Na přechodu z mexické Reynosy do texaského McAllenu si můj pas prohlíží muž se jménem Martínez na uniformě. V minibusu od hranice do centra zní pouze španělština, kterou na mě automaticky spustí i žena u přepážky v autopůjčovně. V místním rychlém občerstvení po celou hodinu, co sedím s hamburgrem nad Wi-Fi připojením, nezaslechnu angličtinu. Při řízení hlouběji do vnitrozemí prvních sto kilometrů zoufale hledám poslouchatelnou hudbu, ale v rádiu jen mariachis přebíjejí country zpěváky.

Že by se naplnil sen mexických nacionalistů o tom, že si pomocí migrace zaberou zpět Texas, Kalifornii a další rozsáhlá území na západě USA, jež jim Yankees po prohrané válce v roce 1848 vzali? Jenže první dojem v pohraničí klame. Kdepak, USA se nestávají Latinskou Amerikou. Naopak opět dokazují neuvěřitelnou schopnost v sobě jako v tavicím tyglíku, který dokázal smíchat už tolik rozdílných kultur, rozpustit i 50 milionů Hispánců, kteří do Států přišli nebo se tam narodili v posledních čtyřech dekádách.

Televize pro Latinos v angličtině

Za tu dobu vzrostl jejich podíl v tamní populaci ze zanedbatelných čísel na celých 17 procent, díky čemuž jsou po běloších nejpočetnější složkou obyvatelstva. Proporcionálně jich nejvíce žije v Novém Mexiku (47 %), nejméně při hranicích s Kanadou v Maine (1,4 %). Početně jsou koncentrovány především ve státech Kalifornie, Texas, Florida a New York.

Mají tu i své televize, které vysílají právě pro ně. Dávají v nich latinskoamerické telenovely i filmy, ve zpravodajství poskytují prostor událostem z jižní půlky hemisféry a ve sportu hlavně fotbalu. Nicméně změnilo se jedno zásadní. Univisión, která je pátou nejsledovanější stanicí v USA, nejdříve ke svým programům připojila anglické titulky a od roku 2013 už vysílá částečně v angličtině. Důvod je jednoduchý: mladší generace Hispánců už řeč předků pořádně neovládá. Podle Pew Research Centre pouze 23 procent z těch narozených na sever od Rio Grande preferuje při mluvení španělštinu před angličtinou.

„Přesně takoví jsou mí náctiletí synovci,“ říká třicátník Ezequiel Váldes. „Moje sestra i rodiče na ně mluvili španělsky, ale oni odpovídali jen anglicky. Dnes už se v rodině skoro jinak nekomunikuje,“ líčí fyzioterapeut z Dallasu. Přitom dávno pryč jsou doby, kdy učitelé pod hrozbou trestů zakazovali ve školách hovořit jinak než anglicky a na univerzitách chodili Hispánci na kurzy, kde je zbavovali akcentu. „Jenže mluvit na veřejnosti španělsky s sebou nese předsudek, že jsi zespodu společnosti, a teenageři se nikdy nechtějí cítit méněcenní. Angličtina tě tady legitimizuje,“ dodává Váldes, který dokáže mezi oběma jazyky bezchybně přecházet. „Přitom v soukromých institucích platí američtí studenti mastné školné za výuku ve španělštině, protože vidí její výhody pro byznys,“ podivuje se nad tím, jak se generace synů a vnuků prvních přistěhovalců z jihu dobrovolně zbavuje dvojjazyčnosti, která by jim mohla posloužit na pracovním trhu.

Filozofka Glória Anzaldúová to ve své knížce Borderlands (Pohraničí) vidí trochu jinak. Hispánci se stydí se svými vrstevníky mluvit ve své mateřštině, protože v ní kvůli deformujícímu vlivu anglofonního prostředí dělají chyby. Radši přecházejí do angličtiny, v níž také mají s gramatikou potíže, ale v tomto případě se to jako ostuda nebere. Ať je to tak, či tak, důsledkem je, že se novým jazykem odstřihnou od svých kořenů a budou během pár generací kompletně agringados. Tedy „pogringštěny“.

