Třetí svět se stále více zalidňuje, ale západní Evropa a severní Amerika jde opačným směrem, a katastrofisté dokonce mluví o jejich vymírání. Vedle hojně diskutovaného problému neplodnosti zůstává poněkud ve stínu pro mnohé znepokojivě rostoucí počet našich spoluobčanů, kteří odmítají plodit děti. V západních zemích se dokonce mluví o stávce rodiček.

Platí to zejména pro Spojené státy. Podle Amerického úřadu pro sčítání lidu dosáhl v roce 2014 počet bezdětných žen ve věku od osmnácti do čtyřiačtyřiceti let rekordní výše: téměř každá druhá žena (48 procent) nemá potomka.

Odhaduje se, že v populaci (jak v české, tak americké) je kolem pěti procent neplodných žen, znamená to tedy, že drtivá většina bezdětných Američanek zvolila život bez dětí dobrovolně.

Ve srovnání s Českem je 48 procent až neuvěřitelně vysoké číslo, ale i v tuzemsku se množství bezdětných zvyšuje. Zatímco při sčítání v letech 1991 a 2001 to v kategorii čtyřicetiletých žen bylo vždy kolem pěti procent (že by tehdy vzhledem k pravděpodobné pětiprocentní biologické neplodnosti neexistovaly téměř žádné dobrovolně bezdětné Češky?), v roce 2011 dosáhl počet čtyřicetiletých českých žen bez dětí téměř osmi procent. Pokud jde o Evropu, nejvíc jejich bezdětných vrstevnic žije ve Španělsku a Rakousku (téměř 22 procent), Německu (21 procent) a Velké Británii (20 procent).

Podíváme-li se ale ve statistikách dál do minulosti, zjistíme, že vyšší podíl bezdětných není tak úplně nový jev. V roce 1950 bylo mezi čtyřicetiletými Češkami 16,6 % bezdětných a v roce 1961 to bylo ještě téměř 12 procent. Jejich podíl ve společnosti začal až k oněm pěti procentům výrazně klesat teprve za éry Gustava Husáka, kdy komunistický stát sice mladým i nadále upíral svobodu, ale k plození je motivoval novomanželskými půjčkami.

Nejkrásnější věc na světě

Ve Velké Británii, kde je bezdětnou každá pátá žena, žije překladatelka Alexandra Büchlerová, která se tam z Česka přestěhovala před několika lety. Podle ní je v její původní vlasti přiznání, že někdo nechce mít děti, stále ještě téměř tabu. A to především pro ženy, a dokonce i v kruhu vlastní rodiny. „Je zajímavé, že téma ‚dobrovolná volba děti nemít‘ vyvolává někdy dost prudké reakce, zatímco otázka opačná, proč děti vůbec mít a proč by se to mělo považovat za ‚přirozenou volbu‘, se klade zřídka,“ říká Büchlerová, která se sama rozhodla pro život bez dětí. „Pro ambivalentní pocity kolem mateřství nebo rodičovství, ke kterým se málokdo přizná, je zřídka prostor. Myslím si, že právě tato ambivalence anebo otázka vybavenosti být dobrými rodiči by se měla více diskutovat,“ podotýká překladatelka. V Británii podle ní bezdětnost, ať už je důvod k ní jakýkoliv, nevede k morálním odsudkům a „obecně se tu přijímá, že ‚životní naplnění‘ nachází každý jinak“.

„Fenoménem bezdětnosti“ se zabývá už léta pražská socioložka Hana Hašková, která na téma provedla řadu výzkumů a napsala i stejnojmennou knihu. „Preference bezdětnosti v české společnosti narůstá, i když v evropském srovnání zůstáváme spíše méně tolerantní k volbě celoživotní bezdětnosti a zároveň se tu populace velice silně kloní k názoru, že děti přinášejí naplnění života,“ říká Hašková.

„Jednou mi jedna dáma pověděla: To mi neříkej, že jsi nechtěla mít děti. Každá ženská chce mít děti. A když říká, že je nechce, to znamená, že je nemůže mít,“ líčila svou zkušenost s nepochopením okolí jedna z respondentek Haškové průzkumu, čerstvá penzistka bez dětí jménem Aneta, která se živila jako hudební skladatelka a průvodkyně. Jiná účastnice průzkumu, třicátnice Alexandra, se zase se svým rozhodnutím nemít děti svěřila svému bratrovi – a narazila. „Brácha se na mě rozčílil, jak to vůbec můžu říct. Ježiš, ty jsi feministka, fuj. Tak jsem rychle sklapla a s nikým to neřešila.“

O tom, že příbuzní „stávku v plození“ u svých blízkých snášejí většinou velmi těžko, svědčí i některé příspěvky na diskusních fórech serverů s tematikou rodiny. „Tak jsem se včera dozvěděla zprávu, kvůli které se mi prakticky zhroutil život. Moje dcera mi dnes definitivně oznámila, že nikdy, ani teď, ani jindy, nebude mít děti, protože chce zůstat z vlastní vůle bezdětná. Vůbec nemůžu pochopit, jak může existovat někdo, kdo nechce děti – tu nejkrásnější a nejdůležitější věc na světě,“ svěřuje se žena s pseudonymem Rybička Emička na serveru Rodina.cz.

