Mnoho Čechů neví, kde leží Vitorazsko, pro řadu z nich je však srdeční záležitostí. Nevelký region pod Novohradskými horami pokrývají hluboké lesy, ve kterých se skrývají zapomenuté samoty i zamlklé rybníky, ospalá řeka Lužnice se vleče rovinatou krajinou ve složitých meandrech. V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století. Turistické brožury lákají na „tajemné Vitorazsko“, a tím leccos vysvětlují. Samotný název kraje je připomínkou historické lži, kterou použili po roce 1918 Čechoslováci, když chtěli k nově vznikající republice připojit část Rakouska. Dodnes se pravdomluvní lidé dostávají do paradoxní situace, když tuto lež opakují samotným vyslovením jména „Vitorazsko“.

Otec národa Vitorazanů

Pro řadu nejasností obestírající vitorazský mýtus je třeba mluvit úplně přesně. Saint-germainská smlouva připojila v roce 1920 k Československu území dvanácti obcí, které historicky patří k Dolním Rakousům. Byly součástí okresu Gmünd, ještě předtím patřily dvěma šlechtickým rodům. K panství Heidenreichstein knížete Pálffyho patřilo pět severněji položených vesnic, kde je největší Rapšach (Rottenschachen). K panství Vitoraz (Weitra) knížete Fürstenberga náležely zbylé obce, především Dolní Velenice (Unterwielands) s Českou Cejlí (Böhmzeil), které později společně vytvořily město České Velenice. Území dvanácti obcí tvoří pravoúhlý trojúhelník o 118 km2, jehož vrcholy míří k městům Nové Hrady, Gmünd a Suchdol nad Lužnicí.

Název Vitorazsko má na první pohled přirozený původ. Jde prostě o část regionu, který historicky podléhal městu Vitoraz. Samo město a větší část kraje zůstaly v Rakousku, Češi si jako vítězný národ první světové války přisvojili okolí důležitého železničního uzlu České Velenice, odkud vede trať do Vídně, Prahy i Plzně. Proto se také české části území říká západní Vitorazsko.

Na nesrovnalosti však upozorňuje fakt, že Rakušané termín Vitorazsko neužívají. Kraj mezi Dunajem a jižními Čechami označují za Waldviertel a území přičleněné roku 1920 k Československu lapidárně nazývají „třináct obcí“, případně „třináct odtržených obcí“ (i když obcí bylo opravdu jen dvanáct). To je důvod nahlédnout do historických pramenů, z nichž výzkumníci vyčetli, že se slovo Vitorazsko objevilo až ve druhé polovině 19. století, a i tehdy ho používali výhradně Češi, kteří k tomu měli speciální důvody. V tehdy vrcholícím národním obrození vlastenci se značným ohlasem prosazovali myšlenku Českého království jako státu českého národa. K tomu patřil výklad, že v okrajových částech historických zemí byli původní Slované germanizováni přistěhovalci ze západu. Přitom se objevila myšlenka, že ono původní slovanské osídlení na jihu Čech přesahovalo hranice s Rakouskem.

Vznikl nápaditý a přitažlivý mýtus o druhé vlně slovanské kolonizace. Hlavní proud Slovanů v pověstech spojovaný s praotcem Čechem sice přišel do země na přelomu 5. a 6. století ze severu, o sto let později však ještě následoval z jihu exodus slovanských Antů, kteří se podle středověkých zdrojů v podřízeném postavení podíleli na založení Avarské říše. Historici nepochybují, že tito Slované více či méně spojení s Avary osídlili severní část dnešního Rakouska od linie Freistadt–Linz směrem na východ. Svědčí o tom názvy některých měst Waldviertelu, například Zwettl (Světlá), Schrems (od slova křemen), Litschau (Lišov). Počátkem 9. století zničil Avarskou říši Karel Veliký a současné rakouské území podřídil bavorským vévodům.

