Imigrační krize a různé související kongresové plány a kompromisy tvoří už aspoň čtyři desítky let jakýsi soundtrack americké politiky – člověk si není jistý, jakou mu má věnovat pozornost. Je to teď vážnější?

Začněme zajímavým detailem z rozhovoru, který vedl nedávno web Politico s veteránem amerických politických průzkumů Markem Pennem, jehož jméno zná každý už od jeho práce pro Billa Clintona. Hlavním tématem rozhovoru byly šance pro případného třetího, nezávislého kandidáta v prezidentských volbách. Ale na konci přišla řeč na imigraci a Penn tvrdil, že to je dnes pro voliče nejdůležitějším problémem. Což prý nikdy nezažil. Hlavní starostí voličů v takových průzkumech je zpravidla stav ekonomiky. Párkrát v 80. a počátkem 90. let to byla kriminalita, říká, ale nikdy ne imigrace.

„Měl jsem vždy v průzkumech zajímavou otázku,“ říká Penn. „Kolik lidí si myslíte, že přichází přes hranici každý měsíc? A lidi většinou říkali tak deset tisíc. Čím víc se dozvídají fakta – že to jsou stovky tisíc měsíčně, že –, tím spíš toto téma vybuchne, když ho nebudete řešit.“

Někdy se výjimečně trefí – třeba v tom, jaké procento lidí má děti a kolik jich volilo v posledních volbách –, ale cítíme, že počet migrantů překračujících hranici patří mezi ta čísla, která lidé budou zveličovat.

A oni říkají asi tak deset tisíc, a zatím to bylo za minulý prosinec 302 tisíc lidí.

Je to rekord. Ale kdyby to tak mělo pokračovat, přišlo by do země tři a půl milionu lidí za rok. Pro srovnání – za evropské migrační krize v roce 2015 přišlo do Evropy 1,3 milionu migrantů. Můžeme se dohadovat, že Amerika je na imigraci více zvyklá, na druhou stranu rekordy padají v posledních letech opakovaně. Od roku 2021 takto dorazilo do USA možná až šest milionů migrantů (možná, protože různí lidé počítají různě a přesný počet nikdo nezná). Jedno lze říci s jistotou – je to hodně.

Je to tak hodně, že prezident Biden v prohlášení 26. ledna poprvé použil slovo, jemuž se on a činitelé jeho administrativy do té chvíle vyhýbali či ho výslovně odmítali – na hranici je „krize“. Mezitím se ovšem ty tři roky krize utěšeně rozvíjela, a to jak praktická, tak politická.

Donald Trump sice slíbil postavit na hranici zeď, kterou nepostavil, ale v labyrintu právních předpisů nakonec dotápal k několika krokům, jež počet ilegálních přechodů snížily. Jedním byla politika známá jako „Zůstaň v Mexiku“, tedy že žadatelé o azyl mohou na hraničním přechodu podat žádost, ale na její vyřízení musejí počkat za hranicí. Tuto politiku Biden hned po svém nástupu zrušil. Další účinný nástroj byl takzvaný Title 42. To bylo nařízení, jež umožňovalo pohraničníkům vracet sumárně lidi od hranice s odvoláním na pandemickou situaci. Ten Biden nechal v platnosti, ale nakonec ho loni v květnu taky zrušil. Covidová pandemie koneckonců už nějaký čas nezuřila a taky je třeba vzít v úvahu, že demokraté se o imigrační politice dohadují nejen s republikány, ale i mezi sebou.

Demokraté jako celek byli v posledních desetiletích o něco víc pro imigraci než republikáni, ale jsou to demokraté, u nichž se v posledních letech tzv. great awokening protrhla všechna stavidla – zde můžeme vidět, jak se to nedávno New York Times komicky pokusily zakrýt v grafickém znázornění. Jistou výjimku tvoří socialistický senátor Bernie Sanders, ale velkou stopu v tomto směru nezanechal. Pro velkou část demokratů je nyní přilákání co největšího počtu nebílých imigrantů morální imperativ. U republikánů zase vždy docházela sluchu byznysová lobby dožadující se přísunu pracovních sil – levných pro manuální práci a kvalifikovaných pro hi-tech sektor.

Jenže se ukazuje, že ideologie i empatie mají své meze. S náporem imigrantů na jižní hranici, jejichž velkou část federální pohraničníci po krátké byrokratické komedii vypouštějí do USA, se musí potýkat pohraniční okresy podél mexické hranice. Jistěže se postupně rozjíždějí po celých USA, ale jen část a pomalu. Republikánští guvernéři, zejména texaský Greg Abbott, přišli s inovativní myšlenkou: začali najímat autobusy a vypravovat migranty do severních, demokraty ovládaných metropolí – New Yorku, Chicaga a podobně. Jistěže to mělo svůj teatrální aspekt, ale nápor, jaký imigranti, zejména matky s dětmi, představují pro sociální služby a život hraničních měst, je reálný. Politici severských měst taky byli velkými rétorickými fanoušky imigrantů. K dobrému tónu v nejlevicovějších a nejbohatších jurisdikcích patřilo prohlásit se za „sanctuary city“, město-útočiště, které nebude spolupracovat s federálními úřady při zkoumání imigračního statusu obyvatel a jejich případné deportaci. A nikomu se přes prvotní snahu nepodařilo dokázat, že by migranty do autobusů někdo nutil.

