V roce 2019 přišla společnost Morgan Stanley se studií, podle které v roce 2030 bude 45 % žen ve věku 25–44 let svobodných a bezdětných. Dobrá zpráva? Pro výrobce krmiva pro kočky a luxusní kosmetiky určitě. Je to ale to, co si ženy od sexuální revoluce slibovaly?

Louise Perryová vydala v roce 2022 knihu The Case Against the Sexual Revolution: A New Guide to Sex for the 21st Century (Proti sexuální revoluci: Nový průvodce sexem pro 21.století). Perryová je 31letá britská novinářka a – jak o sobě tvrdí – hrdá feministka, která většinu svého produktivního života strávila pomocí ženám, jež se staly obětí sexuálního zneužívání a vykořisťování.

Perryová se zamýšlí nad tím, co ženám sexuální revoluce od šedesátých let přinesla, a přichází s tezí, že ženy byly podvedeny. Vynález antikoncepční pilulky a potrat na přání snížily obavy z nechtěného těhotenství; ženy se díky tomu mohly začít oddávat stejnému druhu sexu, jakému holdují muži, rozuměj častému a nezávaznému. Řada žen tvrdí, že se jim tento druh sexu také líbí. Perryová ale vysvětluje, proč přinejmenším některým z nich nelze věřit. Veškeré negativní dopady sexuální revoluce na ženy ve dvacátém století se v digitálním věku století nového ještě prohloubily. Není pochyb o tom, že současná sexuální kultura je zejména pro mladší ženy destruktivní. Prodává jim estetiku sexbotů, tlačí je k promiskuitě, bombarduje je snímky penisů a pornografií s násilným obsahem, nabádá je, aby si užívaly ponižování a násilí v posteli. Také ženám říká, aby sex nemíchaly s láskou a aby sex prožívaly chladně a bez emocí. A co je nejhorší – říká ženám, že přizpůsobení se takové kultuře je osvobozující, že je normální podvolit se neznámým, fyzicky silnějším partnerům.

Liberální feminismus tabuizuje debatu o negativních dopadech sexuální revoluce a hovoří o ženině „právu volby“ či „souhlasu“; je dovoleno cokoli, pokud s tím souhlasíme. Tento pohled však tají, že tato volba je často činěna pod nátlakem – partnerů, vrstevníků či širších kulturních vlivů – a až později aktérky zjišťují, jak jsou pro ně škodlivé. V kultuře, kde dominuje mužská sexualita, existuje zjevný zájem na tom, přesvědčit ženy, že chtějí praktikovat sex stejně jako muži – ženy tak sahají k chování, kterého později litují. Perryová mluví o tom, že sama liberálnímu narativu věřila; měla obdobné názory jako většina mileniálních absolventů univerzit na Západě, jinými slovy přistoupila na ideje liberálního feminismu o kultuře nezávazného sexu, pornu, BDSM, evoluční psychologii a komerčním sexu. Pak ale přišla práce v krizovém centru pro oběti znásilnění a „z liberální feministky, která se stala svědkem mužského násilí, se stala postliberální feministka“.

Biologické limity

Liberální feminismus podle Perryové slibuje ženám svobodu – a když tento příslib narazí na biologické limity, nutí ideologie ženy tyto limity překonávat – pomocí peněz, technologií a těl chudých lidí. Perryová začíná tím, že zpochybňuje liberální dogmata – tvrdí například, že se muž a žena liší. Podívejme se na fyziologické rozdíly: dospělé ženy mají v horní části těla přibližně poloviční sílu než muži a v dolní části těla dvoutřetinovou. Při bench-pressu zvedne muž v průměru dvaapůlkrát tolik co žena a zhruba ve stejném poměru je síla jeho úderu pěstí. Jinými slovy jsou téměř všechny ženy slabší než skoro všichni muži a téměř každý muž by dokázal zabít téměř každou ženu holýma rukama – a jakákoli feministická analýza silové dynamiky mezi mužem a ženou by měla z této skutečnosti vycházet. Podle několika studií je přitom mezi muži zhruba 10 % mužů, kteří se při sexu chovají většinou násilně.

