Ve vyspělém světě se stalo rozšířenou módou paušálně kritizovat centrální banky. Hlavní linie útoku je zhruba tato: centrální banky jsou po roce 2008 extrémně aktivistické, dělají toho příliš a jejich činy mají nadmíru škodlivé dopady na ekonomiku. Tento příběh je paradoxně podobně populární i mezi jinak nesmiřitelnými ideovými odpůrci, třeba libertariány a neomarxisty.

Přitom jde často jen o nepochopení podstaty měnové politiky a stávajícího peněžního systému. Centrální banky v něm usilují o dlouhodobou cenovou stabilitu. To je zhruba totéž jako snaha lékaře udržet optimální teplotu těla pacienta. Nedopustit jeho přehřívání, ale ani podchlazování. Obojí totiž může působit vážné zdravotní potíže, či dokonce smrt. Když tedy centrální bankéři bojují ve vyspělém světě proti deflaci (poklesu cenové hladiny) způsobené slabou poptávkou, jsou stejně „aktivističtí“, jako když bojují proti vysoké inflaci tažené naopak příliš silnou poptávkou. Obojí znamená cenovou nestabilitu, jen s opačným znaménkem. A obojí může znamenat závažné ohrožení zdraví ekonomiky. Je to zcela symetrický boj, jeho veřejné hodnocení je však nepochopitelně asymetrické. Zejména ve státech s finančně velmi konzervativní populací. Mezi ně patří samozřejmě i Česko, země opatrných drobných střadalů, v níž mají lidé v průměru stále více naspořeno, než kolik dluží. I u nás mají lidé stále strach z inflace, přestože ta byla vloni nejnižší za 13 let a Česká národní banka se naopak snažila po roce 2013 vyhnout opačnému riziku zničující deflace.

A další kopanec: měnová politika má podle kritiků redistribuční efekty, někomu bere a někomu dává. Ano. Ale to zase platí vždy a za všech okolností. Zvýšení úrokových sazeb potěší střadatele, nikoli dlužníky, při snížení je tomu opačně. Silnější kurz mají rádi importéři, slabší exportéři. Měnová politika vždy svými činy redistribuuje bohatství. Aby totiž vůbec měla smysl, musejí mít její kroky v různých okamžicích nutně nestejné dopady na různé skupiny obyvatel. To není vada měnové politiky, ale její definice!

Kritika přílišného aktivismu pak bývá opakovaně zcela nelogicky doplňována poukazem na to, že se centrálním bankám tak jako tak nedaří naplňovat jejich inflační cíle, a jejich snažení je tedy marné a měnová politika neúčinná. Někteří komentátoři jsou dokonce schopni říct obě tyto věci v jedné větě. Komické, ne? Je to stejné jako někoho obvinit, že střílí slepými náboji, ale po jeho řádění zůstává spousta mrtvých a raněných. Vše je přitom jinak. Neplatí, že centrální banky toho dělají příliš, a přitom jim dochází munice. Dělají zhruba to, co je třeba, a munice jim zbývá dost.

Silné konstatování? Ne tak docela. Centrálním bankám v západním světě se podařilo během finanční krize a po ní udržet téměř fascinujícím způsobem cenovou stabilitu a kupní sílu peněz a nedopustit zničující deflaci, poklesy cen aktiv o desítky procent a úplný rozvrat finančního sektoru a reálné ekonomiky, který by po tak masivní krizi bez jejich zásahů nastal. Právě to by přece byla chyba. Přitom to, do jaké míry mohly centrální banky naopak přispět ke vzniku krize, je na jiný text. Stejně jako hodnocení toho, jaké specifické metody k tomu jednotlivé banky použily. I já bych podepsal, že ne všechny jsou vhodné všude a ne všechny se musejí každému stejně zamlouvat.

V systému elastických peněz bez vnitřní hodnoty nicméně platí, že jejich množství se prostě v čase mění. A dokonce měnit musí, aby jejich kupní síla v průběhu cyklu zůstávala zhruba konstantní. Navíc peníze netvoří jen centrální banky, ale ve větší míře banky komerční. V našem systému je každé poskytnutí nového úvěru vytvořením peněz a jeho splacení jejich destrukcí. Proto množství peněz není podstatné, cenová stabilita ovšem ano. Zvětšování bilancí centrálních bank je tak „jen“ důkazem toho, jak hluboké problémy měla řada ekonomik po roce 2008, když k udržení kupní síly a cenové stability musely centrální banky vykonat tolik. Ne proto, že byly „aktivistické“, ale proto, že se držely víceméně úspěšně svého mandátu. Zdá-li se toto tvrzení někomu arogantní, pak nabízím důkaz. Lidé volí svými peněženkami. Kdyby kupní síla jejich peněz byla po roce 2008 otřesena, hledali by spontánně ke svým domovským měnám náhražky (jiné měny, drahé kovy, komodity či inovativní způsoby úspor). Ke smůle kritiků centrálních bank se to ve vyspělém světě děje spíše zřídka.

A jestli nyní v řadě zemí centrální banky podstřelují své inflační cíle – optimální „teplotu ekonomiky“ centrální bankéři obvykle definují inflací na úrovni zhruba 2 % –, pak je to nepříjemné, ale ne katastrofální. Tím spíše, že část poklesu cen je dána levnou ropou, tedy cenovým šokem, který má příznivé hospodářské účinky – minimálně v zemích, které jsou jejími čistými dovozci. A mezi ně patříme.

K debatě o úspěšnosti centrálních bank při naplňování jejich cílů nabízím tuto paralelu: hodnotili byste jako neúspěšnou firmu, jíž by tržby nerostly dva roky po sobě o plánovaná dvě procenta, ale třeba jen o jedno? Těžko. Řekli byste si, že to je jen drobná odchylka od záměru. Soukromým firmám se plánované a skutečné zisky či obraty liší klidně o desítky procent, a to operují v jednodušším prostředí, s menším počtem proměnných než centrální banky. Jen pro pořádek: tím neříkám, že se centrální banky nemají snažit dosahovat svých cílů lépe. Mají. A nesmějí jistě nechat destabilizovat inflační očekávání. Jen je třeba mít při jejich hodnocení jistý smysl pro proporce. A také netvrdit, co není pravda. Třeba, jak jsem již naznačil, že arzenál měnových nástrojů je vyčerpatelný a blíží se svému limitu, což se opět domnívají někteří komentátoři. Zbraní má měnová politika hodně, a nábojů dokonce nekonečně mnoho, jen mají různou ráži a v různých okamžicích nestejnou účinnost. A každá zbraň není vhodná pro každý moment a každou zemi. V zásadě je ale schopnost centrální banky tvořit i destruovat peníze teoreticky neomezená.

Je tak asi načase říci často neznalé kritice centrálních bankéřů „basta“. Vždyť nikdo z kritiků zatím jasně, srozumitelně a důvěryhodně nesdělil, proč by měla být cenová stabilita špatná, jaké jiné klíčové cíle by měly centrální banky ve stávajícím peněžním systému mít a co zásadně jinak měly po roce 2008 dělat. Koneckonců, zkuste najít jednu jedinou centrální banku, jež po finanční krizi opustila kanonický režim cílování inflace, který léta praktikuje i ta česká. Neobjevíte jedinou.

Autor je viceguvernér České národní banky