Pro spoustu lidí to jsou jen obyčejné tovární haly, sklady, cukrovary nebo pivovary. Jenže mnohé průmyslové areály jsou skutečnými památkami, byť na to nemají papír od památkářů. Vyrostly třeba v 19. století, ale i dříve, mají architektonickou hodnotu, příběh. Od počátku 90. let, ale vlastně už i dříve, spoustu z nich nenávratně zaniklo a mnohým demolice reálně hrozí. Přicházíme tím o část naší historie.

Ringhofferovy závody na pražském Smíchově, Ivančický viadukt na Moravě, cukrovar Herrmanna Redlicha ve Slavkově u Brna, pivovar knížete Lichtenštejna v Lanškrouně nebo městská jatka v Jablonci nad Nisou. To je jenom několik příkladů starých průmyslových areálů, které už uvidíte nanejvýš na obrázku. Zmizely celé nebo jejich podstatná část. Například z Ringhofferových závodů neboli ČKD Tatra Smíchov, kde se mimo jiné natáčel film Marečku, podejte mi pero, zbylo jen průčelí. Za ním je nové nákupní centrum.

„Likvidace Ringhofferovy továrny a vše, co tomu předcházelo, znamenala první větší rozčarování: od privatizace pozůstatku závodu s účastí managementu bývalého socialistického podniku přes chaotický proces prohlašování a opět upouštění od ochrany ministerstvem kultury, především pak lehce zneužitelná nejednotnost až zarytost odborné veřejnosti při posuzování průmyslového dědictví, po projektanty a developery ochotné prosadit cokoli, aby si udrželi zakázku. Byla sdělením o atmosféře doby, s obecnější platností,“ uvádí se v úvodu několik let staré publikaci Co jsme si zbourali, kterou vydalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze.

Nejvíce demolicí letos

Kniha obsahuje desítky příkladů průmyslových staveb z celé republiky, které nenávratně skončily v hromadě suti. A na jejich místě nejčastěji vyrostly právě nová nákupní centra a parkoviště. „Smíchovem to jistě nezačalo. Orientační seznam nejznámějších zaniklých staveb průmyslového dědictví z registru Výzkumného centra průmyslového dědictví zahrnuje přes sto objektů a areálů zbouraných od sedmdesátých let 20. století do konce devadesátých let. Z toho třicet pět jich zaniklo v letech devadesátých. S tím, jak se vzdalujeme začátkům industriální éry, tempo zániku zřetelně akceleruje,“ uvádí se v knize.

A vedoucí Výzkumného centra průmyslového dědictví Benjamin Fragner dnes, několik let po vydání publikace Co jsme si zbourali, pro Týdeník ECHO říká: „Ještě nikdy nebylo tolik demolicí jako letos.“

Výzkumné centrum v uplynulých letech zmapovalo stavby průmyslového dědictví ve všech krajích. Zatím jich ještě zbývají stovky a některé se před úplnou devastací podařilo dokonce zachránit a najít pro ně nové využití. I když – negativní případy pořád převažují.

Impuls těšnovského nádraží

Zájem o záchranu industriálních památek je ovšem mnohem starší a sahá až do předlistopadových dob. Odstartovala ji demolice Denisova nádraží na pražském Těšnově na jaře 1985. Nádraží zde stálo od roku 1875 a cestujícím sloužilo bezmála sto let. Uzavřeno bylo v roce 1972, po zrušení tratě do Vysočan. Novorenesanční budovu nádraží odstřelili o více než deset let později, mimo jiné i proto, že z části překážela pražské magistrále.

„Tehdy se poprvé na vlastní kůži setkáváme se zkušeností, že až demolice, která se stala vyústěním diskusí, mocenských vlivů a ambicí, zapůsobí i jako katarze, zbystření pohledu, impuls pro vyhraněnější zájem a obavy o mizející hodnoty,“ uvádí se v knize Co jsme si zbourali.

