Minulý týden Evropský parlament těsně odhlasoval tzv. migrační pakt. Málem bychom se o tom nedověděli, nebýt pokřiku opozice doma a ovšem blížících se eurovoleb, kdy o migračním paktu byli přinuceni v televizní debatě (CNN Prima News) diskutovat i lídři českých uskupení kandidujících do europarlamentu.

Nad paktem není zjevně shoda v řadách vládní koalice, ačkoli vláda osobou ministra vnitra Víta Rakušana loni v létě pakt na rozhodující radě ministrů podpořila. Před dvěma měsíci, kdy se text lehce pozměněný z jednání s europarlamentem do Rady vrátil, už se jen zdržela hlasování. Tímto způsobem se jí podařilo zaujmout odstup od dohody ve chvíli, kdy už její zdar nemohla ohrozit, ani kdyby chtěla. Nikdo se nenamáhal veřejnosti řádně vysvětlit, proč vláda učinila tento krok stranou, jaké změny prosazené europoslanci ji tak iritovaly. Prý to bylo změkčení podmínek v detenčních vazbách, kde by se měli nelegálové soustřeďovat po vstupu do Evropské unie, a prodloužení lhůt pro vyřizování žádostí.

Tomuto obsahovému výkladu konkuruje výklad reálpolitický, podle něhož si koalice Spolu s nějakým zpožděním uvědomila, že když vicepremiér Vít Rakušan loni v červnu na radě ministrů vnitra pakt odsouhlasil, podepsal se pod něco, co vnitropoliticky půjde hájit jen stěží. Části vládního tábora hlavně nechtěly, aby pakt a jeho kontroverzní místa budily jakoukoli pozornost. Předsednictvo ODS se pokoušelo (neúspěšně) donutit svůj poslanecký klub v Evropském parlamentu, aby pakt když ne přímo podpořil, tak se aspoň zdržel hlasování a hlasy proti paktu neupozorňoval na to, že tu bylo právě přijato cosi sporného. Manévr s vymlčením ale nevyšel. Taky proto, že zbytek visegrádské čtyřky dává svůj nesouhlas ostře najevo, že Viktor Orbán, Robert Fico a ovšem i Überevropan Donald Tusk hned po schůzi Evropského parlamentu oznámili, že tzv. relokace uprchlíků do svých zemí budou bojkotovat. Petr Fiala naopak tvrdí, že dohoda žádné relokace v žádné formě neobsahuje.

Podhoubím, z něhož Pakt o migraci a azylu vyrostl, je faktický souhlas s masovým přistěhovalectvím do Evropy, které by jen bylo dobré přesměrovat z divokého řečiště, jímž je nelegální migrace, do regulovanějších vod. Tedy méně převaděčů a chatrných člunů ve Středozemním moři a více migrace řízené. Tu divokou migraci, která zbude, je pak žádoucí buď vracet – a tím kazit obchody pašerákům –, anebo aspoň migranty po EU rozprostřít tak, aby frontové země typu Itálie nenesly celou zátěž. Když obrysy paktu vznikaly, bylo už zřejmé, že zátěž, kterou je třeba rozdělit na vícero zad, nebude malá. Za rok 2022 byl v EU podán asi jeden milion žádostí o azyl, dvakrát víc než o rok dřív.

V textu dohody nalezneme přísnější prověrky totožnosti běženců (včetně takových detailů, že biometrické údaje se nově budou snímat i nezletilým), systematičtější registraci, jednodušší procedury a rychlé rozhodování o některých žádostech. Podstatná část procesu se má ideálně odehrát v jakýchsi detenčních centrech. Ta budou vznikat kolem vnější hranice EU, sice už uvnitř Unie, ale po vzoru mezinárodních letišť by v nich měla platit presumpce „nevstupu na území“. Ve chvíli, kdy je žádost zamítnuta, má být žadatel z detenčního centra vyexpedován mimo území Unie. Ovšem na variantu, kdy ho vyhlédnutá země nehodlá přijmout, pakt nemyslel.

S touto částí paktu čeští politici od SPD po ODS nemají problém, naopak. Pouze Pirátům vadí přílišná tvrdost, europoslankyně Markéta Gregorová tomu říká „snižování humanistických standardů“. Proto i Gregorová a její pirátští kolegové v Bruselu hlasovali proti paktu takříkajíc zleva.

Většina českých europoslanců hlasovala proti paktu takříkajíc zprava. Jak známo, pakt je nakročením k tzv. uprchlickým kvótám, už jednou protlačeným a pak, když odezněla migrační krize let 2015–2016 a státy Visegrádu setrvaly v odporu a ve svém obstrukčním naladění, vyhaslým.

Jsou to kvóty, nejsou?

Na otázku, jestli v paktu dostaneme přibaleny kvóty, jsou dvě protichůdné odpovědi, a samozřejmě nemohou platit obě najednou. Že České republice žádné kvóty nehrozí, tvrdí především ministr vnitra Vít Rakušan. Proti fámám o tom, že k nám EU začne přidělovat běžence, vnitro před časem dokonce nakupovalo reklamní plochy ve městech a u drah. Opoziční politici Andrej Babiš i Tomio Okamura trvají na tom, že kvóty se skrze migrační pakt vracejí. Při bližším pohledu do textu zjišťujeme, že odpověď není jednoznačná a že o tom, jestli má pravdu Rakušan, nebo Okamura, rozhodnou teprve život a právní praxe.