Ani rakouští historici nevylučují, že ještě po bavorském záboru žili na rakouské straně česko-rakouského pomezí Slované, nebylo jich však mnoho. Historické prameny se o nich nezmiňují, jediné významnější sídliště se slovanskými nálezy bylo na historickém hradišti u Thunau na řece Kamp. Proto má takový význam hypotéza, s níž přišel „Otec národa“ František Palacký při čtení Fuldských análů. Dočetl se v nich o trestné výpravě biskupa z Eichstättu, markraběte z Nordgau a falckraběte z Řezna, kteří roku 857 dobyli město (civitas) slovanského knížete Wiztracha. Tímto městem byla podle Palackého výkladu Weitra, která se ve středověku psala i jako Witrach. Českému názvu města Vitoraz pak odpovídá slovanská verze knížecího jména Vitorad. Název starobylého Vitorazského knížectví a s ním spojená legenda byly na světě.

Barbarossova hranice

Palackého následovníci nekriticky sledovali příběh, podle nějž přišla od jihu druhá slovanská vlna. Stejně jako Češi na severu založili Vitorazané na jihu svůj stát rozprostírající se od Dunaje k Lužnici. Byl by tu dodnes, kdyby ho nezničili Germáni, přesto Slované přežívali dlouhá léta a v mnoha vesnicích „Vitorazska“ používali jazyk příbuzný češtině ještě v 19. století.

Novodobí historici včetně uznávaného Dušana Třeštíka zpravidla drží logičtější výklad, že trestná výprava z roku 857 mířila do severních Čech, které jsou přece jen blíže severnímu Bavorsku, odkud její tři vůdci pocházejí. Město knížete Wiztracha lokalizuje Třeštík na hradiště Zabrušany u Teplic. Blíže zdravému rozumu je i poznámka regionálního historika Wolfganga Katzenschlagera, který upozornil, že o městu knížete Wiztracha se píše ve druhé polovině 9. století, přitom sídliště Stará Vitoraz (Altweitra) vzniklo až koncem 12. století. Vzniká díra tří set let, kdy nejsou zprávy o městě ani o Slovanech, kteří by tam žili.

Jisté je, že rakouští vévodové a česká knížata začali osídlovat pohraniční hvozdy ve 12. století. Z rakouské strany byli protagonisty mniši ze Zwettlu a příslušníci rodu Kuenringů, kteří také založili Starou Vitoraz. Spontánní kolonizaci ze severu i z jihu ukončil v roce 1176 válečný konflikt, kdy se Rakušané zamíchali do dynastického sporu Přemyslovců. Mír domluvil o tři roky později císař Friedrich Barbarossa, který stanovil první hranici jižních Čech s Dolními Rakousy. Její stručný popis o dvou větách má různé výklady. Podle jednoho odpovídá Barbarossova hranice dnešnímu průběhu hranic, které sledují řeku Lužnici, nicméně povodí horní Lužnice patří do Rakouska. Podle jiného výkladu se na rakouské straně ocitl i levý břeh Lužnice na severozápad od Gmündu. Ještě v roce 1185 si český kníže Bedřich nárokoval povodí horní Lužnice, které ovšem udělil lénem Kuenringům. Nejasnosti skončily definitivně v roce 1339, kdy byly hranice popsány v podobě, která vydržela do saint-germainské smlouvy.

S hranicí na Lužnici si dokáže mýtus o Vitorazsku poradit vysvětlením, že země byla Slovanům v průběhu 13. století ukradena. Hůře se vysvětluje, proč neexistují doklady o tom, že za touto hranicí ve středověku nebo na začátku novověku žili nějací Slované. Historik Jiří Oesterreicher publikoval rekatolizační seznam poddaných z celého panství Weitra z 16. století, který přitom neuvádí žádná jména, u nichž by bylo možné odhalit český základ. Z nejstarších názvů dvanácti obcí připojených k Československu mají slovanský základ jen Nakolice (Naglitz). Poměry se prokazatelně změnily teprve po nové kolonizační vlně na přelomu 18. a 19. století. Existují svědectví, že už v polovině 19. století převládala čeština v Rapšachu a přilehlých obcích Tušti, Dvorech, Kunšachu a Halámkách. Po roce 1869 se nejméně tisíc Čechů přestěhovalo za zaměstnáním na nádraží Gmünd vznikajícím na katastru Velenic (Unterwielands) společně s centrálními dílnami pro celou Dráhu Františka Josefa.