Podobnou reakci, i když o více než dvacet let dříve, vyvolalo zbourání portiku londýnského nádraží Euston v roce 1962. Reakcí byl rozhořčený nesouhlas a mobilizace hnutí za záchranu průmyslového dědictví – a to nejen napříč Velkou Británií, ale třeba i v Německu. V 70. letech se dokonce zformovala mezinárodní nevládní organizace na záchranu průmyslového dědictví TICCIH.

V socialistickém Československu ve druhé polovině 80. let likvidace těšnovského nádraží nejspíš přispěla i k založení Sekce pro ochranu průmyslového dědictví při Národním technickém muzeu, jejíž vůdčí odbornou osobností se stal architekt Emil Hlaváček.

Jak se bortily iluze

Ve všeobecné polistopadové vlně euforie, že teď bude lépe, se nesla i naděje odborníků, kteří se zajímali o osud a budoucnost objektů průmyslového dědictví. „Spontánní pohyb naší společnosti k demokracii přináší s sebou i u nás naděje na všestrannou obnovu její efektivnosti, povýšení její celkové úrovně kulturní s proměnou struktury jejích hodnot,“ uvedl architekt Hlaváček počátkem 90. let.

Jenže realita začala válcovat ideály. S přibývajícími demolicemi se bortily i iluze. A zásadní ranou se stala i zmiňovaná likvidace Ringhofferovy fabriky na Smíchově, z níž zbylo pouze průčelí. Přišlo vystřízlivění.

Ringhofferové byli slavná podnikatelská rodina, která se proslavila především výrobou železničních vagonů a tramvají. Jejich podnik byl jedním z nejvýznamnějších průmyslových závodů v Rakousku-Uhersku. Nejznámější továrna sídlila právě na pražském Smíchově, kde se vagony vyráběly od poloviny 19. století. „Dodnes ji připomíná pohled na tuto část Smíchova, příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území. Ve fasádě banálního komerčního stánku zůstalo vetknuté torzo zdi zbylé po slavné Ringhofferově továrně,“ uvádí se v publikaci Co všechno jsme si zbourali.

Po celé republice jsou rozesety opuštěné areály starých továren, cukrovarů nebo pivovarů. Na mnohé z nich je uvalena exekuce, jsou na ně navázány nikdy nesplacené úvěry. Památka po neúspěšné privatizaci, podnikatelském krachu, ale třeba také po spekulacích s nemovitostmi. Některé objekty jako by byly zabaleny do přediva různých zájmů, vazeb a nikdy neuskutečněných plánů. Ale vidět je pouze chátrající objekt bez střechy a s rozpadajícími se zdmi.

Už moc času nezbývá

Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví připomíná, že existují i příklady dalšího využití opuštěných průmyslových areálů, což je také jedním z cílů centra – nové využití pro industriální stavby.

Podařilo se například přestavět pivovary v Opavě nebo v Děčíně. Často se mění průmyslové stavby na kanceláře nebo sídla firem, jak je tomu například u pražské společnosti Economia. Bývalé povoznictví a garáže na pražském Smíchově se přestavěly na prodejnu italských lahůdek. V Hradci Králové se někdejší textilka změnila v knihovnu. Některé zavřené průmyslové objekty slouží jako památka pro turisty.

„Průmyslové objekty, pro které se najde veřejné využití, například pro kulturní nebo sociální účely, obvykle dopadají nejlépe,“ uvedl Fragner pro Týdeník ECHO. Od počátku 90. let se v Česku uskutečnilo několik bienále a konferencí se zaměřením na průmyslové dědictví – ta poslední na konci srpna v Ostravě. Jejím cílem bylo ukázat, že 25 let po listopadu 1989 už nezbývá mnoho času se zbylými chátrajícími továrnami, sladovnami nebo sklady něco udělat.

Významný světový znalec průmyslového dědictví, Sir Neil Cossons, na konferenci v rámci bienále Industriální stopy v roce 2007 ve staré kanalizační čistírně v pražské Bubenči prohlásil: „Společnost, která chápe, pečuje a stará se o minulost jako o součást svého současného úspěchu a vitality, se může těšit z vyhlídek a hodnot, které by jí jinak byly odepřeny.“