Práce 4.0 v časech průmyslu 4.0. Pod tímto vzletným názvem se v pondělí 19. června konala konference za účasti zástupců ministerstev, odborné veřejnosti a českých i německých odborových svazů. Efektní termíny popisující celospolečenské fenomény stylem updatovaných verzí operačních systémů jsou v módě minimálně od doby, kdy se vžil název Web 2.0 – tehdy šlo o to, že koncoví uživatelé začali poprvé plnit kyberprostor vlastním obsahem.

Byla to éra masivního nárůstu popularity blogů a prvních pokusů o sociální sítě, nicméně v dobách, kdy se internet plnil křiklavými MySpace profily pubertálních slečen, na nichž se vzývaly modly tehdy populárního hudebního stylu emo a každý, kdo chtěl být aspoň trochu trendy, si vedl rozdrásaný on-line deník o strastech velkoměstského single života, si málokdo z běžných uživatelů IT technologií dovedl představit dopady nové povahy virtuálního světa. Rozvoj mobilních zařízení, vysokorychlostní internet a vzájemné sociální prosíťování během několika let výrazně proměnily široké spektrum oblastí: média, marketing, samotný způsob nakupování všeho od brambor po automobily i navazování partnerských vztahů. Práce jako taková samozřejmě nezůstala stranou.

Termín práce 4.0 popisuje situaci, kdy bude dále klesat potřeba lidského faktoru zejména u rutinních a mechanických činností. Robotizace v kombinaci s prosíťovanými smart technologiemi patrně v relativně nedaleké budoucnosti nahradí či minimálně výrazně sníží potřebu najímání méně kvalifikovaných pracovníků. Digitalizovaná automatizace se zřejmě nevyhne žádnému pracovnímu odvětví. Poradenská firma McKinsey, jejíchž služeb využívá většina velkých světových korporací, ve studii z roku 2013 uvedla, že technologiemi s největším dopadem na ekonomiku a společnost jsou nebo velice brzo budou cloudové služby, internet věcí, mobilní internet a 3D tisk. Všechno technologie související s digitalizací a virtuálním prostředím.

Zatímco zástupci technologických firem a odborníci na informatiku robotizaci a související disciplíny obecně vnímají tento trend jako sice svého druhu výzvu, nicméně výzvu pozitivní, z levé části politického spektra se ozývají hlasy líčící nadcházející změny na trhu práce v těch nejčernějších barvách. Na konferenci Práce 4.0 v časech průmyslu 4.0 byl zástupcem těchto názorů bývalý premiér, eurokomisař a v současné době poradce premiéra Vladimír Špidla.

Vzpoura robotů proti Špidlovi

Špidla se na konferenci nechal slyšet, že kvůli robotizaci ve dvacetiletém horizontu „zanikne až 53 procent pracovních míst v Česku“. Není úplně jasné, odkud bývalý premiér svá čísla čerpá. Předpovědi na dvacet let dopředu se v době, kdy se soustavně nedaří ani v rámci několika měsíců odhadnout výsledek událostí celosvětového významu, jako byl brexit nebo prezidentské volby v USA, zdají být poněkud furiantské. Digitalizaci přirovnal Špidla k průmyslové revoluci 19. století. S tou se podle něj tehdejší společnost také vypořádávala desítky let. Zapomněl však už zmínit, s jakými že to jevy ono „vypořádávání se“ souviselo: skokové zvýšení bohatství společnosti a HDP na hlavu, stejně dramatické navýšení průměrné délky života, populační boom. Koneckonců i sociálnědemokratické hnutí, jehož je Špidla současným reprezentantem, vzešlo ze společenských změn průmyslového věku. Jeden by řekl, že dnešní socialista bude na dobu velkých zápasů vlastních ideových praotců pohlížet smířlivěji.

Ještě ostřeji, s odborářskou rázností, se do mašin, jež hrozí vzít dělníkům práci, pustil předák Josef Středula. V interview pro server Info.cz nastínil chmurné zítřky: nezaměstnanost v Česku díky robotizaci podle něj „určitě poroste“, hrozí „radikalizace společnosti a nepokoje“, neboť lidé budou „chudí na druhou a určitě si nebudou moci kupovat výrobky produkované těmito stroji“. K dokonalému dojmu Středula zapomněl zmínit už jen to, že proletáři nemají co ztratit, pouze své iPhony. Jak vidno, levičáci v zemi Karla Čapka robotům moc nefandí. K jejich cti dlužno říct, že podobné námitky se z levé části politického spektra ozývají na celém světě.

