Stará dobrá jaderná apokalypsa. Pro člověka určité generace může strach z ní mít ten trochu retro nádech, vidí v ní a ve strachu z ní taky atribut časů dětství a dospívání, vzpomínku na ni má uloženou v paměti někde vedle znělek Dietlových seriálů a chuti šumáku v puse. Tak moc byla tenkrát probíraná a trénovaná (nohama k výbuchu!), stala se součástí kolektivní imaginace, živou perspektivou budoucnosti. Tedy – živou. Jak se to vezme. A pak se nějak vytratila, spolu se světem rozděleným do sfér vlivu dvou nukleárních supervelmocí, její možnost jako kdyby zmizela spolu s železnou oponou. Bylo to dost krátkozraké vnímání, ty bomby a rakety tu přece jsou a budou dál, pravděpodobně až do skonání lidstva, bylo by značně, spíš přemrštěně optimistické věřit, že je za tu dobu nikdo nepoužije.

Možnost, nebo dokonce nevyhnutelnost nukleární zkázy jako černočerný stín nad lidstvem se vrací i jako téma uměleckých děl, nejenom těch žánrových. Nejvíc oceňovaným filmem loňského roku se stalo životopisné drama Oppenheimer režiséra Christophera Nolana: vypráví o jednom z otců atomové bomby, který sám sebe později vnímal jako „ničitele světů“. Americký klasik Cormac McCarthy ve svém posledním „dvojrománu“ Pasažér / Stella Maris líčí vznik jaderných zbraní jako nevratný zlom příběhu lidstva, jež se jím vydalo na cestu ke zkáze, a hrdiny jeho příběhu jsou dvě na duši postižené a pro vědu velice nadané děti projektu Manhattan, zatížené neodčinitelným hříchem otce putují světem k rezignaci a sebevraždě, světem, který možná už je mrtvý, jenom to o sobě ještě neví.

V době zrodu prvních jaderných zbraní se odehrává i „non-fiction román“ MANIAC chilského spisovatele Benjamína Labatuta (1984). Etiketa literatury faktu ale v jeho případě může být spíš matoucí, nejenom proto, že text obsahuje fiktivní pasáže. Především ale není nesený ambicí zprostředkovat střízlivým a objektivizujícím stylem nějaké poznatky a informace, jež by beletristická forma učinila snáz stravitelnými. Labatutův text je temný a v nejlepších pasážích až horečnatý, většina v něm zobrazených událostí se odehrála před víc než půl stoletím, zobrazeny ale jsou s bezprostřední naléhavostí. MANIAC nepopisuje nějakou uzavřenou historii, ukazuje spíš dnešek ve stadiu zrodu, Labatut jako by se snažil sepsat jakýsi temný mýtus stvoření. Tvůrčí silou v něm není nadosobní Bůh, ale lidský rozum, jehož racionalita jako kdyby zákonitě musela mutovat v šílenství, nebo přesněji: je šílenstvím, které v určité fázi pokročilosti ztrácí masku takzvané racionality. Ten rozum zničil tradiční ideu Boha, aby udělal místo pro rodící se božstvo přicházejících nelidských časů.

Román je tematicky blízký předcházející Labatutově česky vydané próze Strašlivá závrať, pěti kratším obrazům z dějin vědy, v nichž se spojuje její schopnost rozšířit poznání a vylepšovat lidské životy s potenciálem destrukce, který člověku dává do rukou. MANIAC má pevnější strukturu. V prologu autor popisuje konec Paula Ehrenfesta, rakouského matematika a fyzika, který v době nástupu nacismu spáchal sebevraždu a těsně před ní zabil i svého syna trpícího Downovým syndromem. Gros knihy vykresluje postavu nesmírně nadaného vědce Johna von Neumanna, který měl velký podíl na vývoji nukleárních zbraní a také výpočetní techniky (kniha je pojmenována zkratkou prvního počítače, který byl konstruován na základě jeho tezí) a byl také průkopníkem uvažování o počítacích strojích jako o entitách schopných autonomně se učit a snad i uvažovat. Portrét Johna von Neumanna autor skládá z fiktivních výpovědí vědcových blízkých – kolegů, partnerek a dalších.

Závěrečná část prózy líčí utkání nejlepšího světového hráče go Leeho Sedola (I Se-tola) s počítačem AlphaGo společnosti DeepMind. Střet na pět partií skončil vítězstvím stroje. Ehrenfest v románu hraje úlohu jakéhosi proroka, člověka, který rozpoznal, že s vědou a rozumem se cosi děje, stávají se z nich ničitelé řádu, jejž nahrazují chaosem beze smyslu, a podobnému šílenství propadá i svět kolem, nešťastný a znejistěný Ehrenfest dojde k závěru, že jeho syna v tom světě čeká strašný osud, rozhodne se zabít jeho i sebe. Johna von Neumanna líčí Labatut jako prvotního hybatele přicházejícího postlidského světa, génia nezatíženého morálními ohledy a asi ani prostými lidskými city. Závěrečná pasáž ukazuje první symptom nastupující dominance stroje nad člověkem, hra go v tom má symbolický význam, ve volném čase ji náruživě hráli vědci zapojení do projektu Manhattan. O jejím původu se vypráví legenda, vymyslet ji měl bájný čínský císař, aby napravil svého krutého a zvrhlého syna nadaného vítězit ve všech hrách. „Císařova matka synovi řekla, že chlapec není opravdový člověk, ale spadlá hvězda, a jako všechny věci, které se zřítí z nebe, je poslem smrti, znamení od samotného Nefritového císaře, neštěstím uvaleným na lidstvo, abychom si nemysleli, že jsme nad bohy.“

