Tak katastroficky to se sociální demokracií nevypadalo nejméně od roku 2004, kdy předseda Stanislav Gross nedokázal čelit bytové aféře. Pochmurné atmosféře posledních okamžiků lidstva se sami její příznivci poddávají s takovou přesvědčivostí, že by se od nich mohl učit i temný bard Richard Wagner. Řečeno více civilně, atmosféra v ČSSD se blíží náladě pracovního pondělí.

Šéf Bohuslav Sobotka ani ostatní nemají téma, provádějí hanebné kompromisy s „Babišovou mafií“, o chudé se nestarají, zapírají práva menšin, a tak jim v proudech utíkají dřívější voliči, ať už postkomunističtí nostalgici čili „Zemanovci“, anebo oni legendární městští liberálové, které reprezentoval Jiří Dienstbier. Není divu, že se preference propadly k tragickým deseti procentům. Střílíme se obden do kolena, úpí šéf volební kampaně Jan Birke, jasné sebevražedné tendence ve straně pozoruje šéfredaktor levicového Deníku Referendum Jakub Patočka.

Proč jsou starci tak cool

Ještě nedávno bylo možné vést stejně fatalistické řeči nad levicí v celém euroatlantickém prostoru. Socialistické ani sociálnědemokratické strany nedokázaly reagovat na nástup populistů a protestních hnutí. Diskreditovaly se jako součást neoblíbeného establishmentu v žoldu EU a globálního kapitálu. Případně upadaly do blouznivých vizí o návratu skutečné levice, která všechno zestátní a přerozdělí, aby na světě zase bylo dobře. Jejich preference klesaly do závratných hlubin a zánik západní levice byl na pořadu měsíců, ne-li týdnů.

Teď jsou najednou podobné řeči mimo, levice se dokázala bleskurychle transformovat. Nejpopulárnějším politikem USA a neformálním vůdcem protitrumpovské opozice se najednou stal zapřísáhlý levičák Bernie Sanders (75 let). Stejně předpotopně levicový Jeremy Corbyn (68) získal ve volbách pro britské labouristy 40 procent, nejvíc za posledních dvacet let. Čím to, že jsou staří bílí muži tak cool? ptají se dnes novinové titulky. Fakticky se vtipem vyhýbají přiznání, že neznají odpověď. Ještě víc to zapletl bývalý socialistický ministr, mladistvý Emmanuel Macron (39), který zlomil nad svou původní stranou hůl a jako výtah k moci využil novou levicově-liberální stranu. A získal Francii, i když hlásá Corbynem mnohokrát prokletou politiku New Labour někdejšího premiéra Tonyho Blaira, a to včetně snížení podnikatelských daní a oslabení ochrany zaměstnanců.

Klasická sociální demokracie se fakticky rozpadla v Holandsku, její agendu však převzala radikální zelená levice pod vedením vlasatého třicátníka Jesseho Klavera. Po počátečním nástupu se úplně nedaří novému lídrovi německé levice Martinu Schulzovi, udělal však chybu, že jasně nevysvětlil svou krevní skupinu. Je spíše starosocialista, nebo moderní proevropský technokrat? Třeba by pomohlo, kdyby také on dokázal hrát vabank jako Sanders, Corbyn či Macron a třeba trval na tom, že zruší přísnou regulaci pracovního trhu Hartz IV.

Těžko dnes v euroatlantickém světě věřit tvrzení, že levice končí, když stačí zvolit nějakou cestu, prohlásit ji za levicovou či aspoň od levice odvozenou, a dosáhne se nečekaných úspěchů. Možná skončilo období populistických stran typu britské UKIP, francouzské Národní fronty nebo holandské Strany svobody, třeba se někde dostali do existenciálních potíží konzervativci, ale pochybovat o budoucnosti levice?

Menší, přesto dost velké zlo

Češi jsou odlišní. Sociální demokracie kráčí do krize, o níž nikdo neví, jak bude hluboká. Její ideologové dokážou popsat, v čem byla chyba, když se strana spojila s hnutím ANO, chápou obtížnou situaci důchodců i agenturních pracovníků na výrobních linkách počítačových montoven nebo drůbežáren, tuší nebezpečí privatizace, jaké se stahuje nad zdravotnictvím či veřejnou dopravou. Zásadní změnu však její dosud zveřejněný program nenabízí. Znárodňovat se nebude, stejnou mzdu jako v Německu nikdo neslíbil, nevyhrožuje se zvýšením daní z dividend ani se firmám naopak nesníží odvody pojistného. Krotký návrh zvýšit progresi u daní z příjmu zapadl pod stůl a nikdo se už k němu nevrátil. Pokud se uvažuje o politické strategii, pak o té, která by do čela strany instalovala člověka představujícího menší zlo a minimalizovala utrpěné škody.

Zřejmě jde o špatně položenou otázku. Není co ztratit, tak ČSSD může Čechům konečně něco radikálního nabídnout a po vzoru kolegů ze Západu s tím vyhrát volby. Anebo ji může zastoupit alternativní strana.