Válka, likvidace, postupy známé z totalit. I tak hodnotí část zaměstnanců a vedení aktuální situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů. Déle než rok vlekoucí se krize a opakované hádky paralyzují chod instituce takovým způsobem, že lidé zevnitř mluví o ústavu jako o mrtvém. Kvůli sporům o budoucnost digitalizace dokumentů dokonce koncem září vyhlásili odboráři stávkovou pohotovost a vzduchem létají trestní oznámení. Je jasné, že válku o ÚSTR už nejde ukončit smírem. Někdo bude muset odejít.

Když Ústav pro studium totalitních režimů před šesti lety vznikal, dostal bohulibý úkol: zkoumat dobu nesvobody a zpřístupňovat široké veřejnosti dokumenty z nacistického i komunistického režimu. Jenže už od počátku provázely instituci kontroverze. Ty vrcholí v posledních měsících, kdy se v ústavu začalo otevřeně mluvit o politicky motivovaných čistkách. Krize, rozpoutaná v dubnu 2013 odvoláním tehdejšího ředitele a současného ministra kultury Daniela Hermana, akceleruje po nedávném odvolání ředitele odboru zkoumání totalitních režimů Jana Kalouse a šéfa odboru informatiky a digitalizace Petera Rendeka. Je to právě spor o digitalizaci komunistických archiválií, který mezi některými zaměstnanci a vedením hloubí nepřekročitelné příkopy.

Vedou s námi válku, bádání neomezíme

Vedení ústavu před časem udělalo namátkovou kontrolu zdigitalizovaných dokumentů a přišlo s tím, že digitalizace obsahuje zásadní chyby. Pro příklad – ve spisech údajně nejsou čitelné poznámky, které si do nich důstojníci StB dělali tužkou. Jenže podle odpovědných pracovníků byl výběr účelový a směřoval k tomu, aby se digitalizace ústavu odebrala a přesunula na podřízený Archiv bezpečnostních složek.

„Kontrola se týkala věcí z let 2008 a 2009, nikdo nám ale nesdělil metodiku výběru. Udělali jsme si vlastní kontrolu a našli jsme jednu marginální chybu na 1600 stran. Jde od vedení pouze o snahu očernit digitalizaci, zlikvidovat ji v ústavu a přesunout na archiv. To by vedlo k zásadnímu omezení bádání,“ stěžuje si jeden z odborářů Radek Schovánek, který už šest let funguje jako vedoucí skupiny digitalizace.

Přechod na digitální podobu dokumentů je pro zkoumání křivd komunismu zcela zásadní. Co teď badatel shání dny či týdny, dostane po zdigitalizování téměř ihned. V ideálním případě ani nebude muset do badatelny, svazek si jednoduše přečte na svém počítači.

A proč je převedení digitalizace pod archiv, který disponuje i samotnými originály dokumentů, problémový? Podle Schovánka by se tím digitalizace znatelně zpomalila. A ÚSTR by navíc přišel o jednu ze svých prioritních činností.

Opačnou stranu sporu zastupuje ředitel ústavu Zdeněk Hazdra. Ten má s částí zaměstnanců problémy už od svého jarního zvolení. Jak sám říká, oba tábory prosazují jinou koncepci rozvoje instituce.

„Oblast digitalizace je v ústavu problematická a vyvolává emoce. To je pravda. Já se ale mohu zaručit za to, že naším cílem není digitalizaci ochromit a znepřístupnit badatelům materiály. Snažíme se jen o to, aby proces digitalizace fungoval lépe. Chceme zlepšit kvalitu, skenování dokumentů kontrolovat okamžitě, ne až zpětně po milionech. Nejde o to, abychom chrlili tisíce oskenovaných materiálů za den. Jde o to, aby ty materiály byly kvalitní,“ reaguje pro Týdeník ECHO Hazdra a dodává, že myšlenku převedení digitalizací pod Archiv bezpečnostních složek určitě neopustí.

