Knižní básnickou prvotinu Aleše Berného (1979) K Helmovskému jezu doprovodil její odpovědný redaktor Petr Onufer větou upřímného vyznání a šikovného marketingu: „Za těch dvacet a něco let, co se potloukám po nakladatelstvích, je tohle přesně podruhé, co jsem s nadšením připravil k vydání rukopis, který mi přišel mailem a o jehož autorovi jsem nikdy předtím neslyšel.“ Je to i kritická výzva.

Nejde o sbírku básní, nýbrž básnické pásmo, rozdělené do několika nestejně dlouhých částí – nápadný je nepoměr mezi osmdesátistránkovou první větou a patnáctistránkovou druhou větou. Text ale začíná předzpěvem, úvodním výčtem toho, čeho se lze dočkat ve velkém městě: „město je prázdné / vychází slunce / pingl v denním baru / roznáší další piva / od pasáže alfa / klape podpatky běhna / dvě děti na krku a ten její jí umřel loni“. Takto krátké verše jsou u Berného spíš výjimečné a výjimečné je i předvedené spěšné střídání obrazů, které má čtenáře upozornit na to, jakého města si autor bude všímat. Zajímá ho to, co je pro jeden z proudů českého písemnictví typické a tradiční: oddat se pozérství, chcípáctví a rozkoši, s jakou intoši nacházejí zalíbení v okrajích společnosti, nešťastných láskách a malých dějinách. Aneb nahlížet život pozorováním jeho přezírání.

Další části plynou volněji, pomalu, většinou v dlouhých verších, které se mnohdy nevejdou na řádek sazby poetické edice uvedeného nakladatelství, a musejí proto být rozlomeny. Text zpravidla naplňuje celou stránku a zdánlivě splývá s prózou; vlastně teče jako řeka, na které není znát, že by ji hnal proud. Což je zjevně způsob, jak dodat celku rytmus a melodii, jež jsou současně narušovány: citacemi anglických textů písní, místy jiným zarovnáním veršů, zdánlivě nemotivovaným občasným vkládáním čárek do jinak negramatické syntaxe nebo rozseknutím textu či jeho ukončením, aby vznikly „kapitoly“. Aby nebylo o rytmu inspirovaném prouděním vody pochyb, vrací se jako refrén titulní spojení „k helmovskému jezu“ a autor také stáčí pozornost k Vltavě, bez výjimky klidné. A všechny další drobné refrény (jedoucí tramvaje či veslonozí ptáci) jsou jako vlnky na říční hladině.

Celek je vyprávění poutníka, který prochází částí Prahy, jež zhruba do konce 19. století tvořila samostatnou obec Podskalí, dnes je to okolí Výtoně, a který se vypořádává s tím, že se s ním rozešla jeho milá. Přitom pije pivo a vzpomíná nejen na to, kde všude se svou láskou kopuloval, ale rovněž na dětství a na spolužáky a postupně popisuje chmurný rodinný osud dvou z nich. Tento nejprve pobočný, postupně však dominantní příběh vypravěč odhaluje nenápadně – přidává drobné údaje o členech rodiny do jednotlivých veršů, nepravidelně distribuovaných, a suverénně v nich skáče mezi budoucností, minulostí a přítomností, protože tak přece bývá zvykem o něčím životě vyprávět: na přeskáčku. Matka, dcera, otec a dva synové, dvojčata, jsou představováni z nových úhlů, každý doplňuje střípek ze života některého z nich, takže čtenář si setrvale musí opravovat názor na situaci, o níž si čte, i na příčiny rodinné tragédie. Je to vlastně připomenutí, že pravda je složitější než první dojem a že akcentovat lze různé její prvky.

Toto souběžné prohlubování vyprávění a rytmických proměn veršů vytváří pnutí, z něhož vzniká skladba – nikoli pouze ve smyslu básnickém, ale i hudebním. Zároveň kombinace krásných místopisných názvů, jež se v obecné řeči používají málo a básní jsou zdůrazněny, a ponurého vyprávění, které nenabízí žádné východisko z temnot a v němž vše směřuje k větší a větší tragédii, kolem níž se dál netečně převaluje řeka (ostatně dozpěv je opět v krátkých verších a začíná dvojverším „pluj, řeko, pluj / smyj mi z rukou krev“ a má parametry písňového textu), vyvolávají dojem fantaskní, nekonkrétní krajiny a příběhu z dávnověku. Oficiální nakladatelská anotace zdůrazňuje holanovské rysy poémy; patří se doplnit, že má i rysy erbenovské.

K drobnostem, především v expozici, lze mít výhrady, celku je třeba přitakat.

Aleš Berný: K Helmovskému jezu. Nakladatelství Argo, 128 str.