V jádru apokalyptickou povahu Labatutova textu vyjevuje i autorův styl, bohatě popisný, často distancovaný, především v prologu se rozbíhá do vskutku předlouhých, do všech stran odbočujících, přitom stále ještě přehledných vět, v nichž získává strhující a horečnatou intenzitu. Johna von Neumanna – antihrdinu příběhu – autor nijak nepsychologizuje, nevykládá jeho vnitřní svět jako sled příčin a následků, v němž se potkává osobní historie s velkými dějinami. Líčí ho jako tu „spadlou hvězdu“ a „posla smrti“, strašného chlapce nadaného vítězit ve všech hrách. Fiktivní svědectví ukazují von Neumannovu jaksi poživačnou genialitu – vymýšlí všechno, rychle a dravě – nezatíženou pražádnými morálními ohledy, schopnou uvažovat v dimenzích smrti stamilionů i naprostého vyhynutí lidstva a toho, co by mohlo přijít po něm. Von Neumann je spíš šifra než postava, pozoruhodný úkaz – asi jako pád meteoritu, jehož povaha je nejasná. Podáván je spíš v obrazech než v myšlenkách a hnutích mysli převedených do slov. Jakési hrozivé a zmučené humanity nabývá v krátkých momentkách, ve chvíli, kdy zdrcený stojí tváří v tvář zjištění, že výsledek rulety nelze předpovědět pomocí nějakého vzorce. Nebo když se opilý a přemožený strachem z blížící se smrti pokouší omotat si předloktí modlitebními řemínky ve snaze nějak replikovat obřad patřící k víře, kterou dávno zapomněl a zavrhl.

Ten posel smrti pomohl přivést na svět dvě technologie zničení lidstva. Jaderné zbraně, které ho mohou anihilovat fyzicky, a výpočetní techniku, jež dokáže porazit a destruovat lidského ducha. Do románového von Neumanna jako kdyby se nějak otiskla mentalita myslících strojů, jež měly přijít až po jeho skonu, intelekt chladný, dravý a bezduchý, jak jej popisuje závěrečná číst románu, v níž se nejlepší lidský hráč střetne se strojovou inteligencí ve hře go. „AlphaGo neváhal a nikdy nezapochyboval. Byl imunní vůči únavě. Neznal výkyvy sebevědomí. Nezabýval se stylem a krásou a nemarnil čas komplikovanými psychologickými triky, kterými se všichni profesionální hráči pokoušejí jeden na druhého vyzrát. Jednoduše se nestaral o to, co si ostatní myslí nebo co cítí, a jediné, co ho zajímalo, bylo vítězství. Nezáleželo mu na tom, jestli vyhraje o jediný bod. (...) ... na hře proti AlphaGo je něco hluboce znepokojivého: může vyvolat pocit zoufalství, zvláštní dojem, že je člověk pomalu, avšak neodvolatelně stahován do prázdna. ‚Je to jako černá díra,‘ napsal Fan Hui později, ‚která vás postupně nasaje dovnitř. Ať se snažíte uniknout sebevíc, zjistíte, že je to úplně marné. AlphaGo se k vám připlíží jako smrtelná, zatím nediagnostikovaná nemoc. Než pocítíte první náznak bolesti, už jste mrtví.‘“ Tvář a duch (či jeho absence) přicházejícího božstva stvořeného šílenstvím racionality.

Román jistě není úplně spravedlivý k reálnému Johnu von Neumannovi, za jehož časů nepochybně existovaly daleko temnější síly než americké ministerstvo obrany, pro něž pracoval. MANIAC také, domnívám se, je především knihou o dnešku, o němž se vypráví přes včerejšek, ukazuje jakési rodinné album, obrazy z dětských let dnes už dospívajícího šílenství. O MANIACOVI by se asi dalo říct, že je to technofobní kniha, v něčem může vzdáleně připomínat texty esejisty a prozaika Paula Kingsnortha, někdejšího ekologického aktivisty a dnes i pravoslavného konvertity, který moderní svět exaltovaně popisuje jako Mašinu, o níž někdy píše jako o entitě nadané jakousi vůlí a snad i rozumem. Čtenář se od té zneklidňující knihy odtrhne, rozhlédne se a vidí svět pořád stejný, na první pohled tak lidský. Pak si ale vzpomene na těžko popsatelnou a hrozivou nelidskost, již vídá v obrazech lidských tváří vytvořených umělou inteligencí, za nimiž jako kdyby bylo cítit to vtahující prázdno, o němž se píše v MANIACOVI, na výzkumníky, kteří na AI pracují, ač někteří z nich podle průzkumů připouštějí, že ta práce může vést k zániku lidstva. A inspirován Labatutem zahlédne v obrazu všedního světa dneška kontury humanitu přesahujícího šílenství.