Autoři paktu byli při psaní zřejmě vedeni myšlenkou, že není možné, aby v náporu migrantů frontové země zbytek EU nechal samotné. Takže po přijetí paktu například Itálie oznámí, že už nezvládá příval běženců, Evropská komise konstatuje, že Itálie se ocitla pod migračním tlakem, případně v krizové situaci (žádná předem daná čísla pakt pochopitelně neuvádí, při posuzování záleží na úvaze Komise), a rozhodne, kterému ze dvou režimů ta situace odpovídá.

První režim je pro méně vyhrocené situace a jmenuje se Nařízení o azylovém a migračním managementu (AMMR), druhému se říká Krizové nařízení. První režim předpokládá měkčí, druhý direktivnější řešení. V režimu AMMR Evropská komise může navrhovat, aby se od frontových států odebralo tolik a tolik žádostí o azyl, a pokud se nepřihlásí dostatek dobrovolníků, tedy vlád, které by si mezi sebou rozebraly aspoň 60 procent ze stanoveného počtu žadatelů, nastupuje náhradní mechanismus. V tom je členským státům direktivně přidělena příslušnost k vyřízení tolika žádostí, kolik jich zbývá do oněch 60 procent. V režimu Krizového nařízení může Komise navrhovat, že se takto nuceně rozdělí i 100 procent relokací.

Ale pozor. K projevu solidarity mají členské státy v obou režimech na výběr ze tří možností: 1) fyzicky převzít ilegála, což jsou relokace, 2) vyplatit se 20 tisíci eur za každého ilegála, kterého stát fyzicky nepřevezme, 3) vyplatit se věcmi v hodnotě 20 tisíc eur: stany, spacími pytli, konzervami, eventuálně vysláním policistů nebo humanitárních pracovníků. Na tomto místě paktu se výslovně uvádí, že musí být plně zohledněna možnost přispívajících států vybrat si mezi různými druhy solidarity.

Tedy pravdu má Rakušan? Ne tak rychle. Podle krizového nařízení rada ministrů na návrh Komise přijímá implementační rozhodnutí a v něm „plán solidární reakce“. Ten má obsahovat „celkový počet relokací nutných k vyřešení krizové situace při plném uvážení posouzení situace Komisí“, ale už bez výslovného požadavku na respektování výběru solidárních příspěvků členskými státy (článek 4 odst. 5 písm. b, bod I krizového nařízení). Takže členské státy si sice vybírají formu své pomoci, ale rada stejně musí vyřešit situaci tak, aby se ke kýženému počtu relokací nějak dospělo? V tomto místě pakt nejspíš zakládá na slušnou právní nejistotu.

Rakušanova výjimka

Zastánci paktu někdy tvrdí, že převzetí starosti o konkrétního migranta, tzv. převzetí příslušnosti, se – opět – nerovná převozu konkrétního člověka k nám. Jako by to byl jen administrativní úkon, byrokracie na dálku. Logika věci však napovídá, že reálně to nepůjde. Podle migračního paktu totiž žadateli vzniká nárok na sociální pomoc právě ve státě, který je pro něj příslušný, který vyřizuje jeho žádost o azyl. Právník a bývalý náměstek brněnského primátora Robert Kotzian si o výkladu paktu koresponduje s ministerstvem vnitra. Vnitro se v odpovědích Kotzianovi drží právního výkladu, podle něhož je členská země příslušná jen za toho žadatele, který už v ní fyzicky přebývá. Čeští úředníci se odvolávají na korespondenci mezi ministerstvem a Evropskou komisí. Jenže pak by celý ten vynález s přebíráním příslušnosti za frontový stát byl proti odpíračům „solidarity“, jako jsou země Visegrádu, úplně bezzubý. Navíc by, dovozuje Kotzian, sloužil k legalizaci pobytu ilegálů – v Německu, ve Francii, v Nizozemsku, v zemích, kam by většina běženců stejně směřovala, kdyby Evropská unie ponechala migračním proudům volný průběh.

A konečně je tu Rakušanův ukrajinský výdobytek. Loni v létě jsme se od ministra dověděli, že prosadil, aby nám byli k dobru přičteny statisíce Ukrajinců, které republika přijala po invazi Ruska na Ukrajinu. I tady bližší pohled napovídá, že skutečnost bude složitější: Ukrajinci u nás mají status dočasné ochrany. To je jedno z asi dvaceti kritérií, jež Evropská komise může vzít do úvahy a členskou zemi zprostit povinné solidarity dejme tomu s Itálií. Mezi dalšími kritérii pro Komisi vidíme počet nezletilých běženců bez doprovodu, počet ilegálů, kteří sice neplní podmínky pro vstup do země, ale už v ní jsou, přijímací kapacitu země.... Opět bude záležet jen na Komisi, jak které kritérium zváží.

Člověka nad migračním paktem, touto velkou právnickou dvojtečkou, napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby pravomoc v azylové a přistěhovalecké politice zůstala tak jako dřív členskému státu.