Země jako pašalík

  - Foto: Reuters
Země jako pašalík

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Asi třetí věta, kterou Chorvatsko slyšelo od designovaného premiéra, zněla: „Jsme zde všichni proto, abychom sloužili chorvatským budovám…“ Muže, kterého prakticky nikdo předtím neviděl, nikdo o něm neslyšel, a především – nikdo ho neslyšel mluvit. Alespoň tedy mluvit chorvatsky… Internetové vyhledávače zahltila ten den dvě slova: Tihomir Orešković. Chorvatský premiér, který mluví chorvatsky se silným anglickým přízvukem a tak lámaně, že nejenže nedokázal vyslovit poděkování prezidentce Kolindě Grabarové Kitarovičové za důvěru („povjerenje“), ale především si popletl občany (gradjani) s budovami (gradjevine). Nový chorvatský premiér byl pro Chorvaty 23. prosince 2015 ještě větším překvapením, než když se Češi v dubnu 2009 dozvěděli, že jejich premiérem bude jakýsi Jan Fischer.

A podobnosti s Českem budou pokračovat. Orešković je totiž plodem podobného znechucení politikou, jaké vládne u nás. I on má jaksi „nepoliticky“, „manažersky“ postavit silně se potácející Chorvatsko na nohy. Protože umí řídit velkou firmu, bude umět řídit stát. Orešković ovšem není Babiš. Nevytvořil si svou stranu, jenom ho politici „vytáhli“ při složitých povolebních jednáních z postu finančního ředitele pro Evropu farmaceutického gigantu TEVA. Orešković ostatně pracoval ve farmaceutickém průmyslu od začátku své kariéry v roce 1992 – ovšem v Kanadě, kde jako dítě chorvatských emigrantů vyrůstal a žil do roku 2009. A ve vysokém byznysu se zjevně bavil více anglicky než chorvatsky, takže je na tom s mateřštinou trochu na štíru. Ovšem není první v postjugoslávském prostoru. Teď se totiž začali smát Srbové, že se po nich jejich chorvatští sousedé opičí.

Čí je to loutka?

Podobnost je zarážející. Nuže: v roce 1992, když Slobodanu Miloševičovi teklo do bot, jmenoval předsedou vlády veřejnosti neznámého Milana Paniče, srbského emigranta v USA a – pro změnu – byznysmena v oblasti farmaceutického průmyslu. Měl zachránit kolabující srbskou ekonomiku a trochu vylepšit obraz země na mezinárodní scéně. Mluvil taky tzv. Serglish (Serbian English), ostatně stejně jako třeba srbský následník trůnu, korunní princ Alexander. Na sociálních sítích se tak Srbové a Chorvati chvíli předháněli, kdo nasdílí lepší video, kde se mluví „Serglish“ nebo „Cronglish“, popřípadě kdo vytvoří zábavnější infografiku (na jedné z těch povedenějších děkovaly významné záhřebské budovy novému premiérovi za to, že si jich konečně někdo všiml…). Každopádně, s Paničem to dopadlo špatně, když nechtěl dělat Miloševičovi loutku, rozkmotřili se a do roka byl zpět v USA. Otázka je, čí loutkou má být ekonom Orešković.

Listopadové volby v Chorvatsku dopadly patem mezi dvěma nejsilnějšími bloky: levicovým „Chorvatsko roste“, vedeným sociálními demokraty, a pravicovou „Vlasteneckou koalicí“ (kde se to ovšem bývalými komunisty také hemží). Rozdíl mezi nimi je v podstatě rozdílem mezi jakýmsi národním socialismem a eurosocialismem. Ekonomicky skoro nulový, politicky pak takový, že jedni jsou ještě o dost větší nacionalisté než druzí.

Smál se ovšem třetí vzadu, nové hnutí Most – původně lokální protikorupční hnutí z města Metković v jižní Dalmácii, jež profitovalo ze znechucení politikou obou hlavních bloků, které se u moci střídají od roku 1990. Ve 150členném parlamentu získal Most klíčových 19 míst. Z těch už, pravda, zbylo jen 14, protože soudržnost bojovníků proti korupci je podobná jako u nás, ale aby očista Chorvatska mohla začít, nahradí je poslanci z hnutí trestně stíhaného záhřebského starosty Milana Bandiče (čelí asi 250 žalobám). A byl to právě Most, vedený ambiciózním 36letým psychiatrem Božo Petrovem, kdo po dlouhém hraní na obě strany vytáhl z kapsy nestranického kandidáta Oreškoviče, jenž má řídit stát – jak jinak než – jako firmu! A jestli je Orešković naivní dobrák, který neví, do čeho jde, nebo muž mocných byznysových skupin, jež minimálně od určité doby stojí za hnutím Most, to je otázka za milion (kun).

