Jeho politická hvězda dosud jen stoupala a politické komentáře se dosud týkají jen otázky, jak jeho moc ještě poroste. Na konci března se však ukázalo, že také Andrej Babiš má své meze a že jeho sláva jednou skončí. Popularita hnutí ANO výrazně poklesla poprvé v historii, podle PPM Factum z šestadvaceti procent k jednadvaceti.

Spouštěcím mechanismem zřejmě bylo, že politický podnikatel zapomněl na základní pravidlo populistů a že bez jakéhokoli kompromisu prosazuje něco tak nepopulárního, jako jsou elektronické registrační pokladny, které by dopadly na všechny živnostníky.

Slovinský Srb, ruský Litevec, český Slovák

ANO není stranou podnikatelů, jako středové hnutí bere hlasy ze všech společenských skupin. Průzkum STEM přesto v lednu ukázal, že dnes nejvíc podnikatelů volí právě Babiše. Za podnikatele či živnostníka se v průzkumech označuje osm procent lidí. Jejich podíl mezi voliči ANO a TOP 09 dosahuje jedenácti procent, u ODS dokonce šestnácti. Vzhledem k velké popularitě Babišova hnutí se k němu hlásilo víc podnikatelů než k oběma pravicovým stranám dohromady. Nápad s pokladnami, k jehož autorství se miliardář dosud hlásí, proto odradil řadu jeho nejaktivnějších příznivců, kteří dokážou ovlivnit své okolí. Co bude dál, pokud Babiš bude opakovat stejnou chybu častěji? Pravděpodobný scénář nabízejí dvě země na východě Evropy, které se musely vypořádat se svým „Babišem“, a také jižní státy, které jsou protagonisty současných politických změn.

Vzestup slovenského magnáta v Česku byl dosud příkladem dobře vymyšleného a realizovaného projektu. Nepotřeboval být originální, stejnou cestou se před ním vydali dva jiní podnikatelé z potravinářského průmyslu. Rus Viktor Uspaskich vyhrál litevské volby v roce 2004 a před třemi lety mu vítězství uniklo jen těsně. Dvakrát se proto účastnil skládání vlády. Srb Zoran Janković před třemi let ovládl Slovinsko, po vyhraných volbách však nedokázal sestavit vládu. Podobností mezi Babišem, Uspaskichem a Jankovićem je celá řada, nejdůležitější z nich je okamžik, při němž vstoupili do politiky. Ve většině východoevropských zemí převládá skepse k obnovenému demokratickému systému. Podnikatelé si počkali na chvíli, kdy se nespokojenost se zavedenými stranami na levici i pravici prohloubila, a pak nabídli alternativu. Uspaskich založil Stranu práce (Darbu Partija), Janković hnutí Pozitivní Slovinsko (Pozitivna Slovenija). V obou případech jde o středové formace měnící své nabídky podle voličů, které chtějí oslovit, do vlády ovšem vstupují výhradně jako partneři sociálních demokratů. Stejně jako Babišovo ANO jsou v evropském parlamentu členy liberální frakce ALDE.

Vzestup litevského i slovinského podnikatele začal záhy po pádu komunistického režimu. Uspaskich založil koncern Vikonda, který vyrábí potraviny, dodává zemědělcům osivo a hnojiva, provozuje média a nabízí bezpečnostní služby. Podnikatel označovaný za litevského Berlusconiho zaměstnává jen ve svém domovském okrese Kédainiai tři tisíce lidí a volby vyhrál slibem, že zajistí práci i ostatním Litevcům. Janković byl od roku 1995 mimořádně úspěšným šéfem státního maloobchodního řetězce Mercator, se kterým expandoval po celém Balkáně, v roce 2006 se ovšem pokusil podnik ovládnout, neuspěl a byl vyhozen. Označil se za oběť politického pronásledování a obratem se stal starostou Lublaně. V roce 2011 získal celostátní volby slibem, že bude „řídit stát jako firmu“.

Oba Babišovi blíženci se dostali záhy do potíží, protože je pravicová opozice kritizovala za neprůhledné obchody s jejich rodnými státy a za to, že evropské dotace rozdělovali přednostně svým firmám. Osudným se jim však stalo něco jiného, v obou případech šlo o korupci. Uspaskich byl od roku 2006 vyšetřován kvůli černému financování své strany, předloni byl dokonce odsouzen na čtyři roky do vězení, odvolací soud ovšem dosud nestihl rozsudek potvrdit, protože se magnát dosud úspěšně skrýval za imunitu europoslance. Před čtrnácti dny doporučil právní výbor europarlamentu imunitu zrušit. Uspaskich reagoval tím, že poměry v Evropské unii přirovnal k běloruské diktatuře. Jankoviće policie loni na jaře obvinila z podvodů při stavbě národního stadionu Stožice a jeho strana v letních volbách vypadla z parlamentu.

