„Lidi mi už kolikrát říkali, ať si o tu sochu Gottwalda požádám,“ říká bývalý příbramský havíř Ondřej Stavinoha. „Radil mi to šéf místní pobočky Konfederace politických vězňů pan Zahrádka, ale i starosta Nepomuku. Ten si představuje, že by se dala přifařit k místnímu památníku obětem první a druhé světové války,“ dodává šedesátiletý penzista s úsměvem Vlasty Buriana. Také bývalí parťáci z šachty mu prý předhazují, že si kdysi zničenou plastiku v československé měně už vlastně předplatil.  

Jak ale potvrzuje mluvčí příbramské radnice, o darování opravené sochy soukromníkům se neuvažuje. Příbram chce mít zaručeno, že ji jako umělecký předmět nikdo nezlikviduje. Tak proč by ji nechávali někomu, kdo ji už jednou vyhodil do povětří?

Komu je nad pětatřicet, nějakou tu Gottwaldovu sochu pamatovat nejspíš musí. V bronzu, vápenci i pískovci jich čeští neostalinisté naservírovali na náměstí Čech a Moravy alespoň čtyřicet. Tvůrci se v umělecké komunitě vždycky našli – akademický sochař Vincenc Havel vytvořil hned čtyři – pro Opavu, Nový Bohumín, Třinec i prezidentovy „rodné“ Dědice (ve skutečnosti se narodil v Herolticích u Vyškova). Jeho kolega Josef Malejovský stihl v letech 1971-81 Gottwaldů dokonce šest – pro Teplice, Vsetín, Hodonín, Hradec Králové, Jihlavu i Slaný. „Politicky cenné plastiky“, jak je nazývali městští kronikáři, pak s pionýrkami a milicionáři nejčastěji odhaloval ideologický frontman ÚV KSČ Jan Fojtík. Ten v tom byl nejlepší.

Maskoti normalizace měli občany varovat, že autoritářský režim nemá problém zacouvat do minulosti a zpřísnit represe ve stylu gottwaldovských časů. To mu ale dlouho nevydrželo. Už pár týdnů po sametovém listopadu 1989 se k lidovému pobavení houpaly sochy na jeřábu za krk a několika památníkům se hlavy na památku dokonce odřízly – v Jihlavě a Bratislavě třeba. Většinu z té čtyřicítky, pod kterou se dřív pravidelně odehrávaly rituály s kladením věnců, už ale potom nikdo nikdy neviděl.  

Do křižovatek a parků kdysi zahledění Gottwaldové civí dnes většinou do stropů a zdí nejrůznějších depozitářů a hangárů. Gottwald kolínský, na jehož odlití z bronzu se svého času pořádaly i pracovní soboty, už pětadvacet let leží ve skladu Pečeckých služeb. Jeho pískovcový příbuzný z Karlových Varů trucuje u vlnitého plotu Lázeňských lesů v Březové a socha ze Sušice je obedněná v areálu Sušických lesů. Pod širým nebem zůstává Gottwald varnsdorfský, kterého radní zapůjčili Staré hospodě v Doubici, a hradecký, o kterého zažádali fanoušci vojenské historie. Ti sochu postavili k radiolokátoru u letiště za městem.

Zlín, který se podle Gottwalda několik dekád i jmenoval, si dělnického prezidenta odložil do tamního archivu a kroměřížský Klement odpočívá na zahradě skanzenu v Rymicích, kde zarůstá křovím. Také příbramský pomník leží v areálu bývalých příbramských kasáren a v obci Nepomuku u středočeského Rožmitálu pod Třemšínem je populární právě kvůli Stavinohovi, který dvouapůlmetrový odlitek vyhodil do vzduchu k 10. výročí srpnové okupace.  „Většina lidí to tehdy schvalovala, ale pěkně potichoučku, aby to nebylo slyšet,“ vzpomíná Stavinoha. Neoblíbenost Gottwaldových soch a snaha nechat je schované pod plachtou jsou příznačné. Třebaže i odborníci navrhují komunistické sochy vystavit na jednom místě, o budoucím muzeu totality v Uherském Hradišti se jenom mluví a nic podobného budapešťskému Memento Parku se v Česku neplánuje.

