejhorší místa byla skutečně zlikvidována, ale když se zajdete podívat na nějaká skrytější místa, tak tam najdete věci, které svědčí spíš o peleši než o nějakém útulném místečku s osobitou estetikou.

A není to spíš věc národní povahy? Prostě že máme sklon k bordelářsví a nedá se s tím holt mnoho dělat. A pokud jde o tu hranici únosnosti, není takovou mezí vnášení plastů? Česká krajina je zastlána PET lahvemi. Nevím, kdo to dělá, ale těch lidí mezi námi musí žít opravdu velké množství. Lidí, kteří jsou schopni jít do lesa s PET lahví, proti čemuž nic nemám, ale neodnést si ji zpátky, nýbrž ji tam někde fláknout. Pro mě je to nepochopitelné jednání a vždy jsem zaražen, co to může být za lidi. Ale nejsou také mezi trampy? Ale zároveň znám názory, že PET lahev vlastně přírodě nic špatného nedělá, mravencům to nevadí, a pokud to vadí mně, tak jenom z estetických důvodů. A ty jsou subjektivní a nepodstatné.

Brezina: Nejde ani tak o PET lahve. Typický tramp z Roverek se dnes neobejde bez obří zelené igelitové plachty z OBI a bez montážní pěny, což je vidět na srubu Pařezák, který tam chtějí zachovat.

Někomu ale může připadat, že nějaká plastová plachta vlastně ani nevadí. Všechno je dnes z plastu a lze v tom vidět i projev specificky smetištní estetiky našeho lidu…

Sádlo: Vidím jiné rozpory. Pan Brezina říká, že je tramp, ale přitom trampy nezná. Mám asi z vás naspáno pod širákem nejvíc, ale tramp nejsem. Jsou různé kategorie. Jsou čundráci, ti chodí sami nebo s partou od hospody k hospodě, pak jsou vandráci, ti bývají solitérní, to je styl můj a pana Breziny, a pak je tedy ten tramping, který je kolektivní. Pak je tady ještě jedna divnost, pan Brezina říká, že je ekolog, ale on je, pokud se nemýlím, parazitolog.

Brezina: Vystudoval jsem obor, který se jmenuje systematická biologie a ekologie a v rámci toho jsem se specializoval na parazitologii, což je podobor parazitologie. Dnes říkám, že jsem poučený laik.

Už jsem se lekl, že je to invektiva…

Sádlo: Ne, není, ale moje žena je parazitoložka a nikdy by asi neřekla, že je ekoložka, nu dobrá… Pak jste, myslím, říkal, že Kokořínsko byla nedotčená krajina a teď je z toho industriální zóna. To, myslím, trochu přeháníte.

Brezina: To jsou krajní intervaly možného stavu.

Haluzík: Už jsem řekl, že Ivan Brezina pláče dobře, ale na špatném hrobě. Uvedu jeden příklad. Krajinářsky nejcennější oblasti naší země, pomineme-li hřebeny hor, které ji obklopují, jsou ta hluboce zaříznutá údolí řek. To je skutečná symfonie tvarů a barev. Většina z nich přitom není nijak chráněná. Přitom jsou pod obrovským tlakem všeho: masového turismu, rozšiřování obcí, pronikání cest a komunikací, prostě všeho. Krájí se to a osekává jako salám. Přitom tohle jsou ta nejcennější místa. A nikdo je nechrání. Proto napřít všechnu energii, a vím, že Ivan Brezina tu energii má velkou, do likvidace pár srubů někde na Kokořínsku mi přijde takové… pošetilé. Ty samé zákony, které platí v CHKO, platí pro každou krajinu, což ne každý ví. V žádné krajině si nesmíte svévolně postavit nějakou věc, a přitom se to masově děje. A tady se budeme hádat o pár srubů.

A není to právě na tom obdivuhodné? Že je to pars pro toto. Mysli globálně, jednej lokálně, se kdysi říkalo. Není to tenhle případ?

Sláma: Ale všichni jsou proti. A je dost lidí, kteří ho přirovnávají ke komoušům. A hodně lidí vám řekne, že problém nejsou trampové, ale Brezinova aplikace.

Brezina: Není žádná moje aplikace.

Sláma: Je to vaše aplikace…

Já bych se, pánové, vrátil ke svému oblíbenému tématu PET lahve. To jsem šel nedávno podél Sázavy, a to abych si vzal s sebou plastový pytel. A myslím, že to dělají rybáři…

 Hovor, místy velmi vzrušený, pak ještě nějakou dobu pokračoval. Jeho nezkrácená verze je na www.echo24.cz.