Přízviskem „nejbolavější úžina světa“ se dlouho mohl chlubit Hormuzský průliv, námořní cesta, která spojuje Indický oceán s Perským zálivem. Tudy proudí do světa arabské „černé zlato“: ropa vytěžená v Iráku, Kuvajtu a dalších ropných státech. Severní břeh Hormuzského průlivu ovšem patří Íránu, smrtelně znepřátelenému se Spojenými státy americkými, a možnost konfliktu tu visí ve vzduchu už dlouhé desítky let. Na případné uzavření Hormuzského průlivu Íránem se připravovaly jak ropné společnosti, tak válečná námořnictva různých států.

Hormuzský průliv má za sebou řadu incidentů – poslední z nich velmi čerstvý, když íránské námořnictvo zadrželo 10. ledna tanker pod vlajkou Marshallových ostrovů. Zatím se nicméně nestřílí a dlouho už se nestřílelo; potenciální eskalace do plnokrevné války patrně ani jednomu z hráčů nestojí za to. Poslední tři měsíce si ale celý svět zvyká na to, že problémových úžin je na světě víc. A ta momentálně nejproblémovější ani neleží příliš daleko. Konkrétně na opačné straně Arabského poloostrova a jmenuje se Bab al-Mandab neboli Brána nářků.

Bab al-Mandab je orientální ekvivalent Gibraltarského průlivu. Dvě kontinentální masy se zde přibližují zhruba na 26 kilometrů: nalevo africký roh, napravo Arábie. Na rozdíl od Gibraltaru to ale po dlouhá staletí byla naprosto globálně bezvýznamná lokalita. Vede totiž z Indického oceánu do Rudého moře, které nebylo nikdy sídlem tak sofistikované a rozvinuté civilizace jako moře Středozemní. Jediný artikl, který se tu obchodoval ve větším množství, byla káva. Mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím dominoval obchodu s ní jemenský přístav Mokka, podle kterého dodnes nazýváme silnou černou kávu. Ten je dnes ale natolik zapomenut, že většina lidí ani neví o jeho existenci.

Zlom přišel roku 1869, kdy francouzští inženýři dokončili Suezský průplav. Rudé moře se propojilo se Středozemním.

Námořní magistrála

Právě v době, kdy průplav navržený slavným inženýrem Lessepsem proťal šíji mezi oběma moři, docházelo na oceánech k velkému, přímo epochálnímu střídání: plachetnice, základní dopravní prostředek lidstva už od doby bronzové, začaly ustupovat parníkům.

Logika a logistika provozu plachetnic je úplně jiná než u parníků. Vítr není vždycky k dispozici, a už vůbec ne v tom správném směru, ale když už je, tak je zadarmo a plachetnice jej nespotřebovává, není to palivo. Jediný, kdo potřebuje „palivo“, jsou námořníci sami, kteří musejí jíst a pít.

Parníky mají úplně jiné požadavky. Nevadí jim plout oblastmi častého bezvětří, kterým by se rozumný kapitán plachetnice raději zdaleka vyhnul. Ale potřebují palivo, a to ne málo, tuny a tuny uhlí, které hladové parní stroje 19. století polykaly rekordním tempem. To znamenalo nutnost budovat na vzdálených pobřežích uhelné stanice a ty zase potřebovaly ochranu před nájezdy loupežníků a pirátů.

Nová cesta mezi Evropou a Orientem, vedoucí Suezským průplavem a Rudým mořem, zkracovala délku plavby o víc než 6000 kilometrů a navíc vedla oblastmi, kde bývá lepší počasí. Předtím bylo nutno obeplouvat celou Afriku a mys Dobré naděje už vybíhá poměrně daleko do neklidných moří u Antarktidy, kde o bouře není nouze. Vody kolem Arábie jsou přece jen o něco klidnější. Proto začal prakticky veškerý mezikontinentální provoz Starého světa využívat Suezský průplav.

To znamenalo, že z Bab al-Mandabu se stala námořní magistrála, kterou bylo nutno chránit. Britové si vybudovali velkou základnu v jemenském Adenu, která sloužila zároveň k ochraně všech jejich námořních komunikací s „korunou impéria“, Indií – dokonce do té míry, že v koloniální hierarchii byl Aden podřízen indické správě. Francouzi, velcí konkurenti Anglosasů, navázali přátelské vztahy na opačné straně průlivu, kde se nabízel přírodní přístav. Dnes nese tento příhodný kout světa jméno Džibutsko – velmi malý, ale strategicky důležitý stát, kde mají kromě Francie svoje základny i USA, Čína a Japonsko. Vede sem také jediná dvojkolejná trať v regionu, spojující Džibutsko s etiopským hlavním městem Addis Abebou. Postavil ji čínský kapitál a jde o jedinou spolehlivou spojnici stodvacetimilionové Etiopie se světovými obchodními cestami.

Jinými slovy, Bab al-Mandab je jedna z nervových uzlin světa a k jejímu podráždění stačí jen málo.

Povstalci v sandálech

Húsíové jsou jemenští šíité, koncentrující se v západní části současného Jemenu. Za studené války byl Jemen rozdělen na dva státy, přičemž Jižní Jemen byl, jako jediný arabský stát, součástí světového marxistického bloku. Druhý jemenský stát zůstal daleko víc tradicionalistický a právě zde, kolem hlavního města San’á, žije většina jemenské šíitské populace. Území ovládané Húsíi zhruba odpovídá rozsahu bývalého severního Jemenu.