I proto je pro ženu nebezpečné ocitnout se o samotě s cizím mužem – pravděpodobně bude silnější a rychlejší než ona, a tak je jediným, co stojí mezi ní a mužem, jeho sebeovládání. Proto je důležité se vyhnout situaci, kdy je žena o samotě s cizím mužem, ze kterého nemá dobrý pocit. Znásilnění není – jak tvrdí liberální feminismus – výrazem patriarchální nadvlády a moci, ale také agresivním vyjádřením sexuální touhy, což vyplývá ze složení obětí i násilníků. Zatímco oběti jsou až na výjimky mladé dívky ve věku, kdy jsou sexuálně nejpřitažlivější, násilníci jsou naopak mladí muži na vrcholu svého sexuálního puzení. Rehabilitační programy pro sexuální násilníky přitom mají mizivé výsledky; jeden program v Anglii a Walesu dokonce po deseti letech vykazoval nárůst recidivy sexuálních deliktů u jejich absolventů.

Ženy a muže odlišuje jeden zásadní rozdíl – bez ohledu na snahy o popírání této skutečnosti liberálními feministy a transaktivisty –, a to schopnost otěhotnět a porodit dítě, minimálně do doby, kdy bude k dispozici umělá děloha. A i kdybychom z rovnice reprodukční orgány vyňali, pořád nám zůstane mozek, který je výsledkem dlouhé evoluce. Přirozený výběr a instinkty prostě s revolučními sociálními změnami nedokázaly držet krok.

Protože je žena při sexu, zejména nahodilém, tou, která nese rizika – následného těhotenství, dlouholeté péče o potomka, případně i fyzického násilí –, volí svého sexuálního partnera obezřetněji. To, čemu se říká sociosexualita, vyjadřuje sklony a vůli jedince k účasti na nezávazném sexuálním styku a zájem o sexuální rozmanitost a dobrodružství. Muži s vysokou mírou sociosexuality k reprodukci postačí samotný sexuální akt, po kterém se ihned může začít poohlížet po další příležitosti. Pro muže je sice typické investovat velké množství času i energie do výchovy dětí ve společensky uznaném svazku (rozuměj manželství), kromě toho však mají i alternativní způsob sexuality, kdy dávají přednost kvantitě potomstva před jeho kvalitou. To znamená, že oplodní co nejvíce žen, aniž by museli čelit následkům.

Nebrat sex na lehkou váhu

Naproti tomu jsou ženy – mají-li na výběr – mnohem vybíravější a mnohem víc nápadníků odmítají. Evoluce je naučila nebrat sex na lehkou váhu. Například v experimentu z roku 1978 (od té doby víckrát zopakovanému s totožnými výsledky) oslovovali průměrně přitažliví figuranti neznámé lidi přibližně stejného věku a nabízeli jim sex. Autoři studie došli k závěru, že většina mužů měla o sex s ženami, které je oslovily, zájem, zatímco z žen na nabídku nereflektovala ani jedna. U žen se sex snoubí s intimitou a emocemi a jejich potlačování u nahodilých styků znamená, že se emočně mrzačí. Ani fyzicky ženy nevyhrávají; zatímco v dlouhodobých vztazích dosahují orgasmu v 68 % případů, při nahodilém sexu jen v 10 %.

Velice ostražitá je autorka v oblasti BDSM praktik, které v posledních letech narůstají na popularitě, a to zejména škrcení. Platforma We Cant Consent To This zdokumentovala ve Spojeném království 67 případů úmrtí, u kterých se útočník (ve všech případech muž) u soudu bránil, že smrt byla důsledkem sexuálních hrátek, které se zvrtly.

Klíčovým bodem, na kterém se shodují radikální i liberální feministky, je otázka, jak skloubit potřebu osobní svobody s mateřstvím. Vážíte-li si nadevše své svobody, pak se mateřství musíte zřeknout; dítě vás omezí nejen v těhotenství, ale po zbytek života. Princip individuálních svobod se po nárazu s realitou mateřství hroutí.

Některé feministky tvrdí, že by se ženy měly mateřství zcela vzdát. Smulamith Firestonová například tvrdila, že se ženy nikdy nemohou osvobodit z nadvlády patriarchátu, aniž by se osvobodily z vlastní reprodukce, a proto by se „barbarské těhotenství“ mělo odehrávat mimo lidské tělo. Pokud se ženy nemohou na reprodukci podílet stejně jako muži, pak by se jí neměly účastnit vůbec. To je sice na individuální (nikoli druhové) úrovni představitelné, pomíjí to ale skutečnost, že žena, která se rozhodla nemít děti, se ve stáří s nejvyšší pravděpodobností ocitne v péči jiných lidí, na kterých bude záviset. Ostatně až anekdotický nádech má příběh samotné radikální feministky Firestonové; nikdy se nevdala ani neměla děti a odcizila se i vlastní rodině. Když pak onemocněla vážnou duševní chorobou, podporovala ji skupina feministických přátel, ale protože tento svazek nebyl stmelený krví ani manželstvím, skupina se po čase rozpadla, Firestonová zemřela v osamění hlady a její tělo bylo nalezeno až po nějaké době.

