Jméno Poláka Janusze Korwina-Mikkeho se u nás vyskytuje, když už tedy, v rubrice politického bizáru. Je to ten podivín se starosvětsky pěstěným knírem, bývalý europoslanec, jemuž vedení Evropského parlamentu s oblibou udílelo kázeňské tresty: jednou za hajlování po projevu před plénem (K-M tím nedával najevo žádné prohitlerovské sympatie, naopak jedno evropské federalizační nařízení přirovnával k německému glajchšaltování za války), jindy za urážlivý výrok o ženské polovině lidstva. Politicky bývá Janusz Korwin-Mikke charakterizován jako konzervativní libertarián, pod čímž není jednoduché si něco představit. Ale on tím myslí téměř čistě volný trh v ekonomice, legalizaci všech drog, ale také zákaz potratů a odpor proti manželství pro homosexuální páry...

Tento exot/provokatér má ve svých 80 letech poprvé šanci výrazně zasáhnout do politiky Polska i střední Evropy a vůbec Evropy. Bylo by to pozoruhodné vyvrcholení veřejného angažmá, které se datuje od konce 60. let a bylo zahájeno v protikomunistické opozici.

Korwin-Mikke se kromě neortodoxních názorů na všechno možné liší od dnešní vlády i názorem na rusko-ukrajinskou válku. Nepopírá samozřejmě nezákonnost a bezohlednost ruského vpádu, ale připomíná i to, co mu předcházelo, obecně řečeno neustálé rozpínání americké zóny vlivu skrze NATO až k ruským hranicím.

V Polsku jsou takové úvahy zapovězenější ještě víc než u nás, Korwin-Mikke byl s nimi loni po začátku války téměř osamocen. Paradoxně jde podpora tomuto starému politikovi z velké části od velmi mladých voličů. Nelze to chápat tak, že to, čemu Konfederace říká realističtější politika vůči Rusku, je pro ně hlavním důvodem, ale také je od Konfederace neodrazuje.

Pro Kaczyńského PiS je zatím spolupráce s Konfederací nepřípustná, a to právě kvůli onomu neslýchanému pohledu na Rusko a Ukrajinu. Ale jinak jsou to přirození partneři a po volbách se může stát skoro cokoliv.

A této překvapivě dobré výchozí pozice před finišem volební kampaně dosáhla Konfederace navzdory tomu, že ji mediální prostor, ten státní, oficiózně konzervativní i ten opoziční „liberální“ a proevropský, ignoruje. Konfederace se musí spoléhat na sociální sítě a něco tak tradičního, jako jsou mítinky s voliči. Pokud v závěrečném spurtu svou pozici udrží, může se stát něco jakoby nepředstavitelného: že pozice Polska, které loni několikrát šlo na hranici mezi rozumnou podporou Ukrajině a flirtem s válkou (návrh vyslat na Ukrajinu ozbrojené konvoje NATO), přece jen změkne.