Přitom to, zda robotizovaná budoucnost bude idylická, nebo spíš něco jako z Terminátora, můžeme do jisté míry nahlédnout už nyní a není třeba chodit nijak daleko – konkrétně v Německu. Největší ekonomika EU je také na čele pelotonu v zavádění prvků průmyslu 4.0, byť stále zaostává za skutečnými tahouny v této oblasti – USA a především asijskou konkurencí. (Ze dvou set tisíc průmyslových robotů prodaných v roce 2014 jich přes padesát tisíc putovalo do Číny, třicet tisíc do Japonska. Německý průmysl jako celek si objednal na dvacet tisíc těchto strojů.) Ukázkovým zařízením digitální fáze průmyslové revoluce je například továrna firmy Siemens v bavorském Amberku, kde se vyrábějí řídicí systémy Simatic pro automatizované linky. Výrobní zařízení a výrobky spolu komunikují pro zajištění co nejefektivnější organizace a optimalizace výrobních procesů. Podobných provozů vzniká v Německu stále větší množství, ostatně tlačí na to i vládní strategie Industrie 4.0, prosazovaná kancléřkou Merkelovou.

Stroje v Amberku, s trochou nadsázky, vyrábějí jiné stroje a samy si mezi sebou denně vyměňují terabajty dat, což v každém fanouškovi sci-fi možná vzbudí příjemné mrazení, nicméně zatím to v Amberku, zdá se, na vzpouru strojů a zotročení lidstva moc nevypadá. A nevypadá to ani na apokalypsu prorokovanou Špidlou a Středulou. Německo, v evropském kontextu lídr automatizace a robotizace, se s nárůstem nezaměstnanosti nepotýká. Naopak, počet nezaměstnaných od roku 2010 setrvale klesá. Zdá se, že zdroj levicové skepse vůči nadcházejícím proměnám ekonomiky a pracovního trhu je třeba hledat v tradiční socialistické vlastnosti: nedůvěře ve svobodný trh a svobodu občanů obecně.

Čemu naopak politici ražení Vladimíra Špidly fandí zcela nesoudně, jsou různé tabulky, předpovědi extrapolované ze stávajícího statu quo, s nulovým přihlédnutím k možnosti adaptace trhu i lidí, na dekády rozplánované strategie a stavění vzdušných zámků v podobě dlouhodobých cílů, to vše obvykle vysezené na různých subkomisích a nadvýborech v rámci unijního aparátu. Pokud někdo v roce 2017 tvrdí, že v roce 2030 ubude třicet či padesát procent pracovních míst, nelze těmto předpovědím dávat větší váhu než věštbám antických haruspiků, kteří hledali obrazy budoucnosti ve střevech obětovaných zvířat. Nahlížet technologický pokrok ludditskou optikou, v níž stroje berou dělníkům práci, je jistě absurdní. Přesto není pochyb, že blížící se nástup tzv. průmyslového internetu, tedy vzájemně spolu komunikujících smart strojů a zařízení, který značně omezí potřebu lidských pracovníků pro výkon rutinních činností, společnost promění právě tak, jako to předtím udělal internet „normální“.

Spíše než zubožení dělnických mas roboty budou však muset společnosti vyspělých států řešit jiné problémy: digitální gramotnost obyvatel, potřebnou pro uplatnění na mnohem tekutějším pracovním trhu, úbytek obyvatel v ekonomicky produktivním věku a naopak nárůst občanů ve věku velmi vysokém, zkracování pracovní doby a zároveň určení hranic, kdy ve věku neustálé on-line dostupnosti mají být zaměstnanci elektronicky dosažitelní zaměstnavatelem a kdy mají jednoznačné právo na „digitální volno“, nebo zdaleka ne jen z levicových pozic hraná karta nepodmíněného základního příjmu.

Svět bez řidičů

Jedním z nejpovolanějších lidí v Česku na téma robotizace a digitalizace průmyslu je zakladatel Centra umělé inteligence na ČVUT, profesor Michal Pěchouček. Ten v roce 2013 spolu s obchodním partnerem prodal svou firmu Cognitive Security, zaměřenou na preventivní poskytování antivirové ochrany, americkému gigantu Cisco. To je firma, na níž, jak její zástupci i z reklamních důvodů rádi uvádějí, „běží internet“. Většina routerů a dalších síťovacích prvků užívaných nejen v USA jsou totiž výrobky právě tohoto technologického koncernu. Pěchouček v debatě na téma Průmyslu 4.0 v rámci televizních Otázek Václava Moravce uvedl, že problém nespočívá ani tak v robotizaci a automatizaci jako takové jako spíše v nepřipravenosti vzdělávacího systému a podnikatelského prostředí na tyto jevy. Podle Pěchoučka se změny zdaleka nebudou týkat jen oblasti výroby a méně kvalifikovaných zaměstnanců: právě zapojení stále pokročilejších systémů umělé inteligence se dotkne třeba i manažerských pozic nebo segmentu služeb.

„Náš vzdělávací systém je značně konzervativní a nepřipravuje absolventy na podmínky na trhu práce, které se velmi brzy výrazně změní. Stejně tak naše podnikatelské prostředí nesmí nové trendy pouze následovat, jako je tomu v současnosti, ale samo je utvářet. Ale podpora vzniku start-upů a malých technologických firem je zatím na velmi nízké úrovni,“ řekl Pěchouček. Jeho recept na zvládnutí probíhající digitální revoluce je jasný: kvalitní vzdělávání, rekvalifikace a vysoká úroveň specializace.