Perfektní ukázkou tohoto procesu jsou výrazní texaští čtyřicátníci ve federální politice, kteří si dělají ambice na prezidentský post. Republikánský senátor Ted Cruz (občan druhé generace původem z Kuby) i demokratický ministr Julián Castro (občan třetí generace, původem z Mexika) mluví španělsky, pokud budeme shovívaví, jen lámaně. Přesto v nich jejich partaje vidí naděje na to, že by v příštím nebo přespříštím duelu o Bílý dům mohli kvůli svému příjmení přivábit hispánskou menšinu, jejíž důležitost pro konečný výsledek roste volby od voleb.

Těžkosti rasového škatulkování

Jenže Latinos vůbec nejsou jednolitá skupina, jak to navenek vypadá. Vědci i statistici se přou, koho do ní zařadit a koho ne. Patří do ní i portugalsky hovořící lidé s brazilským původem? A co španělsky mluvící černoši z Karibiku? Nemělo by je v USA tak oblíbené rasové škatulkování dát spíše do složky Afroameričané než Hispánci?

„Jsou různých národností, které se mezi sebou úplně nemusejí. Třeba Portoričané vždy hledí přes prsty na Domikánce, ať vedle sebe žijí v Karibiku, nebo v New Yorku,“ říká v San Antoniu demograf Rogelio Saenz. Zhruba dvě třetiny všech Hispánců pocházejí z Mexika, ale kromě starého pasu nemá středostavovský běloch nic moc společného s potomkem Mayů, který celý dosavadní život okopával kukuřici. Snad jen to, že příbuzným ve staré vlasti posílají finanční pomoc. Pro Mexiko jsou tyto tzv. remitence v ročním úhrnu přes 22 miliard dolarů významnějším zdrojem než příjmy z turismu.

Ani náboženství není jednoznačný sjednocující prvek. To, že každý Latino bere za svého duchovního pastýře papeže, patří do říše klišé. Podle Pew Research Centre se ke katolické církvi hlásí jen 55 procent v USA žijících Hispánců. To je v tříletém srovnání sešup o 12 procent. Nejmarkantnější je propad mezi mladými do třiceti let.

Místo katolizace USA, na kterou ve svých knihách upozorňoval hlasatel nevyhnutelného střetu civilizací Samuel Huntington, dochází k protestantizaci Latinos. A to nejen ve Státech, ale i ve Střední a Jižní Americe, kam na úspěšné misie vyráží s bohatou podporou vyslanci celé škály protestantských církví. Často jsou misionáři kvůli znalosti jazyka právě jejich pogringštění krajané.
Na to, jak je padesátimilionová menšina osob s původem ze všech zemí na jih od USA rozmanitá, budí údiv, jak doposud ve volbách jednotně (s výjimkou Kubánců) preferuje levicové demokraty. Latinos, kteří jsou v průměru výrazně mladší než zbytek Američanů, jako skupinu identifikuje snaha o prosazení migrační reformy. Ta by měla nastavit dosud neexistující parametry pro další přistěhovalectví a také vyřešit povolení k pobytu pro jedenáct milionů nelegálů, mezi nimiž má většina Lópezů a Sánchezů s americkým občanstvím nějaké příbuzné či kamarády.

„Pro demokraty je to paradoxní situace. Čím více udělají pro zrovnoprávnění Latinos, tím více v budoucnu ztratí jejich podporu, protože vděčnost v politice nehraje roli. Až bude otázka přistěhovalectví z jihu třeba formou dočasných víz vyřešena, budou volit podle svých ekonomických či třídních zájmů, tak jako to dělají běloši,“ nastiňuje Saenz budoucnost.

