Také dnes se může výletník nečekaně ocitnout v pohádce, například o kocourovi v botách. Třeba se vypraví z roviny u jihočeských Strakonic do podhůří Šumavy a cestu mu u Cehnice zahradí pšeničný lán. „Komu patří takové bohatství?“ podiví se turista a ochotný vesničan odvětí: „To všechno patří našemu miliardáři Andreji Babišovi.“

Na lukách u nedalekých Třešovic narazí na stádo strakatých krav. „Komu patří ty krávy?“ ptá se na návsi a dozví se, že farmě Agro Jinín z Babišova koncernu Agrofert. O tři kilometry dál, v Předních Ptákovicích, se na úpatí kopce roztahuje drůbežárna Agropodniku Hodonín. „To jsou slepice Andreje Babiše,“ upřesňují místní. A když zpozorují, že návštěvník sleduje romantický západ slunce za gigantickým silem v nedalekých Radošovicích, dodávají, že i silo je Babišovo, konkrétně podniku Zemědělské zásobování a nákup Strakonice.

V další vesnici, v moderně vybaveném kravíně chová miliardářova Farma Sousedovice vedle dojnic i jalovice. Pak vede cesta přes kopec, les a dvě vesnice, ale odměna stojí za to. Na plošině u Kladrub se vypíná rozlehlý vepřín, kde hospodaří Babišova firma Animo Žatec. Kdyby byl ve večerních hodinách ještě někdo na návsi, mohl by zdůraznit, že o patnáct kilometrů dále, v Sedlici, je vepřín stejného majitele. Perlou strakonické části Agrofertu je ovšem drůbežárna ve 25 kilometrů vzdálených Vodňanech.

Uvedený popis přibarvuje výroky venkovanů, přesto nezkresluje názory, které na jižním okraji Strakonic převládají. Jakkoli Babiš a jeho hnutí ANO loni dopadli v jihočeských krajských volbách s osmnácti procenty mizerně, v obcích Strakonicka, které jsou pod ekonomickou nadvládou Agrofertu, pro ně hlasoval dvojnásobek lidí. Významné to je i statisticky. Strakonický okres je složen z 90 obcí, ve dvaceti z nich včetně Jinína, Třešovic, Radošovic, Sousedovic, Kladrub a části Vodňan přiléhající k drůbežárně mělo ANO přes 28 procent. Jenom čtyři z těchto dvaceti obcí nemají na svém katastru provoz Agrofertu anebo s tímto katastrem těsně nesousedí.

Obskurně působí feudální rozměr příběhu. Vesničané hlasují pro vrchnost, která rozhoduje o pracovních příležitostech a do značné míry určuje ekonomický rozměr jejich života. Babiš je oblíbený vládce, jak dokládá příběh ze sousedního českobudějovického okresu. ANO získalo nejvíc v obci Žár se zemědělským podnikem, který patří jinému miliardáři. Ve vedlejších Trhových Svinech však hospodaří Agrofert, průběžně rozšiřuje své državy a místní chápou, pod jakým pánem by jim bylo lépe.

Litevský mýtus Agrokoncernas

Návrat feudalismu neprobíhá jen na Strakonicku, stejný efekt se dá zaznamenat i v dalších regionech, kde dosáhly podniky Agrofertu určité koncentrace, například v trojúhelníku Blšany–Žatec–Postoloprty, mezi Olbramovicemi a Benešovem, mezi Kyjovem a Hodonínem. Nejde o výjimečný příběh ani ve východoevropském prostoru. Stejné rozměry má politika na Litvě, zemi na pomezí civilizací, odkud se v posledních letech snaží každý utéci na Západ. Už v roce 2003 tam založil Stranu práce rodilý Rus Viktor Uspaskich. Měl kontakt v Gazpromu, proto zbohatl na obchodech s plynem. Díky tomu mohl v kraji Kėdainiai v centrální Litvě vytvořit koncern Vikonda, který se zabýval nejen zemědělstvím a výrobou potravin, ale podobně jako Babiš také prodává chemická hnojiva.

