Donald Trump uspořádal 16. února památnou tiskovou konferenci. Nyní se ví, že je na čase pochybovat o rozumu nového amerického prezidenta. Pravděpodobně to Trump zamýšlel takto: Po prvních čtyřech týdnech chaotického vládnutí, po dnech zlého ponižování skrze anonymní informanty z vlastních úřadů, musí nyní na veřejnost a ukázat světu, že má všechno pod kontrolou. Kdeže turbulence, nic takového, buďte všichni v klidu, píše v komentáři německý magazín Der Spiegel.

To byl zřejmě plán prezidenta pro jeho vystoupení. Vow, to se nám to zvrtlo.

Zní to tvrdě, ale po této památné tiskové konferenci lze jen doufat, že v Bílém domě mají dobré medicínské oddělení, které vyšetří, zda je s tímto mužem opravdu všechno v pořádku.

Surreálnější to zřejmě ve washingtonské vládní centrále ještě nikdy nebylo, přičemž důvodem není Trumpovo základní agresivní naladění proti tisku a jeho protivníkům. Vůbec ne. To už je o něm známo včetně neobratnosti, s níž se snaží zatlačit zpravodajství o něm do říše lživých pohádek. Přitom odstoupení jeho bezpečnostního poradce nádherně doložilo, jak přesně pracujícím kontrolním orgánem žurnalistika stále ještě je.

To všechno dělá z Trumpa spíše trpaslíka než hrůzovládného knížete. Tyto útoky jsou přitom jen z poloviny divoké. My je přežijeme, Mr. President.

Při tomto vystoupení vzbudil obavy jiný poznatek. Trump žije zjevně v paralelním světě, jehož hraniční plot ke skutečnosti se zdá zjevně vyšší než zeď, kterou plánuje proti Mexiku. Zatímco jeho vláda se hroutí do sebe sama, hovoří prezident o tom, že pracuje jako "jemně nastavený stroj". Zatímco nezaměstnanost je na historicky nejnižší úrovni, stěžuje si, že zdědil "hromadu střepů". Zatímco do svého kabinetu přivádí jednoho manažera z Wall Street za druhým, chválí se za to, že Washington konečně osvobodil od lobbingu.  

Trump tvrdí, že jeho podpora v průzkumech vystřelila vzhůru, přitom průzkumy, které lze brát jako seriózní, mu přisuzují bezpříkladně nízké hodnoty.

- Úniky informací ve své vládě kritizuje jako vážnou věc, dokonce je potvrzuje, zpravodajství o ven proniklých detailech ale označuje jako "fake news".

- Pyšní se tím, že při svém volebním vítězství loni v listopadu získal nejvíce volitelů od Ronalda Reagana, přitom stačí krátký pohled do Googlu, abyste zjistili, že tomu tak není.

- Vysmívá se kontaktům na Rusko, přitom jeho bývalý spolupracovník Michael Flynn je jednou nohou ve vězení.

- A mezitím Trump něco blábolí o uranu, atomových zbraních a Clintonové, a je to tak zmatené, že by si člověk mohl myslet, že už tři dny nespal.

Jistě, je pod velkým stresem. A Trump měl vždy výstřední vztah k pravdě. Pod tlakem nyní znovu vklouzává do role volebního bojovníka, i to se dá pochopit. A souhlasí, že mnoho jeho voličů nepřisuzuje žádnou hodnotu tomu, zda jeho tezím lze při kontrole faktů dát odznáček Pinocchia. Je docela jisté, že citovanou tiskovku jeho fanoušci ocení, protože shledávají, že Trump z tribuny podal opět věci autenticky, neortodoxně. Jazyk, emoce, chucpe. Konečně to někdo dělá jinak.

Ale Trump už není animátor. Je - světě div se - prezidentem Spojených států. Že se jako takový zesměšňuje před celým světem, že vypráví zjevné nesmysly a tím těžce poškozuje důvěryhodnost svého úřadu, je nejen udivující, ale i z pohledu samotného Trumpa nedbalé. Pokud totiž chce pro svoji agendu přesvědčit v Kongresu USA ty, které pro její prosazení potřebuje, měl se snad dát pomalu do práce namísto toho, aby se stále zabýval sám sebou.

Pokud chce opravu zahájit velkou americkou éru, neměl by se na veřejnosti prezentovat jako člověk, který při prvních turbulencích ztrácí nervy. A především, jestliže se chce zbavit otázky svých ruských vazeb, měl by se vyhnout tomu, aby na toto téma hovořil jako o život. Ano, Trump se může stát v příštích letech nebezpečným. Momentálně musí ale dávat pozor spíše na to, aby se sebe neudělal totálního kašpara, uvádí Spiegel.