Ústavní soud nezodpovědně překračuje pravomoc, když se plete do politiky a jeden po druhém likviduje zákony schválené sněmovnou. S tím tvrzením se dá souhlasit do chvíle, kdy už jenom ústavní soudci mohou zabránit tomu, aby začal platit očividně škodlivý zákon. To je případ zdravotnických registrů, které budou podle zákona schváleného před týdnem v Senátu shromažďovat veškerá data o pacientech i lékařích. Budou tak činit bez jejich souhlasu i bez dostatečného zabezpečení, přitom s nejasným účelem. Snad tedy už skupina 41 poslanců, případně 17 senátorů píše ústavní stížnost.

Všechno o všech

„Shromažďování a zpracovávání osobních údajů o zdravotním stavu pacientů bez jejich souhlasu představuje velmi intenzivní zásah do jejich základních práv.“ Těmito slovy komentoval Ústavní soud praxi, jak ministerstvo zdravotnictví řídí Národní zdravotnický informační systém (NZIS). Citát je součástí verdiktu, kterým byl před třemi lety zrušen plán Nečasovy vlády na vytvoření registru, ve kterém se měly shromažďovat detailní informace o pracovnících ve zdravotnictví. Ústavním soudcům stálo za to připomenout, že problematické mohou být i další zdravotní registry. Je jich celkem deset a kromě těch úplně nesporných, jako je třeba onkologický či kardiologický registr, také třeba obecný registr hospitalizovaných, úrazů či reprodukčního zdraví. Právě na ně by se měla podle Ústavního soudu zaměřit státní správa a zjistit, jestli jsou data dostatečně chráněna, když třeba obsahují rodná čísla.

Stát si ovšem z varování ústavních soudců nic nedělal, právě naopak. Sněmovna a teď i Senát schválily zákon ministra Svatopluka Němečka o zdravotních službách, který přidává další registry. Není třeba pochyb o smyslu registru nemocných cukrovkou, ovšem znovu se objevuje registr pracovníků ve zdravotnictví, k tomu registr zdravotnických zařízení, a co je hlavní, registr zdravotní péče, který zapisuje všechna data o zákrocích, vyšetřeních a předepsaných lécích pro konkrétní pacienty. Důvody pro takové registry nejsou jasné. Argument, že se jejich pomocí zjistí údaje potřebné pro plánování zdravotní péče a vytvoření spravedlivých cen, jde brát do určité míry vážně, ne ale natolik, aby se tím zdůvodnilo, proč musí být někde na ministerstvu uložena veškerá zdravotní data o jednotlivých pacientech shromážděná bez jejich souhlasu. Tím se porušují články 7 a 10 Listiny základních práv a svobod o nedotknutelnosti osob a jejich soukromí. Na to upozornil Svaz zdravotních pojišťoven, jedna z mála institucí, která se odvážila proti plánu s širokou podporou mezi ministry ČSSD i ANO vystoupit.

Druhou nespokojenou institucí je Unie ICT, která upozornila na to, že zákon byl vytvořen v rozporu s pravidly pro registry ve státní správě. Existují základní registry právnických osob, obyvatel, nemovitostí, práv a povinností, kromě nich třeba registr vozidel nebo rejstříky trestů. Údaje o občanech v nich jsou chráněny třeba tím, že je jasně stanoveno, kdo k nim má přístup, a také pravidlem, že se v nich lidé nerozlišují podle rodného čísla, ale bezvýznamovými identifikátory. Pokud potřebuji informaci o cizí osobě, pak musím požádat o schválení Ústav pro ochranu osobních informací. Teprve s jeho pomocí se dostanu k údajům, které se skrývají v některém z rejstříků pod identifikátorem. V jiném rejstříku však tento identifikátor neplatí.

Přístup k datům? Otázka ceny

NZIS tato pravidla dnes nectí a stejné to má být i podle schváleného zákona. Na jednom místě budou jedním rodným číslem spojena výmluvná data, která umožní farmaceutům či životním pojišťovnám získat podklady pro další byznys, politikům nebo třeba mafiánům nabídnou podrobné údaje o zdravotním stavu rodin jejich protivníků. Ministerští úředníci mají data chránit, bude však jenom otázkou ceny, komu vyhoví. Jistější by bylo, kdyby ani úředníci nevěděli, komu data patří.

Němeček připouští, že zákon popisuje ochranu dat pacientů a zdravotníků jen velmi obecně, slibuje však, že všechno napraví ministerskou vyhláškou. Nejde o to, jestli člověk takovým slibům věří. Už jenom tímto odkladem se Němečkův zákon dostává do kolize s názorem Ústavního soudu, který o ochraně dat pacientů prohlásil rezolutně: „Je třeba klást na zákonnou úpravu zvlášť přísné požadavky, a to zejména pokud jde o… zabezpečení, že nedojde k neoprávněnému přístupu nebo jejich zneužití.“ Poslanci a senátoři si se zákonnou úpravou ochrany pacientských dat hlavu nelámali, a logika příběhu je proto vede k ústavním soudcům.