Prosperita Kėdainiai byla doporučením pro voliče v jiných venkovských krajích, a tak se Strana práce prosadila ve trojích volbách po sobě. Ve dvou vyhrála první kolo, jednou dokonce s 28 procenty hlasů. Při tažení za místem premiéra Uspaskich ztroskotal jenom vinou volebního systému. Polovina členů parlamentu se podle něho volí v druhém kole v sedmdesáti jednomandátových obvodech, kde se rozhoduje mezi dvěma kandidáty s nejvíce preferencemi z prvního kola. Uspaskichovi lidé ve druhém kole obvykle podlehli sociálně- a křesťanskodemokratické konkurenci, která s úspěchem poukazovala na fakt, že šéf Strany práce není z Litvy.

Uspaskich se stáhl z politiky kvůli stíhání za daňové podvody, v loňských volbách ale jeho roli převzal jiný zemědělský magnát, Ramūnas Karbauskis. Svůj Agrokoncernas vytvořil hned v roce 1990, když v severolitevském městečku Naisiai privatizoval vzorný kolchoz „Za mír“, který předtím dvacet let řídil jeho otec. Karbauskis ovládá třetinu litevského zemědělského vývozu, a tak mohl jako sponzor a předseda převzít tradiční Stranu rolníků. Na rozdíl od Uspaskiche dokázal volebního systému využít. Před druhým kolem vyzval voliče, ať dávají jeho lidem přednost před zkorumpovanými socialisty a křesťany.

Ze třiceti duelů proti kandidátům velkých stran prohráli rolníci jen čtyři a Karbauskis mohl sestavovat vládu. Syn komunistických rodičů se snadno dohodl s bývalými komunisty ze sociálnědemokratické strany a za premiéra prosadil bývalého policejního prezidenta, známého bojovníka s korupcí. Byl to dokonalý happy end, i když bude lepší, pokud další dějství chaotické litevské politiky zakryje milosrdná závěrečná opona. Karbauskis v každém podporuje tradiční venkovské hodnoty, například hodlá všem dětem zadarmo rozdávat lidové kroje. Venkov definitivně porazil město, u nás by se řeklo „vilniuskou kavárnu“.

Při rozumné volební strategii se něco podobného může podařit také českému Karbauskisovi. Předpoklady k tomu jsou. Babiš nenápadně ovládl několik venkovských regionů, přesvědčil jejich obyvatelstvo a hospodaří na čtyřikrát větší výměře než jeho litevský předchůdce.

Mýtus o nadřazenosti ryzího venkova nad zkaženým městem zažívá v posledních letech renesanci. Tři čtvrtiny obyvatel průmyslových zemí dnes žijí ve městech, přesto se venkov může stát základnou, jíž šikovný politik dokáže využít k ovládnutí celé země. Už v roce 2013 začal Miloš Zeman právě v regionech tažení, při kterém odsuzoval úspornou politiku pravicové vlády. Ve druhém kole prezidentských voleb neporazil pravicového konkurenta Karla Schwarzenberga jen v největších městech. Nespokojený venkov se stal klíčem pro vítězství odpůrců Evropské unie v referendu o brexitu i pro nečekaný triumf Donalda Trumpa v amerických volbách. Londýn, Manchester, případně New York a San Francisco si mohou myslet, co chtějí, o výsledku se rozhoduje daleko za jejich hranicemi.

„Kdybys slyšel, o čem se lidé baví na venkově!“ Obdobnými větami se straší odpůrci hnutí ANO v Praze nebo Brně, protože oni „venkované“ opravdu chtějí, aby Babiš konečně vyhnal od vlády ty „zkorumpované tradiční strany“ a řídil zemi sám – stejně jako Karbauskas. V obavě Babišových městských odpůrců se odráží hlavní motiv nastávajících voleb. Lidé dávají přednost novému feudalismu, který vzniká při resuscitaci předrevolučních JZD, a tradiční pravice ani levice se nedokážou bránit.

