Komunista, estébák, šmelinář, odsouzenec na smrt, ale i zachránce. Charakteristik muže, jehož neobyčejný život rámují poválečné dějiny Československa, je mnoho. Přesto jeho příběh zůstává víceméně neznámý. Zdeněk Toman.

Hned pět jmen je v archivech Státní bezpečnosti uvedeno u komunisty, který po válce řídil rozvědku ministerstva vnitra: Zdeněk Goldberger, Zoltán Goldberger, Zdeněk Toman, Zoltán Toman a Zolo Toman. Židovské historické prameny přiznávají Zdeňku Tomanovi významnou roli při podpoře židovských partyzánů a nelegální migraci evropských Židů do Palestiny pod britskou správou.

Zdeněk Toman se narodil na Podkarpatské Rusi v židovské rodině roku 1909 jako Zoltán Goldberger. Odešel studovat do Prahy a podle židovských pramenů si kvůli studiu v silně antisemitském prostředí změnil příjmení na Toman. Pravda ovšem je, že počešťování židovských jmen bylo za první republiky zcela běžnou záležitostí. A s antisemitismem to v předválečném Československu nebylo nijak žhavé. (Podle jiných zdrojů si ovšem jméno změnil až v následném exilu v Londýně.)

Po promoci na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Toman odchází přes Berlín do Anglie. Tady pracuje v Czech Refugee Trust, firmě přímo řízené zpravodajskou službou Intelligence Service, která rozhoduje o tom, kdo z Čechů dostane britské vstupní vízum. Později v Anglii pracuje pro exilové ministerstvo sociálních věcí.

Ač strávil válku v Londýně, je Toman politickým přesvědčením skalní komunista. A strana ho po roce 1945 vysílá na ministerstvo vnitra. Stává se šéfem politické rozvědky ministerstva vnitra (jedné z tajných služeb Československa). Tady Toman pracuje ve prospěch komunistů, ale především v prospěch osobní.

Pro vládu, nebo pro Židy? Nebo do vlastní kapsy?

Stopy vlivu šéfa československé politické rozvědky nese jedna důležitá událost dějin poválečné střední Evropy: tichá podpora transferu Židů z východní do západní Evropy a odtud do Izraele. Tajné akce mají historický název Velký odlet.

Uběhlo něco málo přes rok od konce holocaustu, ale Židé v Polsku se nemohou cítit bezpečně. V létě 1946 se v polském městě Kielce roznese mezi lidmi smyšlená zpráva o únosu dítěte. Do města, které nacisté od Židů dokonale vyčistili, se z koncentračních táborů vrací asi dvě stě lidí. Fáma o dítěti ukáže na ně. Ozbrojené síly polských komunistů s davem plebsu v patách a stovkami dělníků z oceláren začnou 4. července Židy masakrovat. Po šílenství jich zůstane 42 mrtvých.

Už tři dny nato, 7. července 1946, přijíždí do Prahy slečna Mary Gibbon jako zástupce UNRRA, Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu. Tajně vyjednává o přepravě Židů přes Československo do bezpečí. Za vládu vede jednání JUDr. Zdeněk Toman. Čechoslováci souhlasí, ale žádají zaplatit náklady za transport Židů přes své území. Jsou dohodnuty dvě evakuační trasy: z Náchoda přes Aš do americké zóny v Německu a jižní trasa přes Bratislavu do Vídně.

Mezi Náchodem a Bratislavou pendlují každých třicet šest hodin evakuační vlaky. Židé z Polska přejdou hranice, nasednou do vlaku a jedou do Bratislavy. Pak přes hranice směr Vídeň a dál do italských přístavů. Odtud pak do Palestiny pod britskou správou, která se přísunu nových židovských přistěhovalců brání zuby nehty.

Už v červenci takto odjede 17 903 polských Židů, v srpnu 32 441 osob, v září 15 882 osob, v říjnu 5682 osob. Za jeden transport dostávala československá vláda zaplaceno statisíce dolarů od židovských organizací prostřednictvím organizace UNRRA. Plus zřejmě další statisíce dolarů, které skončily jako úplatky v kapsách vládních úředníků. 

Herzogův dětský vlak

Kroky k záchraně Židů z Polska podnikl i nejvyšší rabín Herzog. Do Prahy přijel dne 25. července 1946 a dohodl s pracovníky UNRRA přijetí a dočasné ubytování židovských uprchlíků z Polska. Herzog plánoval převoz dětí zvláštním vlakem z Polska přes Československo do Francie a Belgie. Další cesta nebyla zřejmě naplánována, ale cíl byl opět jasný: Palestina. Předseda vlády Klement Gottwald souhlasil s pobytem uprchlíků na náklady vlády. I tento souhlas patrně vyjednal šéf politické rozvědky ministerstva vnitra Zdeněk Toman.