„Dcera buď děti opravdu nechce, a pak je skvělé, že nepodléhá tlaku okolí a nepořídí si nějaké jen proto, aby nevypadala divně – takové dítě by pak bylo chudák...“ argumentuje přispěvatelka Roya.

Okolí ovšem podrobuje zkoumavým pohledům a otázkám i muže, kteří se po čtyřicítce pohybují světem bez potomků. Podle marketingového specialisty Vojtěcha, vysokoškoláka s padesátkou na krku, to lidé vnímají často jako „nezpůsobilost“, případně že „něco jakkoliv není v pořádku“. Proto Vojtěch – jak uvádí ve studii Hany Haškové – všem na vysvětlenou říká, že je „workoholik – a oni si mě nějak zarámečkují“.

Odsunovačky a váhající muži

Socioložka Hašková v úvodním slově ke své knize, která vyšla už v roce 2009, tedy ještě předtím, než statistická data potvrdila trend k bezdětnosti i v Česku, připustila, že zásadní dilema řešila i její nejbližší rodina. Svou knížku totiž věnovala svým dvěma sestrám. Starší Zdena, ročník 1968, prý dlouho nemohla najít toho „pravého“, a mateřství proto odkládala. O více let mladší Jana se sice vdala, ale rodičovství s manželem neplánovala.

„Mladší generace dnes rodičovství chápou více než jako povinnost jako volbu nebo jako zodpovědnost, která není pro každého,“ podotýká Hašková, podle níž podle průzkumů stoupá také počet „váhajících“ mužů.

Německá psycholožka Christine Carlová, autorka knihy Život bez dětí, se zaměřuje převážně na motivace žen. Podle ní jsou tři kategorie „stávkujících“. První se rozhoduje, že nechce děti, velmi brzy, zpravidla do svých pětadvaceti a bez konzultace se svým partnerem (případně partnerkou). Druhá skupina, „pozdě se rozhodujících“, vyřeší své dilema až kolem svých pětatřiceti, v době, kdy se ručička biologických hodin blíží ke dvanáctce. Rozhodnutí nemít ratolest padne podle Carlové většinou po domluvě s partnerem. Poslední množinou jsou „odsunovačky“, jež propásnou poslední vhodný okamžik pro početí. Odmítání dětí u nich není explicitní, ale kvůli pokročilému věku už není co řešit.

V Německu, kde procento bezdětných patří k nejvyšším v Evropě, vyvolal v roce 2011 vzrušení údaj Spolkového statistického úřadu, že v žádné jiné zemi Evropské unie nežije v přepočtu tak málo dětí. Pouze 16,5 procenta Němců je mladších osmnácti let.

Němečtí výzkumníci zjistili, že nejvíce bezdětných žen je mezi těmi, které pracují v uměleckých a kulturních oborech (47 procent), poté mezi vědkyněmi (41), novinářkami, překladatelkami a knihovnicemi (40). Bezdětných je „jen“ 27 procent německých učitelek, 15 procent prodavaček a kuchařek. Nejvíce dětí mají podle průzkumu uklízečky, mezi nimiž je sedm procent bez dětí. A statistici připomínají, že ženy „s imigrační minulostí“, které v Německu v pomocných profesích hrají prim, jsou bezdětné jen velmi zřídka.

Značný rozdíl je podle očekávání mezi starými a novými spolkovými zeměmi. Zatímco na Západě je ve věku 35 až 39 bezdětných 28 procent žen, na Východě je to pouze 16 procent. Západoněmecké akademičky po čtyřicítce nemají děti v 28 procentech případů, u východoněmeckých vzdělankyň je to téměř třikrát méně (11 procent).

Vždyť je nás už hodně

Pestré jsou důvody volby, které bezdětní uvádějí. Někteří ekonomové, například Gary Becker, mluví o ryze racionální volbě. I na dítě je podle této teorie nahlíženo jako na druh zboží a lidé v době spotřebitelské zvažují, jaké jim přinese náklady a jaké výnosy. Pokud jde o náklady, jedná se o náklady přímé, tedy kolik peněz je pořízení dítěte bude stát, anebo o „náklady ztracených příležitostí“. „Výchova dětí spotřebovává čas, který by členové domácnosti mohli zužitkovat jinak,“ píše Hašková.

„Náklady ztracených příležitostí“ argumentují jednak „pozdní“ či „post-adolescenti“, což je sociologický výraz pro lidi, kteří jsou fyzicky dávno dospělí, ale odmítají podřídit se „povinnostem“, jež třeba generace jejich rodičů či prarodičů považovala za přirozené: například dlouhodobé partnerství a založení rodiny. Chtějí cestovat, bavit se, užívat si života, čemuž by děti byly brzdou.

