Digitální revoluce s sebou přinesla i zcela nový typ ekonomiky. Situace, kdy většina občanů západních států má v kapse přístroj s permanentním přístupem k internetu, GPS modulem a neustále dostupným profilem na některé ze sociálních sítí, proměnila původní ideu sdílení nástrojů a služeb například na družstevní bázi do kvantitativně jiné úrovně. Rostoucí popularita takzvané sdílené ekonomiky či ekonomiky platforem mimo jiné souvisí s tím, že část mladší generace už zdaleka nesdílí víru rodičů v hromadění a vlastnění předmětů coby důkazu společenského postavení.

Společenský kapitál je už v určitých vrstvách společnosti důležitější než materiální statky. Zcestovalost, kulturní rozhled a celkově schopnost udržet si specifický vkus v neustále morfující krajině veřejného života, na hranici prolínání analogu a digitálu je pro část obyvatel Západu pod třicet mnohdy zásadnější než vlastnictví posledního modelu auta. Mladí lidé v Evropě i USA tráví své zahraniční dovolené v bytech lokálních vrstevníků, sdílejících místa k přespání přes platformu AirBnB, k nočním přesunům z klubu do klubu zase využívají řidiče carsharingových aplikací Lyft nebo Uber. Nic se v globalizovaném světě necení tak jako autenticita.

Využít na dovolené pohostinství přátelsky naladěných místních, kteří vám určitě ukáží zaručeně lokální a typickou restauraci nebo doporučí koncert začínající, a tedy ještě dostatečně cool hudební senzace lokální scény, to je přesně ten druh zážitků, s nimiž se chtějí současní mileniálové vracet domů a chlubit na instagramových fotkách s rádoby vintage filtrem. Myšlenka carsharingu je zase lákavá z finančního hlediska a samotné slovo „spolujízda“ zní tak nějak dobrodružněji než fádní objednání vozu taxislužby. Jenže po odstranění módních termínů zůstane z ekonomiky platforem zase jenom byznys, řízený prostým systémem nabídky a poptávky. Finanční přínos sdílené ekonomiky by jen v zemích EU mohl podle studie Evropského parlamentu dosáhnout výše téměř 600 miliard eur. Státy i radnice velkých měst tak začínají hledat cesty, jak nové odvětví regulovat a standardizovat. A především – jak je lépe danit.

Z komunitní platformy k byznysu

Berlínská radnice loni v květnu učinila bezprecedentní krok, když zakázala majitelům nemovitostí pronajímat celé prostory přes aplikace typu AirBnB. Udělat si výlet do Berlína, zažít uvolněnou atmosféru čtvrti Kreuzberg, večer i ráno protancovat na mejdanu s aktuálně mimořádně populárním minimal technem a nakonec se, většinou neúspěšně, pokusit dostat do kultovního klubu Berghain patří v poslední době k dobrému tónu mezi alternativně (ovšem v mezích zákona) laděnou populací celé Evropy. Pro zástupy vousatých hipsterů a jejich partnerek ve falešných brýlích Ray-Ban, brázdící na kolech berlínské bulváry, představovalo až do května roku 2016 bydlení přes AirBnB věc první volby.

Jednak byla nabídka sdíleného ubytování podstatně levnější než hotely, jednak hrál roli vkus: tradičním způsobem si z pohledu mladých cestovatelů hledá ubytování výletnická masa mamin a fotříků, kteří do Berlína přijeli okouknout muzea a nechat se natáhnout v předražených pastích na turisty. Lidé, kteří se do trendy velkoměsta na Sprévě vydali často za kratochvílemi, o nichž se v průvodcích nepíše, si pronajímáním pokojů v bytech kulturně i věkově spřízněných Berlíňanů kupovali i pocit, že do města a jeho života jaksi přirozeně patří.

Ale komunitní ráz platformy AirBnB z počátků její existence nemohl vydržet věčně. Z pronajímání se rychle stal klasický byznys. Právě v městských částech vyhledávaných mladou generací návštěvníků začali podnikatelé skupovat byty a celoročně je nabízet na AirBnB. To už je model značně vzdálený původní vizi projektu, který se prezentoval jako alternativa pro studenty a baťůžkáře hledající za pár korun místo k přespání na cizím gauči. (Samotný název AirBnB ostatně v překladu znamená „matrace a snídaně“.) Majitelé bytů nabízených na AirBnB inkasovali měsíčně částky výrazně převyšující průměrný nájem v lokalitě, což začalo tlačit ceny zdejších nemovitostí nahoru. V Berlíně se přes sharingové platformy pronajímá více lůžek než v Hamburku, Kolíně, Mnichově a Frankfurtu dohromady a průměrná cena jednoho lůžka se pohybuje kolem 55 eur za noc.