Byznys s nízkým rizikem

Babiš se dokázal podobným aférám vyhnout díky úspěšné práci s médii. Nikdo po něm nepožadoval důkladné vysvětlení, odkud pocházejí jeho peníze. Vyšetřování kvůli korupci mu nehrozí, protože se sám stylizoval do role bojovníka proti pražským a jiným kmotrům. Nemůže popírat střet zájmů, který by ho i ve Slovinsku nebo na Litvě stál kariéru, dokázal ale veřejnost přesvědčit, že v Česku není střet zájmů na překážku. „Plno lidí kritizuje, že mám střet zájmů. To je v mnoha ohledech pravda, ale to neznamená, že svého postavení nějak zneužívám,“ řekl svému týdeníku Téma. Důsledně reaguje na všechny zprávy, že jako člen vlády zařídil svým firmám dominantní postavení při těžbě ve státních lesích nebo státní podporu na výrobu biopaliv. Když Česká televize popsala případ veřejné zakázky na lesní těžbu, ve které nejlépe uspěl jeho koncern Agrofert, vysloužila si oficiální stížnost a tichou hrozbu, že ANO pronikne do televizní rady.

Kdyby Babiše dostihl střet zájmů a musel odejít, pak alespoň ví, jak může dopadnout. Nemusí se obávat příliš hlubokého pádu, na horší časy by se ovšem měl připravit. Správným příkladem je v tomto směru Uspaskich, který se přes všechny korupční skandály drží na čelných místech litevské politiky. Vděčí za to nejen financím z prosperujícího koncernu Vikonda, ale také schopnosti delegovat politické pravomoci svým věrným, kteří stranu řídí, když je právě na útěku před policií nebo se zodpovídá před soudem. Ještě v loňských evropských volbách se zařadila jeho Darbu Partija mezi pět nejsilnějších stran.

Janković se musí v tomto směru učit. Když ho policie začala vyšetřovat, předal vedení strany své zástupkyni Alence Bratušekové, která to navíc dotáhla až na funkci premiérky. Nespokojený Janković nakonec Bratušekovou svrhl z obou funkcí, voliči mu to ale neodpustili a loni ve sněmovně skončil. Zachránily ho jeho úspěchy v Lublani, kde dokázal zlepšit veřejnou dopravu. Místní obyvatelé mu loni na podzim už potřetí za sebou potvrdili absolutní většinou hlasů primátorský mandát.

Zatím není důvod předpokládat, že se Babišův životní příběh nebude držet východoevropských vzorů, zdá se ovšem, že je slovenský následovník v mnoha ohledech předstihne. Ani Uspaskich nevydržel celý rok v ministerském křesle, Jankovićovi vládní funkce dokonce utekla. Právě důležité místo ministra financí a vůdce druhé vládní strany zajišťuje Babišovi dobrou pozici proti útokům opozice a faktickou imunitu před případným policejním stíháním. Pokles preferencí je však varováním, že jeho pád může proběhnout také jinak, spíše podle jihoevropských vzorů.

Čeká se na druhou alternativu

Podnikatelské strany z východu Evropy uspěly jako součást širšího protestního hnutí, které zasáhlo celý kontinent. Zvláště během finanční krize se před občany zdiskreditovaly strany tradiční levice i pravice, které ve volbách ztrácejí proti radikálům a populistům. Prvním případem, kdy radikálové vyhráli evropské volby, se stalo Řecko, kde se prosadila levicová Syriza, která vyluxovala hlasy socialistů. Druhou zemí na řadě má být Španělsko. Cestu nového řeckého premiéra, čerstvého čtyřicátníka Alexise Tsiprase, hodlá napodobit ještě o čtyři roky mladší šéf španělské radikální levice Pablo Iglesias. Počátkem roku se jeho hnutí Podemos (Můžeme) stalo v průzkumu deníku El País nejsilnější stranou. Předstihlo nejen vládní lidovce, ale také opoziční socialisty a je na nejlepší cestě rozbít tradiční duální systém španělské demokracie. Teď jde jen o to, jestli vydrží do prosince, kdy mají proběhnout volby. Syriza i Podemos tak hrají ve svých zemích stejnou roli jako Babišovo hnutí ANO případně jiní oligarchové na východě Evropy.

Jenže právě případ španělského Podemosu ukazuje, jak se tradiční demokracie proti vzestupu radikálních a protestních stran dokážou bránit. Preference Podemosu dosáhly v lednu třiceti procent, od té doby však klesají zhruba stejným tempem jako u Babišova ANO. V březnu se musel Iglesias spokojit s dvaadvaceti procenty. To byl nejlepší výsledek jen díky tomu, že lidovci i socialisté dále ztráceli. O čtyři procenta méně ovšem získala další nová strana, Ciudadanos (Občané). Před deseti lety ji založil student z Barcelony Albert Rivera, který neměl rád katalánské nacionalisty. Podařilo se mu proniknout do regionálního katalánského parlamentu s programem zachování španělštiny na školách, postupně posiloval, přesto dosud hraje v Barceloně vedlejší roli. Před sedmi lety se Ciudadanos přihlásili do celostátních voleb, zisk dvou promile je však odradil od další expanze. Letošní volby budou jistě úspěšnější. V březnu získala strana, která se dosud omezovala na Katalánsko, desetinu voličů v regionálních volbách v Andalusii, celostátní preference vyrostly z osmi procent počátkem roku na současných osmnáct. Není důvod, proč by nemohly ještě růst, šéf Občanů je po králi Filipovi VI. nejoblíbenějším Španělem, a to ho ještě čtvrtina lidí nezná. Iglesias má řadu příznivců, víc než polovina voličů ovšem jeho revoluční plány ohrožující soukromé vlastnictví jednoznačně odmítá. Horší bilanci má pouze lidovecký premiér Mariano Rajoy.