Ženy mnohem častěji než muži řeší, jak skloubit kariéru s případným mateřstvím. „Jedna z mých respondentek se podle svých slov ocitla v patové situaci. Neuměla si představit, že by se svému dítěti nevěnovala stejně intenzivně jako své práci, jak to prý jako dítě zažila se svou matkou. Podle ní tedy mělo smysl pouze intenzivní mateřství, ale to bylo zcela neslučitelné s její prací. Zůstala bezdětná,“ popisuje Hašková. Vedle těch, kdo dali přednost kariéře, ale socioložka poznala i ty, kteří díky rozhodnutí nepřivést na svět potomka podle svých slov získali prostor pro pomoc „světu“. „Třeba práci se sirotky v rozvojových zemích,“ vybavuje si socioložka.

Hašková ve své knize cituje průzkum, který zjišťoval, jaké důvody pro rozhodnutí nemít děti považují Češi za nejpřijatelnější. Na prvních třech místech byly obava o zdraví dítěte, o vlastní zdraví a obava z neschopnosti finančního zabezpečení rodiny. Nejméně akceptovatelné bylo „upřednostnění zálib neslučitelných s péčí o dítě“, „obava ze ztráty vlastní nezávislosti“ a „upřednostnění práce“. Někde uprostřed figurovala „obava z budoucího vývoje společnosti“.

Podle v úvodu citované překladatelky Alexandry Büchlerové žijící ve Velké Británii je jedním „z nejpádnějších důvodů nemít děti životní prostředí a apokalypticky závratně stoupající světová populace“.

Podobné zdůvodnění („mám obavy z budoucnosti, která by mé děti čekala“) uvedl podle nedávné studie německé Nadace Roberta Bosche každý druhý dotázaný bezdětný. Snaží se tak jistý typ lidí – a převážně jde o vzdělané a dobře situované – trestat společnost za to, jakým směrem kráčí? Na to Sarah Diehlová, německá autorka knihy Hodiny, které netikají. Bezdětná a šťastná, odpovídá: „Protože žádná žena nepřijde do jiného stavu proto, aby státu darovala své dítě, nemusejí se bezdětní státu omlouvat za to, že pro něj žádné dítě nemají.“

Za vším hledej fobie

Lidé, kteří netouží po vlastních kopiích, předkládají různá zdůvodnění, podle pražského psychoterapeuta Luciana Kantora ale může být příčina často velmi jednoduchá a fyziologicky podmíněná. „Některým lidem chybí mateřský pud. Je to podobné jako se sexuálním pudem, někdo to k životu potřebuje více, někdo méně, jiný třeba vůbec,“ podotýká psycholog.

Podle jeho zkušeností s klienty bývá za „dobrovolnou“ bezdětností skryté často konkrétní trauma. „Některé ženy třeba měly velmi chladné matky a obávají se, že by při výchově dětí opakovaly chyby své mámy a nebyly by schopné poskytnout potřebné zázemí. Jindy může být tím traumatem jeden silný nepříjemný zážitek. Jedna klientka byla třeba coby dítě na ulici náhodou svědkem předčasného porodu a měla panický strach, že by někdy měla sama rodit,“ vypráví Kantor. Svým klientům se jejich dobrovolnou bezdětnost prý rozmlouvat nesnaží. „Pouze se ptám na zdroje, a pokud jde o nějakou fobii, říkám, že ty se dají odstranit a že má cenu se o to pokoušet, protože v pozdějším věku by si ta žena své rozhodnutí mohla vyčítat,“ upozorňuje psychoterapeut.

Ve své praxi narazil na specifický druh bezdětných žen, které se zřejmě do žádných odborných studií dosud nedostaly. „Jsou to milenky, kterým se podaří odvést ženatého muže od rodiny. Ti muži do nového manželství jdou, ale často už nechtějí zakládat novou rodinu a vymíní si to jako podmínku. Ty ženy s tím souhlasí a doufají, že muž později změní názor. V případech, co já znám, se to ale nestává, a pokud si ta žena chce vztah udržet, podřídí se a zůstane vlastně proti své vůli bez dětí,“ vypráví Kantor.

Nová móda

Obecná představa je, že člověk bez dětí vstupuje do stáří osamělý a zranitelný. „Pocity osamělosti ve stáří jsou často výsledkem malého zájmu o svět kolem, mimo úzký rodinný kruh,“ míní v Anglii žijící Česka Alexandra Büchlerová. V posledních letech vyšlo několik studií, například na univerzitě v americkém Princetonu, které tvrdí, že lidé bez dětí jsou zejména po padesátce a později, tedy v době, kdy rodinná hnízda jejich vrstevníků opouštějí děti, vesměs šťastnější. Páry bez dětí prý víc drží při sobě, jsou aktivnější mimo domov, intelektuálně činorodější.

Obraz atraktivní a bezdětné ženy ale pomalu vychází z módy. Na její místo se tlačí profesně úspěšná matka, ať už s manželem, nebo bez něj, ovšem s hejnem vlastních dětí, které stejně jako maminka mluví několika jazyky a mají kosmopolitně znějící jména.