Režisérka Helena Třeštíková bude se svým nejnovějším filmem – celovečerním dokumentem Mallory – na MFF Karlovy Vary soutěžit v sekci dokumentárních filmů. Jde o portrét ženy, která se po porodu syna vymanila z drogové závislosti, ale nakonec se ocitla i s dítětem na ulici, protože se jí nepovedlo získat „sociální bydlení“.

Pětašedesátiletá režisérka realizovala Mallory časosběrnou metodou v průběhu třinácti let. Ke svým vysoce ceněným snímkům René, Marcela a Katka tak Třeštíková přidává další snímek, ve kterém sleduje dramatické životní osudy outsidera, zápasícího s většinovou společností i vlastními démony o důstojný život.

Vy jste v Karlových Varech na festivalu často, že?

Ano, jako divák přijíždím každý rok. A hrály se tam i nějaké moje filmy.

A za ty jste dostala i nějaké ocenění…

Ano, za Sladké století jsem v roce 1998 získala cenu za nejlepší dokument.

… a zvláštní uznání vám přinesly filmy Ženy na přelomu tisíciletí (V pasti) a Soukromý vesmír. Na festivalu se úspěšně hrály i vaše dokumenty René nebo Katka.

Je pro mne čest, když se můj film na festival ve Varech dostane. Je to přece pro každý český film brána do světa.

Řada filmařů, hlavně těch mladších, se upíná spíš k zahraničním festivalům. Proč to máte jinak?

Já jsem takový lokální člověk. Určila jsem si svoje teritorium. Své filmy točím v Čechách. Zabývám se naším malým územím, lidmi tady – a samozřejmě časosběrnou metodou. Ale k té jsem musela postupně dospět. S tím se nenarodíte.

Trpělivost, která je k tomu potřebná, člověk asi ve dvaceti nemá. Kdy jste s časosběrem vlastně začala?

V roce 1980, v Manželských etudách. Bylo mi jednatřicet. Přivedly mně k tomu i deníky, které jsem si psala už od mládí. Když si je čtete s odstupem, tak už víte, jak to bylo dál, jak to dopadlo. To je rozdíl mezi deníkem a vzpomínkami – i filmovými vzpomínkami. Deník i časosběrný dokument ukazují to, co mne na čase vždycky zajímalo: jak se věci mění a vyvíjejí. Začala jsem s tím intuitivně, teď je to můj program. A doufám, že s ním ještě nějakou dobu vydržím.

Nejde tak trochu i o váš deník?

Do jisté míry ano. Ale vím, že tenhle koncept má svoje velká úskalí. Třeba studenti na FAMU, kde od roku 2002 vyučuji, jsou ke mně dost přísní. U Katky mi vyčítali, že ve filmu jen pozoruji něčí pád. Mou observační metodou většinou pohrdají. Časosběrem se nezabývá dokonce ani žádný z mých žáků.

Proč?

Na FAMU je teď v módě aktivistický druh dokumentu ve stylu Karla Vachka. Je v tom asi i kus mladické anarchie, levičáctví… Já si ovšem myslím, že důležitá je mnohotvárnost. Někdy je aktivistický dokument vhodný, jindy ne. Ale Vachek jako vedoucí naší katedry tvrdí, že ta jeho metoda je jediná správná. A mně vidí asi jako Helenku Vondráčkovou českého dokumentu.

Ano, jste taková líbivá, že?

Já jsem se třeba snažila Katce pomáhat… Jenže jsem za ni nemohla přestat fetovat. Samozřejmě jsem do ní pořád hučela, aby toho nechala, což ovšem ve filmu není vidět.

Ale je. Jednu takovou situaci tam máte.

Ocitla se tam na popud producentů. Oni i distributor vidí můj film jako produkt, se kterým musejí marketingově pracovat. Chtěli, abych s Katkou alespoň jednou na plátně mluvila. Abych netrčela někde v pozadí jako kus kamene, jako dřevo, které jen mlčí. Zpětně si myslím, že bylo špatné rozhodnutí, tam ten dialog dát. Ale obecně je pro mne zpětná vazba velmi důležitá.

Kdo vám ji vedle producentů poskytuje?

Hodně mi záleží na tom, co řekne střihač. On totiž na rozdíl ode mne nebyl na natáčení. Já jsem ovlivněná tím, co se tam dělo, momentální atmosférou, která z materiálu vůbec nemusí být vidět. Střihač uplatňuje odlišný pohled. Když je už příliš zahlcený, přijde můj dramaturg Jan Gogola. A také můj muž Michael. Ten vidí moje filmy zase úplně jinak.

A co zpětná vazba ze strany protagonistů vašich snímků?