Tacos nad hamburgry

„Já jsem se vždycky cítil jako Američan,“ prohlašuje Miguel Bedolla, jehož rodokmen vede až ke španělským kolonizátorům Texasu, „ale ve chvíli, kdy jsem ve škole slyšel o tom, jak jsou anglofonní Američané osudem předurčeni dobýt celý kontinent, jsem si najednou připadal, že stojím mimo národ,“ říká zaměstnanec univerzity v San Antonio. Podle jeho mínění proto bude potřeba pozměnit učebnice, aby se do nich dostalo také něco z historie španělsky mluvících předků, která je prozatím opomíjena.

Třeba filmový průmysl už změnu prodělal. Mexičané se na plátnech objevují jako plnohodnotné postavy a ne jen jako westernové figurky v ponču, pro něž je maximem role umouněného zlodějíčka nebo (pro změnu) špinavého pasáka ovcí. Jejich kulturní dědictví proniklo dokonce i do animovaných hitů.

Stejně tak do hlavního proudu vstoupilo i latinskoamerické jídlo. Logicky opět především to z Mexika. Američané nyní utrácejí více za tortily než za hamburgerové housky a k jídlu si na talíř raději místo kečupu dávají jemně pálivou salsu. A co je důležité: tyto produkty se neobjevují na pultech v sekci etnická kuchyně, ale mezi běžnými potravinami. Stejně jako o desetiletí dříve italská pizza a špagety, tak prošly „pogringštěním“ i tacos. Latinos zase na Den díkůvzdání, který je nejameričtější ze všech amerických svátků, jako všichni správní Yankees pečou v troubě krocana s brusinkovou omáčkou.

„V Houstonu nebo Los Angeles je dokonce mexické jídlo lepší než třeba v Guadalajaře. Zatímco u nás doma podávají jen lokální verzi naší kuchyně, za hranicí kvůli příchozím z různých koutů země můžeš vyzkoušet všechny chutě naší vlasti,“ libuje si José Solís, šéf katedry sociologie z univerzity v Monterrey.

Tento šedesátník, který mezi sousedními zeměmi často pracovně pendluje, si všímá oboustranného kulturního ovlivňování. Například i v jeho domovině nyní děti – stejně jako v Americe – soutěží ve správném hláskování komplikovaných slov a v pohraničních oblastech obyvatelé domácí oslavy Dne mrtvých nahradili ze severu importovaným Halloweenem. „Naopak Yankees si od nás vzali piňháta,“ schválně přehání texaský přízvuk ve slově piñata. To je dutý objekt libovolného tvaru, který se při narozeninách naplní sladkostmi a který oslavenec se zavázanýma očima musí za smíchu přihlížejících rozbít klackem. „A všechny puberťačky nyní touží po quinceañera. Tedy po nabubřelé oslavě patnáctin – tak jako ji mají hispánské spolužačky, když je v drahých šatech otec slavnostním tancem oficiálně uvede do společnosti. Na symboliku z dávných dob ale nikdo nehledí. Prostě je to zábava, a proto se to chytlo,“ dává další příklad.

Lakmusový papírek na tribuně

Vzájemné ovlivňování je cítit i ve sportu. Zatímco šišatý míč amerického fotbalu si úspěšně hledá fanoušky mezi Latinos, s jejich migrací zase roste ve Státech popularita klasického fotbalu. „Vždy když se v USA koná zápas s Mexikem, vypadá to podle vlajek v ochozech, že se utkání odehrává u nás, protože přistěhovalci přijdou podpořit starou vlast. Jenže díky už za hranicí narozené generaci se to postupně vyrovnává,“ vysvětluje Solís s tím, že v hledišti tak můžeme pozorovat postupnou integraci Hispánců do americké společnosti. S nadsázkou můžeme předpovědět, že bude završena ve chvíli, kdy našemu fotbalu začnou jako gringové říkat soccer.