56 starostových sekretářek

Ať tak či onak, nebude to mít snadné. Tahle firma je totiž před bankrotem. Obě hlavní strany dělaly od vzniku nezávislého Chorvatska totéž: zadlužovaly, rozhazovaly, zvyšovaly daně a používaly státní službu jako pašalík pro své příznivce. V Chorvatsku například existuje kategorie zasloužilých občanů, kteří (popřípadě jejich vdovy) pobírají zvláštní důchod. Jsou to třeba umělci, bývalí ministři či diplomaté. O 89 vládních limuzín se stará 39 zaměstnanců (nejde o řidiče, ale o opraváře a myče aut). Starosta Splitu má 56 sekretářek a 127 poradců. Zemědělství se za deset let zmenšilo skoro o čtvrtinu, počet úředníků na ministerstvu zemědělství a v zemědělských agenturách podřízených samosprávám naopak stoupl o polovinu.

Zákoník práce je natolik komplikovaný, že jistá legendární soudní zapisovatelka ve Splitu už deset let odmítá všechny pracovní úkoly s tím, že je na ně překvalifikovaná, a soudí se se všemi nadřízenými. Na ministerstvu školství má i tajemník svého tajemníka. Miliardu kun ročně (do minulého roku, kdy byla tato absurdita nikoliv zrušena, ale dočasně suspendována) dostávali státní zaměstnanci jako odměnu za věrnost, že nevyměnili zaměstnání (v zemi se skoro 20% nezaměstnaností). Zdálo by se být chvályhodné, že Chorvatsko mělo už dávno před vypuknutím migrační krize Institut pro migraci, kdyby tam ovšem zaměstnanci nedocházeli jen v úterý. Zaměstnanci v oddělení ochrany spotřebitele a finanční gramotnosti na ministerstvu financí se také nepředřou: měsíčně převezmou zhruba deset podnětů od občanů, které… předají národní bance.

Na druhou stranu, aby měl Andrej Babiš odkud brát inspiraci, majitel malé rodinné kavárny musel zaplatit 20 000 kun pokuty za to, že nedal své manželce výplatní pásku. Jiný přišel o 1800 kun za starší verzi knihy přání a stížností. Další přišel o několik tisíc kun proto, že pustil zaměstnance na dovolenou, aniž by to tento písemně nahlásil 15 dní předem. A legendární záhřebský pekař Azgan Quenai dostal třikrát pokutu 30 000 kun za to, že vždy na konci zavírací doby rozdával sociálně slabým chleba, který se ten den neprodal, zdarma. Bez účtu…

A to jsme ještě nemluvili o územně-správním dělení, které trumfne i zpackaný český systém krajů. Země s 4 200 000 obyvateli je rozdělena na 20 krajů neboli žup (se Záhřebem 21), každý s armádou nejméně 1900 úředníků. Deset žup je naprosto neživotaschopných už jen proto, že mají méně než 150 000 obyvatel. A takový ostrov Brač se 14 464 obyvateli má osm samosprávných okresů, osm územních plánů, osm krizových plánů a samozřejmě osm samosprávných administrativ.

Fascinující ovšem je, že i v této situaci jakéhosi degenerovaného socialismu jsou veřejnost i elity přesvědčeny o jasném viníkovi: kapitalismu. Chorvatsko podle nich úpí pod knutou neoliberalismu (mimořádně ošklivé slovo, na jehož ošklivosti se výjimečně shodnou nacionalisté s levičáky). Ať už za to může rozkradená privatizace 90. let, nebo jakýsi imanentní odpor Jihoevropanů k anglosaskému liberalismu, je to prostě tak a jakékoliv zásadní reformy jsou z podstaty věci nemožné. Předpokládá to totiž elementární důvěru ve volný trh, jinými slovy – v kapitalismus.

Autor je publicista, specializuje se na Balkán

22. ledna 2016