Rabín Herzog odcestoval z Prahy do Polska a zpět do Prahy zřejmě přijel 22. srpna 1946 s „dětským vlakem rabína Herzoga“. Z Prahy odletěl rabín o dva dny později do Paříže, aby připravil podmínky pro přijetí dětských uprchlíků. Britové odmítali vystavit imigrační povolení pro pasažéry „dětského vlaku“, kteří byli ubytováni v repatriačním táboře v Praze-Ďáblicích. Až po třech týdnech pokračoval vlak z Prahy do Alsaska-Lotrinska. Péči o děti v Praze platily židovské organizace Agudat Izrael, Gordonia a další.

Zbraně do Palestiny, perly do Londýna

Tomanův židovský původ a pozice šéfa politické rozvědky mu umožnily ovlivnit poválečné postoje Československa ke vznikajícímu státu Izrael, byť jeho motivy mohly být spíše zištné. Přeprava uprchlíků byla jen jedna stránka věci.

Zdeněk Toman vyjadřoval souhlas nebo nesouhlas jménem vlády Československa k obchodování s municí a zbrojním materiálem. O spoustu trofejního materiálu po německé armádě měli zájem seriózně se tvářící obchodníci. Zbraně a munice vyvážené s povolením doktora Tomana za hranice republiky pak často končily v rukou židovských partyzánů. Tato výzbroj hrála klíčovou roli ve válce o nezávislost židovského státu.

Nebyly to však jen zbraně, s čím Toman obchodoval ve jménu státu. Jabloneckou bižuterii vozí armádní kurýr Adolf Püchler do Londýna. Nákup za koruny, prodej za libry. Kurýr měl slíbenu čtvrtinu zisku. Kurz na černém trhu byl deset tisíc liber za tři miliony korun československých. V transakci šlo zhruba o objem padesáti tisíc liber.

Cestovní příkazy mělo vystavovat ministerstvo národní obrany, i když šlo o akce rozvědky ministerstva vnitra. Do Anglie putovala jablonecká bižuterie československým vojenským letadlem v několika pytlích. Celkem šlo přibližně o pět případů transportu bižuterie z Prahy do Londýna. Jednalo se zejména o perly, u nichž byl značný rozdíl mezi prodejní cenou v Československu a v Anglii.

Při jednom z prodejů byl zatčen anglický překupník, ale zdroj neprozradil. Perly anglický překupník zpronevěřil. Rozvědce ministerstva vnitra chyběly peníze v pokladně, hrozilo prozrazení nelegálních obchodů s bižuterií. Kurýr československé tajné služby Püchler v Londýně skrz úplatky advokátům odvrátil podezření. Na transakcích s bižuterií vydělal Toman asi dvacet tisíc liber čistého zisku (nákup v Liberci za 3,8 milionu korun a prodej v Londýně za pětatřicet tisíc liber).

Zisk měl jít ve prospěch volebního fondu KSČ, skončil ale zřejmě přímo u Tomana. Další šmelinou komunisty Tomana byl nákup nedostatkového zboží v Londýně a jeho následný prodej v Praze. Komunistickým prominentům nechal dovážet ze zahraničí, většinou v rozporu se zákonem, cigarety, alkohol i nedostupné látky na šaty.

Ani tím však výčet obchodů rozvědky ministerstva vnitra pod Tomanovým vedením nekončí. Další kšefty se týkaly říšských marek. Na území Československa pozbyly jako platidlo platnost, dalo se jimi ale stále platit v Německu. Na černém trhu v Praze pak měla rozvědka prodávat valuty, zlato a klenoty dovezené z Německa. Čtvrtinu čistého zisku dostávali agenti rozvědky.

Karel Vaš zasahuje

Nic netrvá věčně. V prosinci 1947 sklapla past a černé obchody šéfa rozvědky se provalily. Doktor Karel Vaš – ano, ten, který za dva roky připraví šibenici pro generála Heliodora Píku – sepsal podle svědectví kurýra Püchlera zprávu generálnímu tajemníku KSČ. Odhaluje v ní Tomanovy kšefty. Určitou pikantností je, že Karel Vaš udržuje vztah s Tomanovou sekretářkou Třískalovou. Od roku 1946 byli snoubenci, později manželé.

Když počátkem 50. let zvratem osudu dopadne komunistická spravedlnost i na samotného Vaše a je odsouzen k doživotí, sepisuje žádost o obnovu procesu. Zavzpomíná na své úspěchy a zásluhy – včetně odhalení Tomana. „V rámci této činnosti jsem získal těžce kompromitující materiál o velkorysých machinacích Z. Tomana, vedoucího ofenzivního zpravodajského odboru MV. Postaral jsem se, aby tento materiál byl předán přímo informátorem rovnou generálnímu tajemníkovi KSČ. Na základě mého objevu a mé iniciativy došlo k odstranění a zatčení Tomana. Šlo o milionové machinace údajně v souvislosti se získáváním finančních prostředků KSČ pro nastávající volby 1948. Tato věc mohla velmi silně zkompromitovat KSČ. Mým zákrokem došlo k odstranění Tomana z MV a likvidaci věci.“ Tolik Karel Vaš v žádosti o obnovu procesu z roku 1955.

