U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.

Právě „koberce“ nás evidentně lákají nejvíc. Místa, kde byla příroda mimořádně štědrá a dala přednost jednomu druhu, aby stvořil masivní kolonii. Uvědomujeme si, jak je to mimořádné a nakolik jde o jedinečné biotopy. Koniklece nad Brnem jsou málem celoměstskou záležitostí a jejich ochrana přišla na přetřes jistě v nejedné hospodě. A to z nich skutečně nevyráběl nikdo rum, jak sní v jedné písni Wabi Ryvola. Lákají nás záplavy tařic na čedičových skalách, lesy plné podléšek v tom či onom krasu a také staré zahrady plné stovek petrklíčů ve všech barvách.

Právě o takové jedné staré zahradě šla kdysi mezi hajničkáři sběrateli legenda. Měla ji vlastnit jakási starší dáma a měla být plná trojčetek v několika druzích. Samozřejmě ve famózních kobercích. Jelikož květy jsou posazeny v trojčetných listech, musí to být opravdu pohled. Květy bývají bílé, rudé, ale i růžové či žlutavé. Listy jsou často zajímavé nejen svou stavbou, ale i stříbřitými přelivy, které u nás známe z plicníků a občas i z podléšek. Původně jde vesměs o rostlinu severoamerických lesů, pár druhů je z Asie. Ty americké se ale těší obecné pozornosti a patrně se kdysi skutečně mohly dostat do vilové zahrady. Ta se časem proměnila ve vlahý les a ony mile zplaněly.

Opěvované hajničce patří štěpné latinské jméno Trillium, pročež se s jejím českým jménem setkáme jen výjimečně. Díky bohatému druhovému zastoupení a obecné variabilitě existují desítky kulturních odrůd i podchycených přírodních odchylek. Sběratelé si tento rod velice užívají a mnohé druhy jsou obtížně dostupné i za velké peníze. Existují plnokvěté formy, více či méně zdařilé růžové či růžovějící sorty, skvrnité, pruhované či jinak malované květy. Samozřejmě celková velikost rostliny i vizuální atraktivita květu hraje svou roli, protože existují trilia spíše zajímavá listem, kde se tmavé okvětní plátky tak nějak ztrácejí v celku. Zabarvení listů různými mramorováními může být jen dočasné v rašení, anebo i celoroční.

Trojčetky jsou hlíznaté hajničky rozrůstající se do pokryvu. Množí se obvykle dělením, protože jejich přesevy nejsou vůbec běžné. Rostlina je takzvaně myrmekochorní, stejně jako náš kopytník, jeho budoucnost zajišťují mravenci, kteří jsou zodpovědní za šíření semen. V kultuře dokážeme ze semene vypěstovat květuschopnou rostlinu za tři až pět let, ale v přírodě to zabere často i více než deset let. To je ostatně běžné i u mnoha našich hajniček. Ani rychlost jejich rozrůstání se nerovná zrovna žabinci. Pokud někde existuje zahrada pokrytá lívanci trilií, pak musejí být desítky let staré. Není to nemožné, v katalogu průhonické Dendrologické společnosti je najdeme již před válkou.

Trojčetky lze poměrně snadno zahubit změnou stanoviště či bujarou květenou kolem. Jsou poměrně citlivé na přísušek a zejména ta suchá jara, která nás teď pronásledují, je vůbec nebaví. Později si v létě pomáhají hlízou a starší porost leccos přestojí. Vyšší a robustnější rostliny je také snadno vytlačí. Musíme mít na paměti, že jde především o lesní druh.