Přes veškerou pozornost médií se radikálům a extremistům v minulém týdnu nepodařilo vzbudit dojem, že reprezentují jednotný odpor národa proti uprchlíkům, islámu, Evropské unii a německé kancléřce. Během návštěvy Angely Merkelové se jich na pražských náměstích vždy sešlo jen pár stovek, proto je možné mávnout rukou nad rizikem, že se v tuzemské politice prosadí extrémní názory.

Jiná zpráva z konce uplynulého týdne však ukazuje opak. Úřady publikovaly kandidátní listiny do krajských voleb a pro neinformovaného člověka to musí vypadat, že Česko je opravdu ideálním prostorem nacionalismu a radikální pravice, která dokáže sešikovat národ proti migrantům, i když nejsou uvnitř státních hranic a ani na dohled od nich.

 Sládek, Vandas, Bartoš a jejich blízcí

 Ve všech třinácti krajích naplnilo kandidátky patnáct stran a hnutí. Vedle zavedených parlamentních stran včetně hnutí ANO a Starostů se o své místo na slunci hlásí koalice zelených a pirátů i souručenství Svobodných se soukromníky miliardáře Ivo Valenty. Potom zbývá právě už jen šest radikálních stran, které spojuje odpor či kritika k migrantům a Evropské unii. Boj proti islámu funguje na radikály jako živá voda. Stovky kandidátů na krajské kandidátky sehnal veterán Miroslav Sládek, jeho mladší nástupci Tomáš Vandas a Adam B. Bartoš, podařilo se to straně Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury i Úsvitu, který založil už dříve. Pod názvem „Ne ilegální migraci – Peníze raději pro naše lidi“ se probudili zapomenutí národní socialisté. Jenom sedm krajů se nakonec podařilo obsadit odpadlíkům od Sládkových Republikánů.

Mýlil se ten, kdo spekuloval, že hlavním tématem voleb se stanou otázky, jestli ČSSD udrží s podporou komunistů svůj osmiletý krajský primát, jestli dojde k dílčímu vzkříšení pravice, jestli lidé konečně odmítnou gigantický střet zájmů miliardáře a ministra Andreje Babiše, jestli posílí regionální strany. Volby ve skutečnosti rozhodnou rébus, do jaké míry Češi podléhají extrémním názorům.

Na první pohled jde o stejné dilema, jako v prakticky při každých volbách v západní Evropě z poslední doby. Teď se třeba mluví o tom, že přijde zemětřesení ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořany, kde podle průzkumů dostane ve volbách o prvním zářijovém víkendu radikální pravice reprezentovaná stranou AfD až čtvrtinu hlasů. Přitom AfD je ve srovnání se stranami Vandase, Bartoše, Okamury apod. v rétorice mnohem opatrnější. V tuzemských poměrech jí odpovídá za seriózní označovaná Strana svobodných. Jak vysoko na Richterově škále tedy bude zemětřesení v Česku?

 „Ani my je nechceme“

 Varování je možné zpochybnit logickou úvahou, že velký počet radikálních a nacionalistických stran povede k roztříštění jejich hlasů. Do krajských zastupitelstev se nedostanou a příští rok v parlamentních volbách už bude jiná situace. Tento výsledek skutečně nejde vyloučit a je nejspíš blíž pravdě než cokoli jiného. Přesto bude veřejnost konfrontována s šesti až sedmi kampaněmi, které budou mít v podtextu nenávist vůči všemu cizímu, a nějak se s tím bude muset vyrovnat. Nepůjde to snadno, když kartu uprchlíků běžně používá prezident Miloš Zeman a mimoděk tak zve radikály i extremisty do veřejného prostoru. „Nechceme na našem území přijímat migranty,“ uvádí v prvním odstavci volebního programu také Babišovo hnutí ANO.

Nějak to dopadne. Kandidátky šesti radikálních stran ovšem signalizují vzestup radikální pravice a nacionalismu už jenom tím, že existují. Když okrajoví politici vyzbrojeni extrémní ideologií dokázali sehnat stovky lidí ochotných kandidovat v rámci jejich dosud spíše soukromých aktivit, pak je zřejmé, že se ve společnosti něco změnilo. Lidé zatím nechodí povykovat na náměstí, ale pro volby se je už organizovat daří.