Na Východě rozhodují sídliště

Obavy měšťáků postihují realitu jenom nepřesně. Projevuje se v nich mimo jiné i arogance, se kterou předpokládají, že za hranicemi jejich města žijí prostí lidé, ochotní uvěřit prvnímu populistovi. Výsledky krajských voleb ovšem ukazují, že Babiše nevolí ani všechny zemědělské oblasti. Roli spravedlivého a schopného patriarchy hraje opravdu jen v regionech, které předtím ovládl už ekonomicky, a to ještě neplatí pro všechny. V obcích typu Mirovic nebo Záhoří na Písecku, případně v Miloticích na Hodonínsku ho volilo jen patnáct procent lidí, i když tam mohutně podniká. V jiných končinách, třeba v idylickém kraji Blatenských rybníků, jako by o miliardáři ani nevěděli, proto se v nich musel spokojit s výsledkem hluboko pod deset procent. Lepší šance má v krajích, kde před listopadem krajinu i lidské vztahy nejvíc zničila zemědělská velkovýroba.

Také mýtus o nadřazenosti venkova platí jen ve speciálních případech. Také dnes dokážou města rozhodnout volby, svědčí o tom například vítězství univerzitního profesora Alexandera Van der Bellena v prezidentských volbách v Rakousku jen díky hlasům z Vídně, Lince a Innsbrucku; investiční bankéř Emmanuel Macron se stal francouzským prezidentem díky Paříži a Lyonu.

Kdyby zemědělský oligarcha spoléhal jen na odlehlé vesnice, nemohl by ve volbách uspět. To si uvědomil Ramunas Karbauskas, který jako skutečný klíč k vítězství odhalil jiný typ osídlení, konkrétně sídliště východoevropského typu. Kolektivní bydlení v panelácích nepatří k ideálům běžných občanů, proto se u jejich obyvatel dá předpokládat vysoká úroveň nespokojenosti, s níž už schopný populista dokáže leccos udělat. Proto Karbauskas nekandidoval na venkově, ale ve druhém největším litevském městě Kaunasu. Za obvod si nevybral městské centrum, kde s přehledem vyhrál pravicový kandidát. Ve třísettisícové metropoli zaměřil kampaň na panelová sídliště Šilainiai, Dainava a Kalniečiai, kde žije víc než polovina obyvatel. Sám suverénně získal mandát v prvním z nich.

V Česku žije na sídlištích obdobný podíl obyvatelstva jako v Litvě. Pokud také lidé z paneláků uznají Babiše za perspektivní vrchnost, pak jejich hlasy stačí, aby rozhodly volby. Jsou s tím zkušenosti. ANO by před třemi lety nezískalo v Praze dvacet procent, a tím ani pozici primátorky, nebýt třicetiprocentních zisků na sídlištích Jižní Město, Černý Most, Modřany, Horní Měcholupy a Řepy. „Pravidlo Kaunas“ platilo také loni při krajských volbách. ANO nemá velké šance ve středu měst, třeba v centrech Plzně, Olomouce nebo Českých Budějovic se muselo spokojit s patnácti procenty, obdobné to je v dalších oblastech se starou zástavbou, třeba na plzeňských Slovanech nebo Vídeňském předměstí v Budějovicích.

Přesto v západočeské i jihočeské metropoli získalo 22 procent. Především v Plzni to zajistila sídliště, když konkrétně Přední Skvrňany, Lobzy a Bory dodala Babišovi při volbách do krajů okolo 28 procent, v Budějovicích mělo ANO podobný zisk na Šumavě a minisídlišti Nemanice. Ve všech případech se podpora proti parlamentním volbám v roce 2013 významně zvýšila, na Borech, Skvrňanech i na Šumavě o 10 procent. Když se trend udrží, nemá se Babiš při říjnových volbách čeho bát.