Individualismus a radikální sebeláska jsou postavené na lži; člověk je společenský tvor a přinejmenším v dětství a ve stáří závisí na ostatních. Závislost nicméně pro feminismus představuje problém, zejména ve vztahu k mateřství. Pokud matkám nějakou hypotetickou pomoc nabízí, je to pomocí plně sociálního státu, který funguje jako záložní manžel; outsourcuje péči pomocí efektivních institucí v režimu 24/7 a matka se může brzy vrátit do pracovního procesu. V případě potřeby vás tento záložní manžel – jak Perryová státu říká – nakrmí, ubytuje a ochrání před násilím, ale neudělá to nijak dobře, nehledě na to, že vám nikdy nenabídne objetí či společnost. Jakkoli je tato pomoc pro rodiny v nouzi potřebná, skutečné manželství s legitimním partnerem nenahradí.

Asi nejpodstatnější kapitola je věnována manželství. Stále víc dětí se rodí mimo manželství, stále víc párů se rozvádí, stále u víc dětí je jeden z rodičů (z převážné většiny otec) nepřítomný. U dětí, které vyrůstají bez otce, končí chlapci častěji ve vězení a dívky těhotenstvím v nezletilosti, obě pohlaví mívají častější emoční a behaviorální problémy. Nejrizikovějším faktorem zneužívání dětí je sdílení domácnosti s nevlastním rodičem. Pro většinu dětí a žen znamená rozvod prudký pokles ekonomické i sociální mobility. Snížení příjmu s sebou nese stěhování a horší bydlení, drastické snížení nákladů na bydlení a deficit prostředků na rekreaci a volný čas. Narůstá tlak způsobený nedostatkem času i peněz.

Pomocí mnoha antropologických exkurzů do historie partnerských vztahů a mateřství dochází Perryová k až heretickému závěru, totiž že (monogamní) manželství je navzdory všem nedostatkům a krizím (autorka dokonce hovoří o smrti manželství) dobré. Generuje totiž bohaté a stabilní společnosti, které přetrvávají.

Co si odnést

Kdyby si ženy měly z této převratné (rozuměj postavené na selském rozumu) knihy něco odnést, byly by to následující body:

Nevěřte nikomu, kdo na vás tlačí, abyste ignorovaly svou morální intuici.

Galantnost u mužů je dobrá věc. Všichni bychom své sexuální touhy měli ovládat, a muži vzhledem ke své větší fyzické síle a vyššímu sexuálnímu apetitu obzvlášť.

Sexuálně agresivní muže lze někdy poznat. Vyznačují se impulzivitou, promiskuitou, hypermaskulinitou a nesnášenlivostí. Před kombinací těchto vlastností se mějte na pozoru.

Vyvarujte se muže, kterého vzrušuje násilí, ať už přitom používá slovník BDSM, či nikoli.

Semináře o konsenzuálním sexu jsou většinou k ničemu. Nejlepší způsob, jak snížit míru znásilnění, je snížení příležitosti pro násilníka – ať už setrváním odnětí svobody násilníka, či omezením jeho přístupu k potenciálním obětem.

Mladé ženy ve věku 13–25 let jsou skupinou, ze které se rekrutují nejpravděpodobnější oběti těchto mužů. Měly by se vyhnout tomu, být o samotě s mužem, z kterého mají husí kůži. Instinkty fungují.

Alkoholem či drogami se intoxikujte leda v soukromí a s kamarádkami raději než na veřejnosti a ve smíšené společnosti.

Nepoužívejte seznamovací aplikace. Společní přátelé dokážou prověřit minulost a potrestat špatné chování. Seznamovací aplikace nikoli.

Odložit sex s novým přítelem přinejmenším o pár měsíců je dobrý způsob, jak zjistit, zda to s vámi myslí vážně.

Sexuální styky mějte jen s mužem, o kterém si myslíte, že by byl dobrým otcem vašich dětí – ne proto, že s ním nutně plánujete rodinu, ale protože je to dobrý indikátor při rozhodování, zda vám ten muž stojí za důvěru.

Monogamní manželství je zdaleka nejstabilnější a nejspolehlivější základ, v jakém lze vybudovat rodinu.