Podle sčítání z roku 1910 žilo ve „třinácti obcích Vitorazska“ 12 500 obyvatel. Z toho uvedlo jen 2200 českou národnost. O tom, že čeština byla mateřštinou většího počtu lidí, ovšem svědčí o deset let starší sčítání, při němž se přihlásilo 3600 Čechů. Polovina byla z okolí Rapšachu, druhá z Velenic.

Mluvte a myslete česky

Není doloženo, že podunajští Slované založili Vitorazské knížectví. Historická Weitra byla vždy německým městem, patří od raného středověku k Dolním Rakousům a o významném slovanském sídlišti v jejím okolí neexistují zmínky. Teprve 150 let před první světovou válkou se Češi začínají ve větším množství stěhovat za prací do okrajových oblastí Dolních Rakous. Přesto se vitorazský mýtus uplatnil ve velké politice, když posloužil k vysvětlení, proč je nutné k Československu připojit velenické nádraží v historickém Rakousku. Češi v jiných případech striktně trvali na obnovení historických hranic, výjimku na jihu Čech tedy bylo nutné nějak zdůvodnit.

„Čechové vitorazští! Odčiněna bude křivda, kterou po staletí nad Vámi páchali Habsburkové,“ stojí v provolání Vitorazského odboru Národní jednoty pošumavské k obyvatelům Velenic, Rapšachu a okolí. Dokument ze září 1919 místním vysvětluje, že budou připojeni k Československu, protože jejich předkové byli Češi a patřili ke Království českému. „Jste Čechové, mluvíte a myslíte česky. Ve své nové České vlasti budete radostně vítáni,“ zaručovali se úředníci ze svého pražského sídla. Na závěr slíbili „nový život“ a „šťastnou budoucnost pro Vaše děti“.

Je známo, že to dopadlo úplně jinak. Na nově ustavené západní Vitorazsko se sypala jedna pohroma za druhou a namísto dřívějších kolonizací zažil kraj po sobě celkem čtyř odsuny. Hned po připojení k Československu se z Velenic odstěhovaly stovky Němců do sousedního Gmündu, vedle toho odešlo 400 železničářů za prací do dílen v Sankt Pöltenu. Nahradili je dělníci z Plzně, s nimiž přišli i čeští úředníci a učitelé. Ti uprchli nebo byli vyhnáni po připojení regionu k nacistické říši, kde naopak mohli zůstat starousedlíci, kteří se přiznali k německé národnosti. To ovšem vedlo k tomu, že se jako „zrádci národa“ stali obětí divokého odsunu roku 1945, který je symbolizován masakrerm v Tušti. Tehdy bylo pobito čtrnáct vesničanů, z toho třináct Čechů – které revoluční gardy označovaly za „zrádce“. Prázdné vesnice byly dosídleny z Moravy a Slovenska, přesto značná část rodin musela zase pryč při budování pohraničního pásma, kdy se zplanýrovaly i dvě z dvanácti vesnic. Resentimenty z temných dob se nepodařilo překonat ještě v roce 1993, kdy obecní úřad v Suchdole odmítl pohřbít oběti z Tušti na místním hřbitově. Jejich příbuzní museli pozůstatky odvézt do Gmündu. Dnes žije v „západním Vitorazsku“ včetně třítisícových Velenic 5400 lidí, ovšem hlubší kořeny má na tomto území jen malá menšina.