Nemáme pro ty sochy využití, říkají památkáři a ani radnice nevědí co s nimi. Formálně sice ruší Gottwaldova čestná občanství – podobně jako Henleinovi-, zároveň už čtvrtstoletí sochám v nadživotní velikosti hledají „důstojné místo“. 

Odpor šizením

„Materiál z těch soch byl jen málo kvalitní, slévači nelili Gottwaldy rádi, tak slitiny šidili,“ upozorňuje Jarmila Hamplová, která pomáhala bronz z několika stažených Gottwaldů využít pro skupinovou sochu lidických dětí. „Bylo to dobré gesto, ale ekonomicky se to moc nezhodnotilo, protože náklady na likvidaci soch také nebyly malé,“ vzpomíná Hamplová. Pokud by se příbramská socha nechala roztavit, město by podle ředitelky Galerie Františka Drtikola Hany Ročnákové získalo 140 000 korun, ale zaniklo by dílo, které je dokladem naší totalitní minulosti.

„V minulosti byla socha nabízena různým institucím, ale vždy s negativním výsledkem,“ říká tisková mluvčí příbramské radnice Pavlína Svobodová. Teď se alespoň Příbram rozhodla darovat svého Gottwalda Alšově jihočeské galerii. „Zda půjde o sbírkový předmět AJG či Prácheňského muzea v Písku, ještě není rozhodnuti, momentálně to bude předmět dokumentace díla jihočeského rodáka sochaře Bendy,“ říká ředitel AJG Aleš Seifert. „Prvotním impulsem je samozřejmě snaha o neničení paměti národa a uchování i takto kontroverzních děl pro budoucí generace – v Německu či Rakousku jsou dodnes uchována díla Arno Brekera či Josefa Thoraka,“ odkazuje Seifert na sochaře árijských nadlidí.

Třebaže si seriózní nárok na příbramskou sochu Stavinoha nedělá, její další osudy ho zajímají. Koneckonců se svůj osud s  bronzovým Gottwaldem spojil , když soše mezi nohy uložil směs trhavin: „Když jsem mu to dal mezi nohy, odpalník udělal cvak a měl jsem dvanáct vteřin na to, abych někam zmizel. Doběhl jsem přes náměstí ke kašně, když přišla obrovská šlupka, tak jsem se otočil a říkal si: Tak to jsme přehnali.“

Jakmile StB po udání kolegy Stavinohu vypátrala, strávil devět roků za mřížemi, kde se mu první dělnický prezident postaral i o přezdívku. Právě ve Valdicích také opravu sochy splácel: „Ve srážkách jsem měl kromě nákladů výchovně-nápravného ústavu dvě kolonky: pohledávku na výklady a okna, který tlaková vlna z toho výbuchu vymlátila – to bylo přes 47 tisíc – a druhá položka byl Gottwald, sto tisíc. Osm let jsem tam lisoval skleněný korálky na dvanáctihodinových směnách.“

Když doma v předsíni ukazuje ocenění účastníka odboje, které dostal od ministra obrany Alexandra Vondry, svěřuje se i s pochybnostmi : „Byl to just proti policajtům, komunistům, Rusům a všechno dohromady, spíš takový spontánní jednání než nějakej odboj,“ popisuje skromně. Když ovšem v srpnu 1978 městský rozhlas každou druhou hodinu požadoval, aby se přihlásili, kdo něco viděli nebo vědí, dodala Stavinohova akce příbramskému sídlišti atmosféru heydrichiády.

Příbramský dar Jihočeskému kraji, který zastupitelé odsouhlasili 23. května, nemá ten společensky úlevný efekt, jako když Prachatice, Písek, Pelhřimov, Jihlava nebo Vsetín věnovaly své Gottwaldy na materiál pro odlití lidických dětí. Taková metalurgická transformace se nenabízí. Leda snad, že bychom koketovali s představou odlít ze zbývajících Gottwaldů památeční sochu spontánnímu bojovníku proti totalitě, Ondřeji Stavinohovi. V Nepomuku u Rožmitálu pod Třemšínem by na to možná slyšeli.