Blízkovýchodní hranice nekopírují sektářské regiony mnohdy ani přibližně a šíitské osídlení přesahuje z Jemenu až na území Saúdské Arábie, která šíity tvrdě diskriminuje. Proti Húsíům vede Rijád válku už od roku 2015, kdy Saúdy požádal o „bratrskou pomoc“ proti vzbouřencům tehdejší jemenský prezident Abdrabbuh Mansúr Hádí. Zpočátku slavila Saúdská Arábie určité úspěchy, strategické výsledky jsou ovšem skromné: Húsíe se z hlavního města San’á vyštípat nepodařilo.

Hnutí Húsíů je silně navázáno na Írán a tvoří součást „šíitského oblouku“, vlivové struktury, kterou si Teherán kultivuje ve všech šíitských komunitách regionu. Do této struktury patří jak politické strany, tak různé militantní skupiny, jejichž smyslem je dodávat sektářské politice „ostré zuby“ a konat případnou špinavou práci. Írán dodává těmto skupinám zbraně, výcvik a informace a v případě potřeby je koordinuje.

Dokud se Húsíové ve své činnosti omezili na pevninský Jemen, zbytek světa se o ně moc nezajímal. Předělem byl 7. říjen 2023, den, kdy palestinský Hamás zaútočil na Izrael. Húsíjské milice se přidaly na stranu Hamásu, a jelikož fyzicky to mají do Izraele daleko, vzaly si na mušku aspoň lodní provoz, který jim v úžině Bab al-Mandab proplouvá přímo pod nosem. Jejich deklarovaným cílem je blokáda – snaha zabránit lodím, jejichž cílem je Izrael nebo které Izraeli patří, v další plavbě.

Z hlediska Izraele samotného není húsíjská blokáda paradoxně příliš velkou hrozbou. Jediný izraelský přístav na Rudém moři – Ejlat – je poměrně malý, má kapacitu pouhých 50 tisíc TEU; skutečně důležité přístavy Ašdod a Haifa leží na středomořském pobřeží a jejich kapacita převyšuje kapacitu Ejlatu skoro šedesátinásobně. Zbytek světa má s „povstalci v sandálech“ daleko větší problém. Húsíové se totiž ani nesnaží příliš rozeznávat, která loď patří komu, jaký má náklad a kam pluje. V uplynulých týdnech ostřelovali a napadali kdekoho, dokonce včetně plavidla vezoucího ruskou ropu. Takové chování už se nedá nazvat ani blokádou (která by sama o sobě představovala válečný akt), spíš se řadí ke klasickému, i když poněkud chaotickému pirátství.

Před začátkem této pirátské kampaně proudilo úžinou Bab al-Mandab zhruba 12 procent celosvětového obchodu. Většina rejdařství nyní raději volí starou cestu kolem Afriky, o 6500 kilometrů delší, navíc logisticky složitou; lodě potřebují v průběhu plavby doplňovat palivo a provádět různé opravy, na což africké přístavy v tomto rozsahu nestačí.

Tradičním prostředkem, jak vykořenit pirátství, je síla. V tomto případě reprezentují sílu hlavně americká US Navy a britská Royal Navy, které poslaly do oblasti několik válečných plavidel a 12. ledna začaly bombardovat různá zařízení Húsíů ze vzduchu. Cílem náletů je hlavně zničit arzenál, který mají Húsíové k dispozici, a přimět je, aby přestali s útoky na lodi – pokud možno natrvalo.

Zasévání bouře

Roku 2020 zabily Spojené státy v Iráku íránského generála Solejmáního, tehdejšího velitele Revolučních gard. Solejmání byl architektem šíitského oblouku a zároveň jeho faktickým koordinátorem. Po jeho smrti začal vztah mezi Íránem a spřátelenými organizacemi, jako jsou Hamás, Hizballáh nebo Húsíové, poněkud degradovat.

Teheránští ajatolláhové byli dlouho mistry „popichování nevěřících bajonetem“, drobných provokací a sabotáží, které nicméně nedosahovaly hranice, za kterou by konflikt mohl eskalovat do skutečné války. To, co se děje nyní, ale naznačuje, že Íránu začínají jeho terorističtí chráněnci přerůstat přes hlavu. Nejprve rozpoutal Hamás krveprolití, které vedlo k válce v Gaze, nyní se Húsíové rozhodli postavit půlce vyspělého světa. Situace v Rudém moři nemůže vyhovovat ani Číně, která za jiných okolností s Íránem tiše spolupracuje. Čína je obchodní velmoc a její prosperita je do značné míry závislá na hladké průchodnosti globálních námořních cest.

Bab al-Mandab je příliš důležitý na to, aby jej světové mocnosti přenechaly vzbouřencům v sandálech. Potlačit jejich aktivitu ale možná bude vyžadovat rozsáhlejší operaci. Z hlediska západních států je to další krize, která vyprazdňuje jejich už beztak poloprázdné arzenály. Ve Washingtonu, v Londýně, Paříži i dalších hlavních městech teď budou muset přemýšlet nad tím, jak je co nejrychleji znovu naplnit.