Zdeněk Toman je nejprve poslán na dovolenou. Přitom je na něj v té době, 12. ledna 1948, vydán zatykač. Toman patrně nic netuší. I v době dovolené podává hlášení zřejmě pro ÚV KSČ. Jedno z nejzajímavějších hlášení je o rozhovoru Tomana s ministrem Janem Masarykem ještě před začátkem vládní krize.

„1948, 17. února – Praha. Denní zpráva sektoru III/Ab skupiny III/A ministerstva vnitra č. b-146: Rozhovor přednosty zahraničního zpravodajství Dr. Zdeňka Tomana s ministrem Janem Masarykem.

Včera večer navštívil Dr. Toman ministra Masaryka, aby s ním prejednal niektoré osobné otázky. Po skončení úradného rozhovoru nadhodil Toman otázku, prečo vstúpí do stranícko-politického života Masaryk. Na otázku Masaryka, ako to Toman myslí, ten odpovedel, že on si myslel, že Masaryk raz prevezme postavenie, ktoré mal jeho otec. Masaryk na to odpovedel toto: Neprijal a nie je ochotný prijať kandidaturu do parlamentu a to že prehlásil „Klemovi“. Jemu však povedal tiež to, keď Gottwald mu argumentoval s tým, že komunisti ho presadzovali, že je to omyl. Jeho nebolo třeba presadzovať, ale naopak bolo treba ho prosiť, aby prijal zahraničný resort. Preňho tento resort nieje žiadna slasť a najradšej by sa vzdal. Pritom sice akosi vtipne ale bolo vidieť, že zatrpkle pripomínal, ako ho Kopecký v Moskve vítal. Ten mu vytýkal, že je západnikárom s fašistickým zabarvením a že i v Prahe po jeho reči v Slovanskom dome vo vláde ho vítal s tým, že hovoril proti komunistickej strane a označil ho za českého Trumana.“

Přednostu Tomana zatkli na konci dubna 1948. Jeho pád znamená tragédii pro celou rodinu. Hned počátkem května 1948 spáchá Tomanova manželka skokem z okna sebevraždu. Bez rodičů zůstává jejich malý syn, Ivan Toman se narodil teprve 4. listopadu 1947.

Komunistu Tomana drží ve vyšetřovací věznici Státní bezpečnosti na pražském Karlově náměstí. Den předtím, než má být převezen do věznice na Pankráci, se Tomanovi podaří utéct. Dostává se přes hranice a ze západního Německa se uchyluje do emigrace v jihoamerickém Caracasu, kde se stane úspěšným podnikatelem. Zachrání si tím život. Doma je v nepřítomnosti, už 23. června 1948, odsouzen k trestu smrti.

Malý Toman je Rohan

Po útěku Tomana do zahraničí je jeho sedmiměsíční syn odvezen na dětskou kliniku s důrazným dovětkem, že dítě nesmí kliniku opustit bez vědomí velitelství Státní bezpečnosti Praha. Na ministra vnitra Noska směřují ze zahraničí žádosti otce o kontakt se synem. Všechny končí na Státní bezpečnosti, k adresátům se nikdy nedostanou.

Státní bezpečnost rozjíždí tajnou akci s cílem změnit totožnost dítěte. Aby nemohl Toman přes mezinárodní Červený kříž vyžadovat kontakt se synem, několikaměsíční kojenec zmizí. Důstojníci Státní bezpečnosti pak přijdou s historkou, že nemluvně našli v Jihlavě v krabici na chodníku. 

Nemluvně se údajně jmenuje Michal, ve skutečnosti jde o Ivana Tomana. Dne 6. října 1949 legalizuje Národní výbor Jihlava totožnost nalezeného dítěte. Ze světa mizí Ivan Toman a objevuje se Michal Rohan, který dostal příjmení podle svého nového poručníka – řidiče ministerstva vnitra Jiřího Rohana. Ve věku čtrnácti let se chlapec smrtelně zraní při lezení na strom ve Stromovce.

Hlavní role ve filmu?

Izraelská univerzita Ben Guriona v Beerševě udělila 20. dubna 1982 Zoltánu alias Zdeňku Tomanovi za mimořádnou pomoc státu Izrael a příznivý postoj k lidu státu Izrael titul doktor filozofie honoris causa. V Československu stále platil pro Tomana trest smrti. Později byla jedna z budov univerzity, již kontroverzní muž finančně podporoval, pojmenována Zoltan Toman Building. Kdy Toman zemřel, se přesně neví.

Jméno Zdeňka Tomana není příliš známé. Ale to se možná změní. Režisér Ondřej Trojan plánuje o jeho příběhu natočit film. „Byl to velice bezskrupulózní vekslák, kariérista, hochštapler, člověk, který vydělal z tý svý pozice obrovský peníze, který zčásti strkal na kampaň komunistický strany na volby, a velkou část těch peněz si schovával pro svoji vlastní potřebu. Vlastnil fabriky v Německu a spoustu domů v Německu a nadělal obrovskej majetek. A mimochodem to byl vlastně první komunistický vězeň po roce 1948,“ svěřil se Trojan Radiožurnálu.