Když jsme hrdince mého nového filmu – Mallory – ukázali hotový film, požádala o panáka.Viděla třináct let svého života najednou. A chtěla nakonec něco změnit. Do filmu tak přibyla věta týkající se smrti jejího přítele. Že nevěří, že spáchal sebevraždu. Natočili jsme to na hřbitově, ona se dostala znovu do té emoce a lila přitom rum do jeho hrobu. Koho by to napadlo, lít rum do hrobu…

Co děláte, aby vás takové silné emoce vašich protagonistů neničily?

Nejde o to, co bych si sama přála, co bych chtěla. Při natáčení zažívám situace, ze kterých jsem otřesená. Ale to je prostě život, s tím se nedá nic dělat. Já ovšem vždycky říkám, že krize znamená příležitost. Katka prostě neměla sílu přestat s drogami. Mallory je jiná – a navíc mi vlastně v něčem Katčin přístup vysvětlila: droga je pro narkomana tak silná, že mu nevadí, že nemá svoje dítě, smrdí mu nohy, je špinavý… Katka to nezvládla, Mallory ano. Ale když se ty dva filmy budou srovnávat – jakože asi budou – určitě to není tak, že Třeštíková pochopila, že je potřeba točit veselejší příběhy. Můj přístup byl tentýž: u Mallory jsem doufala v lepší obrat stejně jako u Katky.

Byla jste hodně zklamaná?

Já musím pokračovat pořád dál, dělám tu práci přece dobrovolně, svobodně. A bylo by trapné, kdybych si stěžovala. Rozhodla jsem se pro ni a chci ji brát se vším všudy, protože se v ní propojují hlavně věci, které mne zajímají a baví. Každé natáčení trvá ovšem hodně dlouho a mě pořád pronásledují pochybnosti. Miliony pochybností.

Není ta pochybnost po všech těch letech už součástí vaší metody?

Asi ano. Ale stejně je to svazující. Základní pochybnost je už v tom, že se pouštím do něčeho, co je nejisté. Pochybuji, že jsem vsadila na dobrý typ, že z toho něco bude. Před mýma očima se něco odehrává – porozumím tomu správně a dokážu z toho udělat příběh? Neskončí to jako nezajímavá banalita?

Ale vy si vybíráte lidi, kteří generují dramatické události. Jsou zvyklí žít vnějším dramatickým způsobem. Mimochodem, už se stalo, že někdo z nich řekl, že končí?

V Manželských etudách jsem měla původně šest párů. Z těch dvanácti lidí už někteří odpadli. Rozvedli se, ale vždycky z toho páru alespoň jeden pokračuje dál. Ale čekáme, že se to jednou stane a že s dalším natáčením bude konec.

Na druhé straně jsou konflikty součástí vašich filmů. Třeba s Jakubem Špalkem v Životě s Kašparem. Vyhodil vás ze své herecké šatny – a pak myslím následovala dost dlouhá natáčecí pauza...

Ano. Ale nevěděla jsem, že to kameraman točí. Špalek je ovšem kapitola sama pro sebe. Je režisér, egocentrik, vidí především svou vlastní práci. Absolutně se oddává divadlu, investuje do něj vše a nebere to jako oběť. Pořád zdůrazňoval, že mu o to moje natáčení nejde, že na něm není nijak závislý. Bylo to dost těžké.

Takže potřebujete pro časosběr určitý druh komunikace?

Ti lidé svolí k natáčení a já doufám, že se chtějí i nějak vyslovit. Pořád jde ale o autonomní bytosti nezávislé na mně a na mých projektech. Jsem vděčná za to, že jsou vůbec ochotní reagovat na naše potřeby, přizpůsobit se nám, vyjít nám vstříc, protože my prostě nemůžeme natáčet kdykoliv. To Jakub nikdy neudělal. Vždycky si kladl podmínky. „Půlhodina, pak musím jít zkoušet a vy musíte vypadnout.“ Ale třeba Mallory je v tom vynikající. Pracovat s ní byla radost.

Bylo to tak s Mallory od začátku? Mění se vaši protagonisté pod vlivem natáčení?

Ano, nějaký vliv tam nakonec určitě je. Třeba právě Mallory byla na začátku úplně apolitická. V prvních svobodných volbách volila Stranu přátel piva a Nezávislou erotickou iniciativu. A pak při Schwarzenbergově prezidentské kandidatuře se ohromně angažovala…

Byl to váš vliv? Vy jste se o jeho volbu přece také zasazovala.