Potvrzují to i odhady ze zemí, které mají v robotizaci větší náskok: v USA se odhaduje, že do dvaceti let zcela zmizí profesionální řidiči. Do systémů automatického řízení už investuje většina velkých automobilek, na špičce je Tesla, vlastní samořídicí auto vyvíjí Google. Zatím je to sice jen futuristický koncept, který závisí na implementaci řady dalších technologií, např. systému senzorů v ulicích a veřejných komunikacích obecně, jež budou s automatizovanými vozy komunikovat, a zajišťovat tak bezpečí a plynulost provozu, ale nejen odborníci Tesly předpokládají, že automobily budou stále více fungovat na bázi sdílení: když nebude majitel samořídicí vůz (ideálně samozřejmě elektromobil) zrovna potřebovat, přihlásí ho do carsharingové aplikace typu Uber. Auto si pak bude samo nabírat zákazníky, v případě potřeby se samo natankuje či nabije a v určený čas opět samo zaparkuje na zvolené domovské adrese – nebo kde si majitel bude přát. Případné poškození či další komplikace auto okamžitě nahlásí a platby od zákazníků, prováděné bezdrátově, budou připisovány na účet majiteli.

I z toho je patrné, že obavy o „zánik pracovních míst“ jsou liché. Některé profese zaniknou, nové možnosti však přinesou zcela nové způsoby výdělku, které zatím zřejmě ani neumíme odhadnout. Sdílené užívání automobilů je jen jedna z stovek zajímavých možností, jež digitalizovaná ekonomika patrně přinese. Podmínky pro jejich realizaci se už teď rodí ve vývojových centrech technologických firem. Pěchouček poznamenal, že má-li Česko ve světě průmyslu 4.0 uspět a mají-li občané z jeho výhod profitovat, musí se země maximálně soustředit na to, aby co nejvíce podobně progresivních firem vznikalo i u nás. Základní podmínkou pro jejich vznik jsou kromě případné státní podpory a spolupráce privátního, akademického a státního sektoru především přehlednost právního prostředí a nízká daňová zátěž, stimulující podnikatelskou činnost.

Smysluplné zítřky

Odpověď na to, zda robotizace práce přinese větší úroveň blahobytu, nebo naopak nezaměstnanost a lidové bouře, můžeme zatím hledat pouze v minulosti. A ta mluví jasně: technologický pokrok s sebou zatím vždy nesl zvýšení kvality života. Lidé se dožívali vyššího průměrného věku, měli více času na své záliby a společnosti výrazně bohatly. Není zatím příliš mnoho důvodů domnívat se, že tomu nyní bude jinak. Optimistické předpovědi dokonce mluví o nadcházející éře jako o „digitální renesanci“. Tedy době, kdy všeobecná datová prostupnost a převzetí většiny rutinních činností roboty povede k situaci, kdy se mnohem větší množství lidí bude moci zabývat kreativní a smysluplnou činností, což bude opět akcelerovat rozvoj ve všech oblastech života.

Plně digitalizované společnosti zítřka budou podle těchto vizí natolik bohaté, že přistoupí i k realizaci myšlenky nepodmíněného základního příjmu, tedy jednotné dávky pro všechny občany bez rozdílu. Tento koncept dnes zvláštním způsobem spojuje levicové politiky, libertariány i šéfy firem na technologické špičce jako Marka Zuckerberga či Elona Muska. Právě vizionářský zakladatel Tesly a Space X říká, že vzhledem k efektivitě robotů, kteří převezmou většinu lidské práce, bude produkce extrémně levná, a dospějeme tak k ekonomické hojnosti. Základní nepodmíněný příjem umožní rostoucímu počtu lidí s částečným nebo nárazovým zaměstnáním pokrýt základní výdaje a věnovat se pro ně smysluplnějším činnostem.

Stále je pochopitelně teoreticky možná i druhá varianta: že společnosti se rozdělí na privilegovanou elitu technologicky zdatných odborníků a kastu korporátních zaměstnanců, zatímco masa zbytku populace bude živořit v podmínkách permanentního boje o špatně placená nekvalifikovaná místa, jejichž počet bude navíc nadále snižovat další automatizace. Relevantnější námitkou je pak otázka, zda i za předpokladu, že bohaté společnosti zajistí důstojný život všem občanům, například formou nepodmíněného základního příjmu, neztratí lidský život bez práce smysl. A pak je tu poslední, patrně nejpravděpodobnější varianta: totiž že ani ti nejzasvěcenější insideři nejsou schopní předvídat dopady technologického pokroku na dobu delší, než je horizont několika málo let. Tekutá a stále zrnitější povaha reality to prakticky znemožňuje. Dnes jsou pro nás dělníci rozbíjející stroje, jež jim ulevily od úmorné práce, symbolem zpátečnictví. Další generace se možná budou dívat na současné obavy o povaze robotizované budoucnosti podobným pohledem. Pohledem poučeným o zkušenost, kterou si nedokážeme ani představit.