Každá profesní hantýrka má svá specifika a zrovna spojení „strom dobývaný se zemním balem“ může znít třeba i srozumitelně, ale co se za ním, sakryš, vlastně skrývá? V poslední dekádě nabylo sázení stromů na popularitě, po prvotním nadšení a smělých plánech jsme se ale dostali do fáze vystřízlivění. Z mnoha velkolepých projektů nezůstalo nic, jiné jsou pod těžkou palbou kritiky. Proč?

Ukázalo se, že řada lidí podporovala sázení stromů se vcelku legitimním očekáváním jejich růstu. Tedy že se jaksi ujmou a budou za deset let třeba krásné. Tato očekávání se ovšem vůbec nepotkala se zadáním, provedením a kontrolou. Běžnou praxí se tedy stalo i opakované zakopávání stromů, které stále dokola umíraly, a stále dokola byly zahrabávány nové. Časem to i laikům začalo být přece jen divné a našli se i tací, kteří se zvídavě ptali, proč tomu tak je. Ve výše uvedeném popisu si povšimněte, že nepoužívám výraz „výsadba“, natož „zahradník“. To s tím nemělo nic společného.

Dobývané se zemním balem jsou zejména stromy, ale takto expedovány mohou být v podstatě všechny rostliny. Ano, mnozí patrně ještě znáte praxi (naštěstí stále obvyklou) výsadby prostokořenných ovocných stromků a správně se ptáte, proč se tahat se zemním balem, když můžeme sázet s holými kořeny, tak, jak je strom přímo vyoraný ze školky. Tříleté výpěstky ovocných druhů jsou takto sázeny běžně, jejich podnože jsou na toto zacházení připraveny, některé dokonce šlechtěny. I u ovocných druhů platí, že pokud přesazujeme starší výpěstky, činíme tak se zemním balem. Tyto stromy se pak velmi dobře ujímají a v podstatě ihned začínají plodit. A co lesnické sazenice? Ty se přece sázejí jako malé semenáče prostokořenné. U většiny z nich je to pravda a jejich ujmutí se také různými způsoby pomáhá. Například kůlové kořeny se musí ve školce podřezat, aby se větvily a zvýšila se tím šance na ujmutí. Přesazení totiž znamená pro jakýkoli strom šok. Ten se musíme snažit všemi způsoby zmírnit, abychom byli při přesazení úspěšní. Nejde totiž o to, že strom „přežije“. On se má ujmout a růst. Což dá hodně práce a zdá se, že tato skutečnost mnohé stále překvapuje. Nikoli kvalifikované zahradníky, ti to vědí.

Příprava zemního balu je tedy pro ujmutí naprosto zásadní. V souvislosti s masivní nárůstem zakopávání školkařských výpěstků bez jakékoli odborné péče a nástrojů kontroly se rozmohly některé nešvary, které „zavirovaly“ celý sektor. Vítězové výběrových řízení tlačili na cenu a některé pěstební úkony se začaly zjednodušovat, nebo se přestaly dělat úplně. Jako by se s ujmutím stromů už vlastně tolik nepočítalo. Přežívání do tabulek stačí.

Moji nanejvýše erudovaní kolegové, Josef Souček a David Hora, tedy pro naše hlavní město Prahu vypracovali „Manuál kvality školkařských výpěstků“, kterým připomínají všem dotčeným parametry stromů, které kdysi bývaly skutečně standardem a bez nichž by si nikdo nedovolil strom vůbec expedovat. Černé na bílém tu stojí zdánlivě docela očekávatelné věci, jako že bal má být soudržný a rovnoměrně prokořeněný, souměrný, proporční vůči síle kmene a rostlina se v něm nemá hýbat. Velmi jasně je zde zacházeno se slovíčky „musí“ a „nesmí“. Při prohlížení věcně popsaných fotografií se člověk neubrání pocitu, že je vypracován „pro blbce“. Jenže do pozice blbce jsme bohužel tlačeni často my, zahradníci, kteří se po výhercích snažíme kvalitu vymáhat a dosáhnout ujmutí. Manuál budiž metlou do ruky každému, kdo má stejný cíl.