Úřad vysokého představitele pro zahraniční politiku EU, zřízený v dnešní podobě Lisabonskou smlouvou, má neslavnou historii. Původně to bylo prezentováno jako dlouho očekávaná odpověď na klasickou stížnost Henryho Kissingera, že v Evropě není komu zavolat, a zároveň jako odpověď na volání po tom, aby Evropská unie vypadala více jako stát. Volání, jež ovšem bylo omezené jen na politickou třídu a část eurohujerské veřejnosti.

Ihned se ukázalo, že ti, kdo v Evropě rozhodují, ve skutečnosti o naplnění takové symboliky nestojí, když do funkce jmenovali obskurní britskou partajní funkcionářku Cathy Ashtonovou. Následovala ji obskurní italská partajní funkcionářka Federica Mogheriniová. Současný držitel úřadu Josep Borrell má za sebou, řekněme, silnější mocenskou a kariérní pozici. I on ovšem naplňuje další nepsanou charakteristiku funkce – akcentovat hodnoty urážlivé pro ty, kdož obecně nejsou náruživými eurohujery obecně, a pro Východoevropany zvlášť. Ashtonová za sebou měla minulost pokladní v Sověty sponzorované organizaci Campaign for Nuclear Disarmament. Nejvýraznějším momentem kariéry Mogheriniové bylo její zamilované foto s Jásirem Arafatem. A Borrell si do úřadu přinesl všechny předsudky Bruselana, který sní o sladění zájmů s Ruskem, a zároveň Španěla, kterému na Rusku tak moc nezáleží. Pro reprezentaci EU v době války v Gaze je vybaven výrokem z roku 2019, kdy poradil Izraelcům, že s tím, že je chce Írán vyhladit, „prostě musí žít“.

Borrell je člen Evropské komise, v zásadě pouhý úředník, který má sloužit členským zemím. To mu však nebrání rozdávat rozhovory o tom, jak mají dopadnout příští volby do Evropského parlamentu. V rozhovoru pro Guardian dokázal spojit to nejhorší ze zlatých časů řádění behaviorální vědy v politice s tím nejhorším ze současného boje s dezinformacemi. „Bojím se, že Evropané volí, protože se bojí. Je vědecky dokázáno, že strach z neznáma a z nejistoty generuje hormon, který vyžaduje bezpečnostní reakci. To je fakt,“ řekl Guardianu. „Zaplavuje nás mediální svět hrozeb, kde se dovídáme o každodenních zločinech či válkách, a vytváří to hormonální aktivitu řízenou strachem. Strany, které mohou hrát na lidský strach a nabízet špatné odpovědi na dobré otázky, mohou získat podporu evropské populace.“

Je to věčná snaha nalézt nějaké „objektivní“ vysvětlení pro politické chování lidí, jež nám nevyhovuje. V zásadě se příliš neliší od zkazek o Gatesových čipech v očkování nebo o chemtrails. Výzkumy souvislostí mezi hormony a politickým chováním sice existují, ale jednak jsou teprve v zárodku a jednak nemohou odhalit nic jiného než chemický mechanismus toho, co je obecně od nepaměti jasné – že strach je mocná emoce. Nebo chce snad Borrell přidávat hormony do jídla?

Odvolací soud zrušil prvoinstanční osvobozující rozsudek nad učitelkou Martinou Bednářovou, která v hodině vykládala agresivní nesmysly o Ukrajině. Případ přitáhl obvyklou pozornost obhájců svobody projevu, například hnutí Trikolora. Jednou ze slabin boje za svobodu projevu je, že kdybyste si sestavili mediální dietu z produkce lidí, jichž se zastávají, byl by to naprosto nesnesitelný svět, noční můra, v níž by nikdo dobrovolně nemohl chtít žít. Případ je zajímavý tím, že v něm hrálo roli tajné nahrávání, za normálních okolností rovněž považované za povážlivý krok, a řadou dalších věcí. Připomenutí odvolacího soudu, že na učitele lze podle evropské judikatury pohlížet přísnější optikou, co se týče omezení svobody projevu, zřejmě z hlediska obránců nic neřeší, budou to vidět tak, že učitelka má reprodukovat nějaký schválený narativ.

My se domníváme, že učitelé by vůbec neměli dávat dětem autoritativní výklady ohledně aktuálních polarizujících politických problémů, třeba nacismu na Ukrajině, vystoupení z EU nebo čehokoli podobného, co jinak smí člověk svobodně vyjadřovat.

Zajímavé tu ale je, v jakém kontextu na řeči učitelky došlo. Zazněly v hodině mediální gramotnosti. Tedy novinky, kterou prý potřebujeme jako sůl. O tom, že učitelka čerpala z nějakých médií, není třeba pochybovat.