Přes katastrofální důsledky pokusu o obnovení mýtického Vitorazska žije romantická legenda o slovanském knížectví dodnes. Připomíná ji například naučná stezka „Pamětí Vitorazska“, novodobé obecní kroniky se odkazují na dějiny Vitorazska, které prý zabíralo většinu rakouského Waldviertelu. „Území Západního Vitorazska představuje malou část původního Vitorazska, které původně patřilo k Čechám,“ stojí i v české Wikipedii. Teorii o druhé vlně Slovanů oživují někteří historici. Literární kritik Josef Kroutvor připomíná místního básníka Josefa Bartušku. „Vitorazsko představuje u Bartušky širší pojem, je vizí bez hranic,“ stojí v eseji, kterou publikoval Respekt. „Nikde se nesetkáme s hranicí a vstupem na cizí území. Nikde tu nepadne jediné cizí slovo, nenalezneme zde ani žádný německý název. Vše je do důsledku počeštěno, což dnes působí až podivně,“ píše Kroutvor o tom, jak tamní krajinu objevoval ve 20. letech český učitel.

Naopak se dosud přehlíží, v čem je příběh o Vitorazsku opravdu unikátní. Patří mezi nejlépe dokumentované historické lži, která byla navíc v tomto případě mimořádně ničivá. K úpadku regionu a vyhnání takřka veškerého obyvatelstva přispěla hlavně svým totalitním nárokem, aby místní lidé „mluvili a mysleli česky“. Nejde o krásnou legendu, odvážnou hypotézu či narativ, jak se dnes říká, vitorazská historie splňuje základní definici lži, jak ji zachovala filozofická tradice. Lží se stává domněnka, již se lhář snaží obelhávanénu podsunout jako prokazatelnou pravdu. Obelhávaný souhlasí, když mu je tato domněnka sympatická. „Lhář cílí přesně na to, že my něco, co je nám blízké, vezmeme za pravdu, takže na to spoléháme při našem jednání a nepovažujeme to jen za možnou hypotézu,“ vysvětluje například filozofka Bettina Stangnethová v knize Číst lež.

Tento průběh předpokládá lháře, který zřetelně chápe, že druhými lidmi manipuluje. Proto je možné připustit, že úředníci vznikajícího Československa patřili spíše na stranu obelhaných, těžko to však lze říci o tehdejších historicích. Věda pracuje s jasně stanoveným pojmem pravdy. Pokud vědec přijde s nějakým zjištěním, musí mít i každý jiný člověk přístup k faktům, na jejichž základě ke zjištění došel. Historik jako vědec přirozeně ví, že tvrzení o existenci Vitorazska na žádných jednoznačných faktech nestojí. Pokud ho přesto představuje jako historickou pravdu, pak se v nejlepším případě může označit za lháře z nedbalosti.

Město tří národů

Jako každá vydařená dovolená, má šťastný konec i prázdninová návštěva ve vymyšlené zemi Vitorazsko. Dvojměstí Velenice–Gmünd se stalo atrakcí nákupní turistiky, protože nabízí na kilometru čtverečním obchody a služby v rakouských i českých cenách a kvalitě. Po dlouhodobém poválečném úpadku se na obou stranách Lužnice konečně zastavil pokles obyvatelstva. Soužití už je bez problémů, rakouští důchodci nakupují na české straně domy a stravují se v místních hospodách, polovina aut v centru Velenic má v sobotu dopoledne rakouskou značku. Vývěsní štíty „Viet Spa“ nebo „Viet Restaurant“ ukazují, že komunikaci mezi kdysi znesvářenými národy mají na starost hlavně přistěhovalci z Asie, tvořící až pětinu obyvatel místních paneláků.

Nádraží, které Češi získali pomocí historické lži o Vitorazi, se stalo konečnou stanicí lokálek z českého vnitrozemí. Železniční dílny po listopadu 1989 několikrát zkrachovaly, nezaměstnanost však nehrozí, protože do velenické průmyslové zóny investoval největší světový výrobce automobilových doplňků, rakouská Magna. Starou železniční slávu kromě opravené secesní budovy nádraží nejvíc připomíná regionální expres, který každé dvě hodiny odjíždí do Vídně.