Mallory v prvním kole volila Franze, což se dalo celkem odhadnout. V druhém kole se rozhodla také sama. Mluvila přede mnou o Schwarzenbergovi a já jsem souhlasila, že to je jediná možná volba. Úplně tomu propadla, byla si dokonce ve volebním štábu pro plakáty a placky, které pak v hospodě rozdávala…

Dá se o Mallory mluvit také jako o příběhu o probuzení?

Jsem zvědavá, nakolik to zaujme diváky. Vždycky toužím, aby mé filmy provázela nějaká diskuse. Aby to, co dělám, mělo nějaký smysl a vliv. V souvislosti s Mallory by se možná dala rozpoutat i debata o sociálním bydlení… A také mám neskromnou touhu, že moje filmy by mohly třeba za padesát sto let někomu ukázat, jak jsme žili. Časosběrná metoda navíc není jenom o tom, že něco v čase začne a pak to skončí. Ambice je dát tomu nějaký dramatický tvar. Proto je pro mne hodně důležitá práce ve střižně ‑ teprve tam získám odstup, spousta věcí mi zpětně dojde.

Mám pocit, že se to v poslední době odráží i ve formě vašich filmů. Je víc promyšlená.

Když jsem pracovala pro televizi, měla jsem na střih hodinového filmu jen deset dní. Možná je to tam teď jinak, ale v rámci své televizní praxe jsem v daném termínu vlastně stihla jen seřadit materiál. Teď tím seřazením teprve začíná samotná práce ve střižně. Mohu jít do takových detailů, že třeba vyřadím půlku věty, která mi překáží. Pořád se střihačem zkoušíme, měníme a hledáme ten správný tvar. Dokonce teď připravuji film, který bude pouze střihový, z archivních materiálů, což jsem ještě nikdy nedělala. Spolurežisérem bude můj střihač Jakub Hejna. Když vidím některé svoje filmy z té svojí televizní éry, je mi strašně líto, že jsem na ně neměla víc času. Společnost Negativ, se kterou spolupracuji od filmu Marcela, mi naštěstí dává možnost být ve střižně tak dlouho, jak potřebuji.

Jak vlastně začala vaše spolupráce s Negativem?

Kdysi jsem se Pavla Strnada zeptala, jestli by nechtěl produkovat dokumenty pro kina. A on mi řekl, že nikdy. „Dokumenty nikdy,“ prohlásil. Pak jeho kolegyně z Negativu, Kateřina Černá, viděla v televizi můj dokument V pasti a přesvědčila Pavla, aby se mnou zkusil pokračovat v některém z mých rozjetých projektů. A já jsem na první schůzku přinesla igelitku plnou véháesek. Byly na nich filmy, o kterých jsem si myslela, že by se v nich mohlo pokračovat. To je vyděsilo. Dneska si to vyprávíme jako veselou historku…

Takže jako první z té igelitky vybrali Marcelu?

Ano. Já jsem jim pak tak trošku vnutila Reného, na kterém jsem částečně pracovala za vlastní peníze. Pak došlo i na Katku. Na tu jsme si plácli, když na festivalu v Plzni vyhrála Marcela. Pak ale nastal problém Katku sehnat. Tihle lidé nemají žádnou adresu, takže to bylo dlouhé hledání. Pak jsme se setkali a ona souhlasila. Řekla, že jí to možná zase k něčemu nakopne. Tak jsme se těšili, že zaznamenáme nějaký její přerod. Při prvním natáčení Katka řekla, že si myslí, že je těhotná… Takže jsme měli nové téma. A dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Ani jeden ten životní příběh ale ještě neskončil, viďte?

Ti lidé žijí dál a já dál pokračuji v jejich natáčení. Jeden den točím něco do Manželských etud, druhý den Katku, třetí den Reného…

A jak se má teď René?

Má se skvěle, je v úžasné pohodě. Má přítelkyni, která je krásná a milá, má byt… Mají se moc rádi. René dělá tátu jejímu tříletému synovi a jezdí za prací do Rakouska. Člověk má takovou tendenci říct, že to skončilo dobře, ale ono nic neskončilo. Život je mnohotvárný a to, jak někdo dopadl, se dá říct až nad jeho hrobem.

Takže máte kolem sebe tenhle okruh: rodinu, přátele, kolegy – a postavy ze svých filmů?

Ano. A protagonisté mých filmů se navíc navzájem znají.

Opravdu? V komiksech se tomu říká crossover.

Třeba Marcela se velmi intenzivně kamarádí s Mallory. To mne dojímá. Daly se dohromady, pomáhají si. Marcela měla nějaké problémy – on má pořád někdo problémy – a Mallory jí hlídala pejska… A Marcela se zase Mallory v podobné situaci starala o syna.

Jak to, že se tohle setkávání v žádném filmu ještě neobjevilo?

To všechno ještě může být.