Současná situace v ÚSTR je dlouhodobě neudržitelná. Zablokování ústavu je dobře vidět třeba na tom, že nezvládá publikovat. Autoři prostě nedodržují termíny. A je jasné, že Hazdra s odbojnou částí zaměstnanců společnou řeč nikdy nenajdou. Na obou skupinách je zřetelné odhodlání za žádnou cenu neustoupit. Také proto koncem září vstoupili odboráři do stávkové pohotovosti, na ředitele ústavu i radní navíc míří trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby. V takových podmínkách se dialog vede jen těžko.

„Otázkou je, jestli má druhá strana o nějaký dialog vůbec zájem. Zdá se, že nemá. Že jakoukoliv dohodu bojkotuje. S naprostou většinou zaměstnanců je normální domluva, ale pak je zde několik jedinců, u kterých není vidět snaha o to, aby došlo k nějakému kompromisu. Jsou to vrcholoví funkcionáři tří z našich pěti odborových organizací, kteří s námi vedou soustavnou válku,“ je přesvědčený Hazdra.

O jejich vyhazovu ale neuvažuje. Jednoduše proto, že u vedení odborů to není dost dobře možné. Hrozily by totiž soudní spory. A s těmi má ÚSTR svou zkušenost: soudy většinu výpovědí vedoucích pracovníků zrušily.

Kdo se bojí pravdy?

Třeba začátkem května obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že odvolání Daniela Hermana z čela ústavu bylo protiprávní. ÚSTR se proti rozhodnutí odvolal, a zatím tak není jasné, jak spor dopadne. Pokud soud původní verdikt potvrdí, byl by ministr kultury zpět ve vedení ústavu. A i když by si pravděpodobně vzal volno po dobu výkonu svého poslaneckého mandátu, pro současné vedení by šlo o další nepříjemnost. Herman mu totiž rozhodně není nakloněn.

„Současné vedení a rada ústavu se snaží uzavírat minulost, což je totálně špatně a proti duchu zákona. Je to pokračování relativizace totalitní podstaty předlistopadového režimu. Možná je tam někdo, kdo se bojí pravdy. Pokud ale vedení ústavu nevykonává své povinnosti, tak asi nastal čas na to, aby bylo vyměněno,“ řekl ministr kultury Týdeníku ECHO.

Rozštěpení proudů v ÚSTR došlo dokonce tak daleko, že se s největší pravděpodobností ve velmi blízké době objeví konkurenční instituce zkoumající totalitní režimy. Do ní by mohla odejít řada odborníků, kteří stáli při zrodu Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Nemůže to skončit smírně, tomu nevěřím. ÚSTR je dnes v podstatě mrtvý, nic se tu neděje, nic se nevydává. Až se převedou digitalizace na archiv, skončí to úplným zničením ústavu. Oni chtějí, aby se tu zkoumala kvalita závodního stravování v 70. letech nebo autobusové dopravy v letech 50. Tím se bude ústav zabývat. Vedení chce zabránit tomu, že když najdete estébáka, můžete mít do několika dnů v ruce jeho kartu. My jsme digitalizovali kolem 30 tisíc stránek denně, dnes je to kolem pěti tisíc. A vsadím se, že když se to dostane pod archiv, nebude dělat víc než tisíc stran,“ uzavírá Schovánek.

Nad ústavem ale visí daleko větší hrozba, než jsou vnitřní spory o podobu fungování. Zanedlouho bude Ústavní soud rozhodovat o tom, zda zruší paragraf archivního zákona, který umožňuje svobodný přístup k pramenům z komunistického režimu i nacistické okupace. To by znamenalo zcela dramatické omezení bádání. Zjednodušeně řečeno – všechny archivy by musely zjišťovat, zda jsou osoby zmíněné v procházených materiálech stále naživu. Pokud ano, musely by se jich dotazovat, jestli souhlasí se zpřístupněním a následným zveřejněním materiálu. A kdyby dotyční nesouhlasili, materiály by se z velké části před odevzdáním badatelům začerňovaly.

Znamenalo by to paralýzu archivů nárůstem administrativy a okleštění možností historiků a široké veřejnosti bádat.