Místní obyvatelé, tedy právě ti, kdo vytvářejí specifický genius loci města, přestávali rostoucím cenám nájmů i služeb v populárních částech Berlína stačit. Tento jev, zvaný gentrifikace, je dobře popsaný už z předválečné Paříže, kdy se do levných lokalit na levém břehu Seiny začaly hrnout davy cizinců, především Američanů. Ti v bohémském prostředí Montparnassu a Latinské čtvrti hledali inspiraci a unikátní atmosféru tak intenzivně, až esprit místa úspěšně zlikvidovali.

V politicky tradičně levicovém Berlíně se tedy pokusili zabránit tomuto scénáři zákazem pronajímání bytů přes sharingové aplikace. Možnost sdílení jednotlivých místností zůstala. Počet rezervací přes AirBnB přesto okamžitě poklesl o čtyřicet procent. Z liberálně ekonomického pohledu jde o skandální rozhodnutí, obří zásah státu do svobody občanů volně nakládat s jejich majetkem. Oficiální vyjádření německé divize AirBnB záhy po květnovém zákazu na tuto strunu dovedně hrálo. Stojí v něm, že „Berlíňané chtějí jasná a jednoduchá pravidla, aby mohli i nadále sdílet své domovy s hosty“. Ve vyjádření lze opět zaslechnout podprahový motiv, že AirBnB nezprostředkovává běžné krátkodobé nájmy nemovitostí, nýbrž že jde o jaksi ušlechtilejší vztah mezi hostiteli a hosty. Realita posledních let neregulovaného fungování aplikací sdíleného ubytovávání však mnohem více připomínala nesentimentálně tvrdý byznys.

Argumenty protistrany, v tomto případě berlínské radnice, ale i radnic jiných velkých měst Evropy, mluví o tom, že kromě ekonomické svobody je třeba zohlednit i občanský rozměr. Soukromá výdělečná činnost de facto podnikatelů v oblasti sdílené ekonomiky dle tohoto názoru nesmí vést k neúměrnému zvyšování cen nemovitostí. Hrozí totiž, že z donedávna občansky živých částí města se stanou turistické skanzeny, kulisy, kam se návštěvníci ze zahraničí budou sjíždět za iluzí autenticity. Kromě toho je třeba zmínit i námitky tradičních hráčů v turistickém ruchu: hoteliérů, majitelů hostelů a penzionů. Ti – na rozdíl od pronajímatelů AirBnB – musí splnit řadu zákonných norem a z každého obsazeného lůžka platí denní poplatek; v Česku je to 12 korun. Částka slouží jako kompenzace „opotřebení“, jemuž jsou turisticky atraktivní destinace vystaveny. Berlínský model regulace sdílených krátkodobých pronájmů se tedy zdá jako přijatelná varianta, kombinující možnost přivýdělku pro majitele nemovitostí a zachování uživatelsky atraktivní možnosti privátního ubytování pro návštěvníky s udržitelnou cenou nájmů a služeb v žádaných lokalitách.

Zákazy nic neřeší

Co ovšem podobná omezení neřeší, je samotná struktura digitálních nadnárodních firem. Podobně jako její předchůdci Facebook či Google se platforma AirBnB úspěšně vyhýbá zdanění v zemích působnosti. Stejně jsou na tom i firmy z druhé největší oblasti sdílené ekonomiky, platformy jako Lyft či známější Uber se svými aplikacemi pro spolujízdu. Právě Uber se nedávno dostal, díky zákazu v Brně, na přední stránky českých médií.

O zákazu carsharingové služby Uber (a podobných aplikací) na území Brna rozhodl předběžným opatřením krajský soud 17. května. Vyhověl tak společné žádosti brněnské radnice a taxislužby Lido. Podle soudu nesmí Uber přepravovat zákazníky, protože vozy nejsou označené logem přepravce, nemají taxametr a řidičům chybí patřičné zkoušky. Striktně represivní přístup dle brněnského vzoru ale není nejšťastnější volba. Již na příkladu peer to peer sítí se v minulosti ukázalo, že pokud technologie existuje a je dostupná, lidé ji budou využívat bez ohledu na zásahy státní moci.

Šíření pirátského obsahu se gigantům trhu s audiovizuálními médii nepodařilo zabránit a kopíruje se vesele dál. Na apokalyptické předpovědi o konci hudebního a filmového průmyslu přesto nedošlo, dokonce naopak – osm z deseti nejvýdělečnějších snímků historie vzniklo v posledních sedmi letech a hvězdy hudebního showbyznysu také zřejmě netřou bídu. Trh se novým technologiím přizpůsobil. U carsharingu to nebude jiné.

