Zveřejnění československé opoziční iniciativy Charta 77 před 40 lety předznamenala divoká honička bílého saabu herce Pavla Landovského s vozy StB kolem poledne 6. ledna 1977 v pražských Střešovicích a Dejvicích. Ve stíhaném voze seděl vedle Landovského, který řídil, dramatik Václav Havel a spisovatel Ludvík Vaculík.

Snažili se vhodit do schránek 242 obálek opatřených adresami prvních signatářů s textem Charty 77, dosud nezveřejněné iniciativy, která požadovala, aby Československo dodržovalo mezinárodní úmluvy o lidských právech, jak se k tomu na podzim 1976 písemně zavázalo. Honičku připomene pomníček, který bude odhalen 5. ledna v místě dopadení, v pražské Gymnasijní ulici.

Obálky s opisy Charty 77 měli rozeslat všem signatářům a originální podání odvézt do budovy právě zasedajícího Federálního shromáždění a na další oficiální místa.

Text charty, který se zrodil v soukromí pražských bytů v prosinci 1976 a který koncipoval Václav Havel (název vymyslel dramatik Pavel Kohout), byl signatářům předkládán k podpisu kolem Vánoc. Každý signatář musel na zvláštní lístek formátu A5 vlastnoručně napsat jméno, adresu a text: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 ze dne 1. ledna 1977 a připojuji se k němu.“ Tyto kartičky u sebe schovával Kohout v bytě na pražském Hradčanském náměstí.

Samotné rozvážení a následnou honičku několikrát popsal sám Landovský. „Věděl jsem, že se ten den má jet, ale bylo domluveno, že pojede Vašek Havel. On měl takový kristovský komplex, chtěl jet sám, nechtěl do toho nikoho tahat. Ráno mi ale zavolal, že má prošláplou spojku u mercedesu. Později se ukázalo, že mu někdo přeřezal brzdový a spojkový hadičky. Tak jsem skočil do auta a vyrazil jsem k němu,“ vzpomínal Landovský.

Saab s Landovským vyrazil ze Smíchova přes Strahov a do Střešovic k Havlovým, kteří tehdy bydleli v ulici U Dejvického rybníčku. Tam do auta nastoupil Havel a Vaculík a Landovský je odvezl do nedaleké ulice V Průhledu, kde bydlel překladatel Zdeněk Urbánek. Landovský pak dojel „pro Chartu“ na Hradčanské náměstí ke Kohoutovi. „On měl byt v mansardě nad švýcarským velvyslanectvím, tam estébáci nemohli chodit jako do chlíva. Kufřík s těmi originál podpisy Charty vytáhl z takové bedny na košťata, lopatky a hadry,“ popsal později Landovský. Při odjezdu od Kohouta poprvé zaregistroval sledování.

„Přijel jsem k Urbánkovi a říkám: ‚Pánové, před barákem stojí volha a v ní estébák.‘ A samozřejmě rebel Vaculík říká: ‚Ty taky v každý volze vidíš hned fízla.‘ Všichni tam u Urbánka lepili obálky, až měli huby slepený. Když jsme po dvou hodinách vylezli na ulici, tak tu volhu ukazuju a Vaculík na to: ‚To je nějakej strejc, kterej si čte.‘ Nastartoval jsem a ten strejc se za námi rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka. Vaculík ale furt tvrdil: ‚No, to sú enem taková embéčka,‘“ vzpomínal Landovský.

V tuto chvíli začala honička v dejvických ulicích. Na Hanspaulce v ulici Na Šťáhlavce zastavili u poštovní schránky. „Vašek Havel vyskočil z auta a začal cpát do poštovní schránky obálky pro chartisty. Dost jsem ho popoháněl. Stačil jich tam nastrkat asi čtyřicet, když jsem v zadním okénku uviděl jejich auta s třímetrovými anténami,“ vzpomínal.

StB dopadla auto v Gymnasijní ulici. „Proti nám se v jednosměrce vyřítilo auto. Chtěl jsem vycouvat, ale jejich auta nás zablokovala i zezadu. Byli jsme v pasti. Naštěstí čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky bylo v ulici asi osm aut, z nich se vyřítilo asi dvacet chlapů. Jak jsme tam seděli zalígrovaný, tak Havel poznamenal památnou větu: ‚Tak to nám ten boj za lidský práva pěkně začíná.‘“

Kromě toho, že 6. ledna měl být text Charty 77 předán do Federálního shromáždění, bylo domluveno, že 7. ledna vyjde prohlášení najednou ve čtyřech světových denících. Tuto akci organizoval Kohout. Jak uvedl v memoárech z roku 2005 To byl můj život??, text se dostal přes hranice s pomocí Češky Ilony Drummové, která se vdala do Bavorska. Koncem prosince 1976 se v bytě Kohoutových čerstvě dokončený text naučila nazpaměť a v Německu jej pak „odrecitovala“ spřátelenému novináři Deutschlandfunku Hansi-Peteru Riesemu. Ten se znal s Kohoutem z dob svého působení v ČSSR, odkud byl počátkem 70. let vyhoštěn.

Text Prohlášení Charty 77 a jména signatářů pak dostal Riese od Kohouta prostřednictvím kurýra, o což se postaral diplomat Wolfgang Runge z německého velvyslanectví v Praze. Riese pak přesvědčil všechny šéfredaktory (britské Timesy, americký deník New York Times, německé Frankfurter Allgemeine Zeitung a pařížský Le Monde), aby text vyšel s datem 7. ledna. Přitom zapomněl, že Le Monde vychází již v předvečer. Zpráva o chartě se tak dostala do západních večerních zpráv už 6. ledna.

V Praze o půlnoci na 7. ledna první tři zadržené propustili. „Odvezl jsem Havla a Vaculíka domů a šli jsme spát. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách. Rok 1977 byl takový veselý, byl jsem pořád v pohybu. Kdyby to postihlo nějakého kluka z fabriky, na tom by se víc vyskákali. Já měl krytí, byl jsem známej,“ popisoval Landovský, který začátkem roku 1979 podobně jako část chartistů odešel do Rakouska.

V Rudém právu se již 7. ledna objevil první článek o chartě a o jejích signatářích pod titulkem Čí je to zájem. Známý článek Ztroskotanci a samozvanci, který charakterizoval signatáře jako „sluhy a agenty imperialismu, zaprodance, sionisty“ a podobně, pak vyšel v Rudém právu 12. ledna 1977.