Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Další Komárkovy beletristické knihy pokračovaly v modelu groteskních či fantazmagorických podobenství, ve kterých někdo spatřoval záblesky geniality a někdo grafomanii, jiný snad noční kompenzaci za denní novinařinu. Komárek byl a je typ autora, ve kterém se všechno mísí a kypí, přičemž všeho je spíš více než méně a nějaká dobrá míra a či vkus je mimo jeho pozornost. Originalitu, schopnost živě psát a jakýsi bizarní či obskurní humor mu však upřít nelze.

Jeho poslední kniha, Žid Bergr, nese všechny ty rysy obskurního, křečovitě groteskního a „nevkusného“ Komárka, ale přitom je to jeho kniha rozhodně nejosobnější a nejpůsobivější. Je úplně jiná než současná česká mainstreamová literatura, vlastně je jiná i než všechno ostatní. Přirovnat by se snad mohla k textům psaným v nějakém stavu duševního vychýlení a překonávaní traumatu, zaříkávání děsů, překonávání zvrhlosti zvrhlostí.

Impulzem jsou osudy Komárkova otce Waltra Komárka (1930–2013) za okupace, kdy víceméně zázrakem unikl transportu do Osvětimi. Malý Valin, jak se mu říká v knize, vyrůstal v Hodoníně u gójských pěstounů, kterým se podařilo ho uchránit před nacistickými úřady. Jeho biologičtí rodiče, Viktor Bergr a jeho milenka Róza, byli zavražděni v Osvětimi. Je to tedy vlastně román rodinný a pietní, věnovaný umučeným prarodičům.

Bylo by omylem očekávat od knihy nějaký dokument nebo standardně podanou historii o tom, jak se podařilo otci, tehdy samozřejmě malému chlapci, přežít. Vedle příběhu nadaného Valina, o kterého svádí jeho ochránci licitaci s gestapem, se děj rozvíjí ve dvou koncentráčnických liniích, jejichž podoba je dovedena do krajní brutality a bizarnosti. V první vystupují židovští vězni, pánové jako z židovských anekdot, kteří vedou zdvořilostní konverzaci mezi krví, výkaly a plynovými komorami. Baví se o židovském údělu, filozofují o Bohu, smrti, lásce a jiných věcech, pro něž je koncentrák vhodným prostředím. Jsou přitom stále týráni a terorizováni úchylným dozorcem, který má zálibu ve „rvaní kulí“. Čekání na tento zákrok představuje jakousi osu této roviny vyprávění: pan Bergr se má podrobit absurdnímu úkonu, aby se tím zachránil před plynem, samozřejmě marně.

Druhá linie je snad ještě „úchylnější“: nacistická doktorka nacvičuje z malými židovskými děvčaty felaci dřevěných ptáků, jež pak mají vyměnit za skutečné německé penisy… V rámci této šílenosti připravují vězeňkyně a vězni atentát na Himmlera, který se má na ně přijet podívat… Tento Himmler je velmi vzdálen historickému „architektovi holocaustu“, tady je to komediální idiot, který si jezdí po koncentrácích a vede idiotské proslovy.

Ale Komárek není realista: všechny postavy jsou nějakým způsobem vychýlené a on s nimi zachází jako sadista a různé sadistické praktiky na nich také nechá provádět. Permanentní násilí nacistických deviantů směřuje především k análním otvorům, jež jsou bez přestání perforovány, nejčastěji násadou na koště. Sadismus a brutalita je dováděna až na mez a vždy doslovně prezentovaná, takže se může jevit jako monotónní a jednotvárná, snad i obsesivní. Přičemž ten paradox, o který Komárkovi asi šlo, spočívá v tom, že existence táborů a to, co se v nich skutečně dělo, je na jedné straně mimo představivost a myslitelnost, na druhé je vlastně banální, jako je banální zlo. Jejich existenci lidstvo skutečně dopustilo a není nikde řečeno, že právě sadismus není tím nejtypičtějším projevem lidství. Literatura s tím málo zmůže, ale jsou důvody, proč se z toho aspoň pokouší vypsat.

Martin Komárek: Žid Bergr. Vydalo nakladatelství Komárek Martin, Praha, 256 str.