Vzestup umírněných Občanů neznamená, že voliči vzali na milost klasické strany, po zkušenostech s revolučními vůdci se však raději vracejí k tradiční demokratické politice. Rivera vystupuje jako středový politik, který se nebojí přihlásit k středostavovským konzumním hodnotám. Každoročně prý kupuje dva nové obleky a „ujíždí“ při nákupech obuvi. Také politický program ničím nepřekvapí. Po volbách chce snížit daně podnikům i DPH, snížit bohatým strop pro daň z příjmů a investovat víc do výzkumu. Bude bojovat s byrokracií, černým financováním stran a posílí roli státu proti regionům a obcím.

Ciudadanos se pro Španěly stali alternativou druhé generace, která se vymezuje nejen proti zdiskreditované levici a pravici, zároveň odmítá radikální řešení, a tím může být pro většinu schůdnější cestou ke změně. Takový obrat se zatím na Litvě nedaří. Vedle Darbu Partija se najdou další protestní strany, mají ovšem jepičí život, jaký dnes lze předpovědět tuzemskému Úsvitu. O všem hovoří jejich názvy: Strana vzkříšení lidu, Cesta odvahy atd. Uspaskich proto může stále bojovat proti tradičním stranám.

Slovinci druhou alternativu našli. Šest týdnů před loňskými volbami vznikla Strana Miro Cerara, kterou založil známý ústavní právník. Volby získal se střízlivým liberálním programem s důrazem na ekologii. Snadno složil vládu a posléze svou formaci přejmenoval na Stranu moderního středu. Ve skutečnosti nejde o převratnou novinku. Cerar stavěl na základech středolevé Liberální demokratické strany, která v zemi vládla dvanáct let a ve které byla místopředsedkyní jeho matka. Slovinci jsou však přesvědčeni, že přichází s něčím novým. Babiše může uklidňovat, že přesvědčivá alternativa druhé generace v Česku nevznikla. Přehled volebních preferencí ovšem ukazuje, že snadno vzniknout může. Stále neklesá podíl 15 až 20 procent nezakotvených voličů, kteří hledají mezi mimoparlamentními stranami. Nedokážou se rozhodnout mezi Svobodnými, Piráty, zelenými atd. a fakticky čekají na kvalitního vůdce.

Osud polistopadové generace

Varováním je v tomto směru pro Babiše vývoj ve Španělsku. Liberál Rivera roste díky tomu, že se vymezuje proti „rudému“ Iglesiasovi, oba noví lídři však mají leccos společného. Jsou od vstupu do aktivního života ryzími politiky, navíc jsou stejně mladí. Rivera je dokonce o rok mladší než levicový vůdce. Na mladé, a proto přesvědčivé tváře od konkurence reagovaly i ostatní strany. Socialisté postavili do čela volební kandidátky Pedra Sancheze (33), komunisté Alberta Garzóna (29). Je předem jisté, že koncem roku ve volbách proběhne generační výměna.

Volební výsledky roku 2013 ukázaly, že Česko na podobnou změnu teprve čeká. Vládu sice pomáhali sestavit čtyřicátníci Bohuslav Sobotka a Pavel Bělobrádek, za nejvlivnější a nejpopulárnější politiky jsou přesto označováni Miloš Zeman a Andrej Babiš, jejichž kariéry začínaly záhy po listopadu 1989. Zeman se počítá k mužům Listopadu, Babiš patří mezi veterány kupónové privatizace, tedy do kategorie podnikatelů, kteří své pohádkové majetky získali jako dar od státu. Na rozdíl od Petra Kellnera nebo Pavla Tykače se miliardář Babiš od veřejného života ani politiky neodstřihl, právě naopak. V hnutí ANO svěřil nejdůležitější posty Miroslavu Faltýnkovi a Radmile Kleslové, kteří vyrostli v kuloárech tradiční sociální demokracie. Veřejnosti tedy dává nesplnitelný slib, že zruší systém „zkorumpovaných stran“ propojených s ekonomickými skupinami, že zkrátka převrátí poměry, jejichž je dnes hlavním představitelem.

Zanikající svět postkomunistické transformace a s ním vliv Andreje Babiše definitivně skončí, až také do zdejší politiky přijde nějaký Iglesias nebo Rivera.