Přesto má hnutí na sídlištích rezervy. Loni se mu proti defenzivě levicových ČSSD a KSČM nedařilo tam, kde se i v panelácích snesitelně bydlí. To platí pro plzeňskou Košutku, kde nakonec Babišův zisk nepřekročil městský průměr, na budějovické Vltavě byl dokonce zřetelně pod průměrem. Proč tam pro miliardáře nehlasovala třetina lidí jako na sídlištích Povel nebo Nová Ulice v Olomouci, kde lidé z paneláků vytáhli celkový výsledek k 27 procentům?

Sídliště s dobrou pověstí, a tedy menším potenciálem pro populisty jsou k nalezení především v severních Čechách. Levicové strany příliš neztratily například v Děčíně, kde panelové kolonie Bynov, Želenice ani Boletice nepřekročily městský průměr 26 procent pro ANO. Na místo toho se tahounem s více než třiceti procenty staly zahradní čtvrti na okrajích. Víc než třetinu dostal Babiš v Dolním Žlebu, Krásném Studenci nebo Jalůvčí, kde lidé ještě nedávno dávali přednost pravicovým politikům. Ve městě na Labi to z pohledu volebního týmu ANO úplně nefunguje.

Procitnutí Mirkových dětí

Děčín ukazuje třetí rozměr popularity nekonformního miliardáře. Bezpečí pod vládou jeho silné ruky hledá častěji než někdo jiný obyvatelé okrajových městských čtvrtí nebo satelitů, zvláště zranitelná skupina lidí zavázaná bankám dlouholetým splácením hypoték. Přes dvacet procent se Babišova podpora přehoupla už v roce 2013 na „milionářských předměstích“ Plzně typu Újezd a Červený Hrádek, případně v Radčicích, Starém Plzenci nebo Šťáhlavech. To se dalo vykládat i tím způsobem, že volit ANO je „in“ a že i zámožnější lidé s ním spojují naději na další vzestup.

Očividně je to přešlo, protože loni už zisky ve zmíněných obcích nerostly, pokud se přímo nesnížily. Plzeňské satelity ukazují, jak může být miliardářovo hnutí ohroženo, když nejsilnější pozici v řadě z nich znovu získala nedávno zavržená ODS. Plzeňskou zkušenost potvrzují satelity Českých Budějovic, kde miliardářův ústup ze slávy zažily Hrdějovice, Borek, Litvínovice, Mladé, Srubec či Rudolfov, tedy obce či městské části, kde se nejvíc staví. S tím rozdílem, že namísto ODS přebraly volné hlasy regionální strany, zpravidla ovšem vedené bývalými občanskými demokraty.

Nejplastičtěji vystupuje příběh satelitů v pražském okolí, kde jich je také nejvíc. Počátkem století se začala za hranicemi metropolí stavět celá nová města a jejich protagonisty byli lidé nadšení podnikatelskou vizí předsedy ODS Mirka Topolánka. To se zlomilo s nástupem krize a bývalí voliči ODS přešli k hnutí ANO, které se třeba v největším ze všech satelitů, tedy Jesenici a jejím okolí, už před čtyřmi lety mohlo chlubit ziskem třetiny hlasů.

Dnes hnutí ztrácí především tam, kde se podařilo novou zástavbu napojit na infrastrukturu tradičních obcí. Ve staré části Jesenice už ANO při krajských volbách dostalo 8 procent, o víc než deset procent jeho zisk oslabil v sousedních Psárech a Libeři. V koloniích nových přízemních domků, jaké jsou ve čtvrti Mladíkov, nedaleké Osnici či Zdiměřicích, nebyl pokles tak dramatický. Pravicová ofenziva může ANO vyhnat z předměstí, jen není jasné, která strana se tam stane novým lídrem. Konkrétně za pražskými hranicemi se o vůdčí roli hlásí TOP 09 a hnutí Starostů.

Tři hlavní voličské základny ANO – socialistickou velkovýrobou zdevastovaný venkov, nepovedená sídliště a předimenzované satelity – leží na místech, kde nevyřešené staré problémy a nové krize dodnes komplikují život běžných lidí. Případné Babišovo vítězství bude dokladem, že už s tím nechceme nic dělat a raději to zase necháme na vrchnosti.