Uživatelská příjemnost a výrazná úspora na straně klientů spolu s možností přivýdělku či plnohodnotného zaměstnání na straně řidičů způsobí, že tento druh sdílené ekonomiky bude růst dál, a to bez ohledu na zákazy. Ať už pokoutně, ilegálně, nebo se zapojením dalších možností, jež nabízí digitální věk – pokud například začne objednávání vozů pro spolujízdu fungovat pod silnými šifrovacími protokoly a platby budou realizovány výhradně přes kryptoměny, úřady přijdou o jakoukoliv možnost kontroly. Z čistě emotivního hlediska pak ve státě, kde taxikáři neslynou právě nejčistší pověstí, není příliš šťastná situace, když soud zasahuje na žádost taxislužby proti levnější a čím dál populárnější konkurenci. Úřady napříč Evropou by udělaly lépe, kdyby se místo represe vůči koncovým uživatelům platforem sdílené ekonomiky zaměřily na zámořské firmy, které z masového užívání jimi vyvinutých aplikací fakticky bohatnou. Státy by měl zajímat především fakt, že firmy jako AirBnB či Uber vyvádějí ze zemí, kde působí, značné finanční objemy bez řádného zdanění.

A kdo zaplatí daně?

AirBnB i Uber, dva zdaleka nejvýdělečnější hráči v oblasti sdílené ekonomiky, mají podobný příběh i firemní strukturu. Obě firmy vznikly v Mekce internetových start-upů, kalifornském San Francisku. Obě firmy se od začátku vezly na určitém komunitním, neoficiálním étosu, který je ostatně pro Silicon Valley typický. Časopis Forbes přesto odhaduje nárůst zisků AirBnB na tři a půl miliardy dolarů do roku 2020. Uber je nejhodnotnější start-up současnosti, má tržní hodnotu okolo sedmdesáti miliard dolarů, nicméně je stále ve ztrátě: na každý vydělaný dolar vynaloží přibližně dolar a půl, společnost má kromě toho potíže s udržením pozitivního obrazu v médiích. (Uber je obviňován ze systematického vykořisťování řidičů, skokového navyšování cen během krizových událostí, jako jsou teroristické útoky, a na popularitě firmě nepřidalo ani tři měsíce staré video, na němž se šéf firmy dost nevybíravě dohaduje s jedním z řidičů.)

A především: obě firmy mají prakticky identickou vnitřní strukturu, která jim umožňuje danit většinu zisků v korporátních daňových rájích: Uber v Nizozemsku, AirBnB v Irsku. Funguje to tak, že společnosti si založí v zemích, kde působí, pouze dceřiné společnosti pro marketing, vlastněné firemními matkami v daňových rájích. Dceřiným firmám ústředí poskytuje relativně malé částky za PR a marketing, fakticky zlomek toho, co firma na území státu vydělá, a pouze tyto částky jsou daněny dle daňové zátěže daných států. Samotné aplikace, kde si Uber bere dvacet procent z každé transakce a AirBnB procenta tři, pak provozují mateřské firmy v Irsku a Nizozemsku. A tak státy z miliardových zisků Uberu a AirBnB vidí zanedbatelné procento.

Není pochyb o tom, že sdílená ekonomika dále poroste. Technologický vývoj se nedá zastavit a sdílené platformy ukázaly uživatelům nové, rychlé a pohodlné způsoby přivýdělku i služeb. Tvrdá represe, jak jsme ji mohli nedávno vidět v Brně, se patrně neosvědčí. Zejména mladší generace občanů západních zemí si na personalizovaný charakter služeb sdílené ekonomiky navykla a nová konkurence také prospívá léta zatuchlým a neměnným oblastem, jako je podnikání na trhu s krátkodobým ubytováním. Na druhé straně je nutné uvědomit si, že přes módní řeči technologických vizionářů a zakladatelů internetových start-upů o sdílení, posilování komunit a dobrovolné spolupráci v prostředí digitalizované společnosti je nové odvětví s elegantním názvem ekonomika platforem ve výsledku stejně fádní byznys jako pečení housek. Je na jednotlivých zemích i nadnárodních strukturách, jak tento byznys standardizovat a vytvořit pro něj přehledná pravidla. Státům se to do budoucna nepochybně vyplatí.

Raketový rozvoj IT technologií mění spotřebitelské i osobní návyky populace bleskovou rychlostí. Myšlenka sdílení aut či bytů je jen začátek, v blízké budoucnosti se patrně dočkáme mnohem zajímavějších konceptů. Není nepravděpodobné, že sdílení bude už brzy normou, a vlastnictví luxusem.