Zvlášť efektním divadlem byl nápad floridského guvernéra Rona DeSantise, který v roce 2022 poslal několik leteckých zásilek migrantů na Cape Cod ve státě Massachusetts. To je proslulé tradiční malebné letovisko, kde mají své vily dobré rodiny. Pohled na chudé hispánské migranty v ulicích je vyděsil natolik, že povolaly massachusettskou národní gardu. Ta se dostavila, jak neušlo oku sarkastických komentátorů, v počtu převyšujícím počet migrantů. To je pak těžké tvrdit, že migranti nepředstavují žádné břemeno a jsou všude vítáni – jen zrovna ne přímo u vás.

Poslední rok už padla kosa na kámen a někteří politici v dotčených městech otočili. Zejména ti newyorští, starosta i guvernérka, ale i jiní se začali obracet na veřejnost i na federální vládu, že je jim líto, ale tohle prostě nejde. I levicový politik je pořád politik, který potřebuje být zvolen a umí si spočítat, že když zavřete školu a převedete žáky na distanční výuku kvůli tomu, abyste v ní mohli ubytovat migranty, jak se to stalo v Brooklynu, zahráváte si s ohněm.

Pak na hranici taky operují pašeráci – lidí i fentanylu. A zpráva, že americká hranice je otevřená, se rozkřikla po světě natolik, že mezi se mezi migranty vyskytují nejen tradiční příchozí z Latinské Ameriky, ale i ze zemí tak vzdálených jako Čína, Írán a další. Byli mezi nimi identifikováni i nebezpečné existence. Zastánci imigrace budou tvrdit, že takových živlů je zanedbatelné procento, jejich oponenti nabídnou, že účelem pohraniční politiky jakékoli suverénní země by mělo být, aby jejich počet byl nula.

Texaský guvernér Greg Abbott zahájil v roce 2021 operaci Lone Star, úsilí jeho vlastních bezpečnostních složek o zabezpečení hranice. Ta postupem času logicky dospěla ke střetům s federálními orgány. Právními, protože ochrana hranic a imigrace je podle zákona federální pravomoc, takže přišly žaloby a protižaloby. Ale i reálnými. Loni v říjnu Texas umístil na úsecích hranice po břehu řeky Rio Grande spirálové ostnaté dráty a federální agenti je začali odstraňovat. V lednu spor vygradoval, když ve městě Eagle Pass texaská národní garda zabrala městský park, jenž k hranici přiléhá, a zamezila federálním pohraničníkům ve vstupu do něj. Následoval soudní spor, který se urychleně dostal až k Nejvyššímu soudu, jenže v lednu rozhodl poměrem 5 : 4 pro federální vládu. Logicky, protože ostraha hranic je federální pravomoc (další nový texaský zákon, který umožňuje tamním policistům zatýkat narušitele hranic a má začít platit v březnu, má namířeno stejným směrem).

Jenže Abbott se rozhodnutí odmítl podvolit a na jeho stranu se postavilo 28 republikánských guvernérů. Ve svém prohlášení z 25. ledna je Abbott velmi radikální. Připomíná nejen konkrétní, materiální problémy neřízené migrace. Obviňuje Bidenovu administrativu z neplnění svých ústavních povinností. A s odkazem na různá ustanovení ústavy dovodil, že v takovém případě mají státy právo a povinnost jednat samy. „Vyhlásil jsem stav invaze podle článků Ústavy 1 a 10, odstavce 3 a aktivoval ústavní právo Texasu bránit a chránit se. Tato pravomoc je nejvyšším zákonem země a nahrazuje všechny federální zákony jiného vyznění,“ stojí v jeho prohlášení.

To by signalizovalo ochotu jít do sporu nejvyšší úrovně a nejvyššího rizika. Demokraté už mají jasno v tom, co jim to připomíná: jižanskou vzpouru, jež vedla k občanské válce. A její ozvěny v 50. a 60. letech minulého století, kdy federální vláda musela násilím potlačit jižanský odpor proti desegregaci. Výklad, že odpůrci imigrace jsou rasisti, dědici otrokářů, je přesně to, co potřebuje.

Možná je to jen běžná politika, byť se trochu vymkla z rukou. Anebo je to jedna z podob, jimiž se dere na povrch spor mezi dvěma faktickými ústavami, jež se v Americe podle některých interpretů v posledních desetiletích přetahují o platnost. A který by opravdu mohl vyústit v nějakou formu občanské války.